Jevgenija Varasovová

Dvacátá léta dvacátého století, Praha. Černobílá fotografie: uprostřed Jaroslav Heyrovský, vynálezce polarografie. Muž, který se o tři dekády později stane prvním československým laureátem Nobelovy ceny. Sedí s nohou přes nohu, ruce složené v klíně, na tváři takřka neznatelný úsměv.

Je obklopen svým týmem, osmi muži a jednou ženou. Ta stojí úplně na kraji, v tmavé blůze a skládané sukni, přikrčená, vážná – Jevgenija Nikolajevna Varasovová . Heyrovského spolupracovnice, talentovaná ruská vědkyně, která z Leningradu přijela studovat do Prahy a pracovala právě v Heyrovského laboratoři.

Až bude její mentor v roce 1959 ve Stockholmu přebírat Nobelovu cenu, nebude už Varasovová naživu. V pondělí 31. října 1938 bude tajným tribunálem v Leningradě odsouzena k smrti a o tři dny později zastřelena.

Nadaná chemička se tak stane obětí jedné z nejtemnějších kapitol sovětských dějin: stalinského Velkého teroru.

Kapky rtuti

Dvacátá léta dvacátého století, Praha. Československo, které teprve nedávno nabylo samostatnosti, zažívá rozkvět. Jak v oblasti hospodářské, kulturní či společenské, tak na poli vědy.

Jaroslavu Heyrovskému je v roce 1926, kdy na Karlově univerzitě získává profesorský titul, šestatřicet. Je respektovaným vědcem, jeho specializací je fyzikální chemie. Na kontě už má objev, který mu později vynese již zmíněnou Nobelovu cenu za chemii: metodu polarografie. Převratný způsob chemické analýzy, který využívá měření elektrického proudu, respektive vyhodnocuje závislost proudu na napětí, které se přivádí na dvojici elektrod ponořených do elektryzovaného roztoku. Díky polarografii je možné určit typ a množství neznámé látky v roztoku, tedy přítomnost konkrétních látek, prvků či kovů (pokud jsou rozpustné). To má obrovské využití v mnoha oborech.

Polarografie se zrodila v únoru 1922, kdy Heyrovský pomáhal s pokusem profesoru fyziky Bohumilu Kučerovi. „(Otec) měřil podle návodu profesora Kučery s kapkovou elektrodou povrchové napětí rtuti, a to spočívalo ve vážení kapiček rtuti. A tohleto už otce za nějaký čas přestalo bavit, a tak ho napadlo, co aby vkládal napětí na tu elektrodu a měřil proud,“ vzpomínal později Heyrovského syn Michael. „Tak to zkusil (…) a to byl zrod polarografie, protože poprvé tímto způsobem změřil křivku elektrolýzy s kapající rtutí. A již hned to první měření mu ukázalo, že místo aby počítal 200 kapek a vážil kapičky, tady dostal výsledek daleko rychleji a velice přesný a daleko šíře využitelný.“

Později navíc Heyrovský spolu se svým japonským žákem Masuzo Šikatou sestrojil přístroj, který celý proces radikálně zjednodušil a zkrátil: uměl polarografické křivky zaznamenávat automaticky. V tu chvíli se polarografii otevřely dveře do bezpočtu jiných oborů.

A zhruba tou dobou přijela do Prahy Jevgenija Nikolajevna Varasovová.

Bylo jí devatenáct let – a provázelo ji štěstí. Prozatím.

Lišenci

Jevgenija přišla na svět v květnu 1905 v obci Malá Višera v Novgorodské gubernii, na půl cesty mezi Moskvou a Petrohradem. Byla třetím ze čtyř dětí Nikolaje Michailoviče Varasova a jeho ženy Natalii Petrovny.

Nikolaj byl v obci v předrevolučních dobách váženým občanem, v letech 1903 až 1907 řídil místní první knihovnu, o jejíž založení se sám zasloužil. Jeho manželka zas podle dostupných zdrojů zasedala v radě místního dívčího gymnázia.

Jevgenija v červnu 1921 vychodila střední školu a odjela na univerzitu do Petrohradu (jenž bude bolševiky už o tři roky později přejmenován na Leningrad). Tamní studium však nemělo dlouhého trvání: ač dle profesorů nadaná, pro komunisty byla Jevgenija Varasovová především dcerou třídních nepřátel.

Rodina totiž spadala do jedné z mnoha kategorií občanů, pro něž se vžil neoficiální výraz „lišenci“ (z ruského slova „lišiť“ neboli zbavit). Ti podle ústav z roku 1918 a 1925 přišli o majetek a četná občanská práva. Nesměli volit a být voleni, neměli přístup k vyššímu vzdělání, často jim byl zapovězen život v Moskvě a Leningardě, nedostávali penzi či podporu v nezaměstnanosti, v práci směli vykonávat jen nízké pozice za nejnižší možnou mzdu, nesměli vstupovat do odborů a tak dále a tak dále. Mezi „lišence“ patřili třeba i duchovní či bývalí carští činovníci a policisté. A samozřejmě všechny předrevoluční elity a jejich rodiny – což byl právě případ Varasovových.

Z bezvýchodné situace Jevgenii nakonec pomohl muž jménem Alexander Čistovskij. Mnoho o něm nevíme, snad jen to, že se s Jevgenií s největší pravděpodobností přátelil už od dětství. A že v době, kdy bylo mladé dívce zakázáno studovat na Leningradské univerzitě, byl Alexander pravděpodobně už nějakou dobu v Československu. Jak se tam dostal, není jisté. Jednou z možností nicméně je, že byl součástí první vlny ruské porevoluční emigrace.

Čistovskij dle všeho Jevgenii nabídl, že jí z Prahy pošle zvací dopis jakožto své nastávající, a ona se tak dostane do Československa v rámci „sloučení rodiny“ – což bylo v té době, alespoň ve srovnání s pozdějšími érami, ještě poměrně snadno proveditelné.

Tou dobou navíc už několik let běžela takzvaná Ruská pomocná akce, což byla rozsáhlá iniciativa československé vlády, humanitární akce na pomoc lidem, kteří ze SSSR odcházeli, nebo spíše prchali kvůli bolševikům. „Jednalo se zejména o studenty a profesorský sbor jedenácti ruských univerzit, ale také o zemědělce, kozáky, staré a nemocné osoby, invalidy. (...) První transporty em-igrantů začaly do ČSR přijíždět na konci roku 1921. (…) Jejich podstatnou část tvořili kozáci, o které byl jako o potenciální dělníky v zemědělství největší zájem,“ píše na webu Encyklopedie migrace historik Alexej Kelin

Vernadskij

Rok 1924, Praha. Jevgenija Varasovová přijíždí ze sovětského Ruska do prvorepublikového Československa. Učí se česky a nastupuje na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Doktorát získá v roce 1930 – a to už bude třetím rokem pracovat v laboratoři Jaroslava Heyrovského.

O tom, jak se Varasovová v týmu Heyrovského ocitla, mnoho známo není. Je pravděpodobné, že jí pomohl Vladimir Ivanovič Vernadskij, ruský, respektive ukrajinský mineralog a geochemik. Vernadskij, jeden z velikánů sovětské vědy, byl muž mnoha talentů a disciplín: je považován za zakladatele několika oborů včetně geochemie, stál i u zrodu ukrajinské Akademie věd.

Vernadskij v polovině 20. let navštívil v Praze Jaroslava Heyrovského a možná právě on zprostředkoval místo Jevgenii Varasovové. Jisté je, že po obhajobě disertační práce (1930) začala Jevgenija pracovat přímo jako Heyrovského asistentka. Po návratu do Sovětského svazu pak publikovala texty o polarografii v ruštině a obecně se považuje za průkopnici této metody v ruskojazyčném vědeckém prostředí.

To ovšem předbíháme, nyní je Varasovová stále v Praze, chodí na Karlovu univerzitu a užívá si akademické svobody, kterou jí studium v demokratickém Československu nabízí.

Potkává jistého Jevgenije Ivanoviče Vasilijeva, rodáka z města Orel, který v Praze studuje elektrotechniku. Nedlouho po seznámení se berou, v archivech se dochová několik fotografií šťastného páru z doby jejich pražského pobytu, na nichž se Varasovová i Vasilijev bezstarostně usmívají.

Jenže idylické časy ve svobodné zemi mají už brzy skončit.

Návrat

Proč se vlastně Jevgenija Varasovová a její manžel rozhodli opustit Československo a vrátit se do Sovětského svazu? Přesně nevíme. Podle pozdějšího svědectví Jevgenijiny neteře mladý pár nikdy neplánoval zůstat v Praze natrvalo, s návratem do vlasti se zkrátka dříve či později počítalo. Ale proč už v roce 1930?

Rozhodnutí manželů možná uspíšila Velká hospodářská krize, která svět zachvátila po pádu akcií na newyorské burze v říjnu 1929. Důsledky samozřejmě znatelně pocítilo i jinak rozvíjející se Československo a je dost možné, že Varasovová s Vasilijevem se do vlasti odebrali právě proto.

Jak moc si byli vědomi situace v SSSR? Opět – nevíme. V jejich rodné zemi se chýlil ke konci NEP, tedy Leninova Nová ekonomická politika, která v omezené míře umožňovala soukromé podnikání, a přecházelo se plně na centrální plánování a systém takzvaných pětiletek (první byla vyhlášena v roce 1928). V SSSR se nebývale zrychlila industrializace, pochopitelně na úkor jiných odvětví, nicméně lze se domnívat, že právě v modernizaci a industrializaci mohli Varasovová s Vasilijevem spatřovat potenciál.

A tak si v Praze sbalili kufry a přestěhovali se do Leningradu, konkrétně na adresu Prjadilnyj pereulok číslo 8/22. Jevgenija začala pracovat jako chemička, nastoupila do jedné z laboratoří Státního institutu aplikované chemie. Jejím cílem bylo zavést polarografii do sovětské vědy a průmyslu.

O rok později se mladým manželům narodil syn Andrej.

První zatčení

Rodinná idyla však trvala jen dva roky: v listopadu 1933 byli oba Andrejovi rodiče zatčeni.

Je jasné, že po návratu z Československa, které v očích sovětského režimu reprezentovalo kapitalistický Západ, byli Varasovová a Vasilijev pod stálým dohledem státních orgánů. A ve chvíli, kdy přišel rozkaz spustit (další) vlnu zatýkání, byli oba obviněni ze špionáže a podílu na kontrarevolučním spiknutí. Jevgenija dostala tříletou podmínku, její muž byl však odsouzen „natvrdo“: deset let v táborech gulagu (v roce 1944 mu byl trest ještě o deset let prodloužen).

Jevgenija posléze, jakkoliv to bylo komplikované, pokračovala ve vědecké činnosti a hořkou ironií osudu je, že se jí dařilo: v pětatřicátém roce například publikovala ve sborníku Současné metody fyzikálně chemické analýzy rozsáhlý text o polarografii.

Mimochodem, stejného roku byla slavnostně otevřena první linka moskevského metra: 13 kilometrů, 11 stanic. Sovětské vedení chtělo ukázat, že technologický pokrok je to, oč tu běží.

Teror

Roky 1937 a 1938 patří k nejtemnějším obdobím sovětských dějin: Velká čistka nebo také Velký teror. Obrovská, enormně paranoidní vlna represí zahájená Josifem Stalinem s cílem zbavit definitivně sovětskou společnost údajných kontrarevolučních živlů (a také získat absolutní moc). Podle odhadů historiků jí padlo za oběť až 1,4 milionu lidí včetně některých špiček komunistické strany. Polovina z těchto obětí byla popravena.

Jevgenija Varasovová ještě v roce 1937 zaznamenala další velký profesní úspěch: v Sovětském svazu jí vyšel ruský překlad Heyrovského knihy Využití polarografické metody v praktické chemii. Když nakladatelství vybíralo překladatele, jméno Varasovové bylo pochopitelně prvním, o němž se uvažovalo. Jevgenija Nikolajevna dokonale znala autora knihy i metodu samotnou, navíc uměla výborně česky (Heyrovský pak v předmluvě k ruskému vydání napsal, že je Varasovové velmi zavázán za přesný a důkladný překlad). „V roce 1937 vyšla na můj popud kniha přeložená z češtiny J. N. Varasovovou, Češkou, která u mě pracovala,“ zapsal si do deníku již zmíněný Vladimir Vernadskij – s douškou, že další osud Varasovové mu „není znám“ (Vernadskij zemřel v lednu 1945 v Moskvě ve věku 81 let).

Nám ovšem znám je: v červnu 1938 byla Jevgenija Nikolajevna zatčena kvůli podezření ze špionáže ve prospěch Německa. Posledního října téhož roku ji tribunbál, respektive mimosoudní orgán (nechvalně proslulá „trojka“ složená pro urychlení procesů pouze z místního náčelníka NKVD, tajemníka komunistické strany a prokurátora) v Leningradě odsoudil podle paragrafu 58 k trestu smrti. O tři dny později byla Varasovová zastřelena.

Andrejovi bylo tou dobou sedm let. Vyrůstal pak v rodině své tety, Jevgenijiny sestry Natalii Nikolajevny. Po vypuknutí druhé světové, respektive velké vlastenecké války, byla Nataliina rodina (i s Andrejem) evakuována do města Nižnij Tagil. Zde Andrej chodil do školy a snil o studiu na Leningradské univerzitě. Jako „nepřítel lidu“ se ovšem dostal pouze na Lesnickou akademii, kde promoval v roce 1954 s titulem lesní inženýr.

O tři roky později, v dubnu 1957, byli jeho rodiče rehabilitováni. Otec Jevgenij se pak vrátil do Leningradu a setkal se s Andrejem, kterého viděl naposledy v roce 1933 jako batole.

Andrej se stal vědcem, kapacitou v oboru strukturní botaniky. Disertaci obhájil v roce 1973, v roce 1991 byl jmenován profesorem. Zemřel měsíc po osmdesátých narozeninách.

Osud jeho matky, kolegyně Jaroslava Heyrovského a průkopnice polarografie v ruskojazyčném vědeckém světě, zůstával až donedávna v podstatě neznámým.

Igor Suvorov, Adéla Dražanová


Osud Jevgenije Varasovové poprvé podrobně popsali německý profesor chemie Fritz Scholz a elektrochemička Elza Zacharova z ruského Tomsku (http://visz.nlr.ru/person/show/1542430), kterým patří poděkování za možnost publikovat jimi získané informace a materiály. S dohledáním archivů a dalších podrobností pomohly také neteř Varasovové Natalia Sidorova a Jelena Sirotkina.


Vraťe se do původní orientace tabletu, nebo