Represe vůči československým občanům v SSSR

Hrubý odhad celkového počtu perzekuovaných Čechů a československých občanů v Sovětském svazu činí 15-20 tisíc osob. Valná většina z těchto osob prošla tábory Gulagu, do celkového odhadu ovšem počítáme i popravené či vysídlené osoby. Zhruba polovina osob sovětské represe nepřežila. Počet perzekuovaných s přímým vztahem k dnešní České republice činí 4150 osob, z nichž asi 2150 na následky perzekuce zahynulo.

Meziválečné období (1917-1938)

Již od druhé poloviny 19. století se na území carského Ruska usazovali Češi a Slováci hledající zde lepší existenční podmínky. Začátek prvních perzekučních opatření vůči Čechům a Slovákům v SSSR lze datovat s nástupem bolševického režimu v roce 1917. Během 20. a 30. let pak vlna represí sovětských bezpečnostních orgánů vůči veškerému obyvatelstvu zasáhla, s různým stupněm intenzity, také několik tisíc československých občanů, kteří byli obviňováni ze všech možných i nemožných přečinů - nejčastěji pak z kontrarevoluční činnosti a špionáže. Jednalo se nejen o starousedlíky a kolonisty ale i legionáře, zajatce z 1. světové války či emigranty do SSSR před rokem 1939 včetně politické a ekonomické emigrace. Desítky Čechů (mj. oběti procesů s českými učiteli na Ukrajině) skončily na Soloveckých ostrovech, kde vznikly vůbec první sovětské pracovní tábory.

Mezi nejtragičtější období patřila etapa upevňování moci bolševickým režimem na počátku 20. let, období přelomu 20. a 30. let, kdy bylo pronásledováno rolnictvo a inteligence, a především období „Velkého teroru“ (konec roku 1936 – srpen 1938), kdy také počet československých obětí perzekuce kulminoval. Tehdy byla převážná většina perzekvovaných Čechoslováků popravena. Počet perzekvovaných Čechoslováků v meziválečném období odhaduje zhruba na tisíc osob, z toho 700 jich zemřelo.

Období II. světové války (1938-1945)

K nejmasovějšímu nárůstu počtu obětí sovětského represivního aparátu došlo v období 2. světové války. V důsledku nacistické okupace Čech a Moravy, maďarské anexe Podkarpatské Rusi a vypuknutí 2. světové války se uchylovalo stále více československých občanů ohrožených nacismem či postupem Maďarska do Sovětského svazu, případně se na jeho území ocitli v důsledku sovětské okupace východní části Polska.

Mezi uprchlíky bylo několik stovek Čechů a Slováků, nejpočetnější uprchlické skupiny však tvořili českoslovenští Rusíni (jejich počet se dnes odhaduje na 5-8 tisíc osob) prchající většinou před brannou povinností v maďarské armádě a Židé (mezi 4-5 tisíci osob) hledající záchranu před rasovým pronásledováním. Útěkem na východ se sice tito uprchlíci nacistické i maďarské perzekuci vyhnuli, avšak ve většině případů se vzápětí stali obětmi sovětského represivního režimu. Většina z nich totiž byla zatčena a souzena za ilegální přechod hranice, nelegální pobyt na území SSSR či špionáž buď ihned po vstupu na sovětské území či během razií NKVD proti „nespolehlivým elementům“ v průběhu let 1940–1941. Následně je čekalo odsouzení nejčastěji ke třem až pěti letům nucených prací a odeslání do nápravně pracovních táborů Gulagu (v oblasti Pečory, Kolymy, Norilsku, Karagandy aj.).

Zvláště trpký byl osud vězňů z vůbec prvních, nacisty organizovaných deportací evropských Židů v dějinách holocaustu – transportů do Niska nad Sanem. Většina Židů deportovaných koncem října 1939 z Ostravy, Katovic a Vídně do Niska nad Sanem (přes 4 000 osob) byla nacistickými strážemi vyhnána na sever k Lublinu či k nedaleké německo-sovětské hranici, kterou byli přinuceni překročit. Až na výjimky byli společně s ostatními uprchlíky z Československa i dalších zemí Evropy dříve či později na Sověty okupovaném území zatčeni a odesláni do táborů Gulagu, případně na nucené práce v kolchozech.

Vysvobození tisíců Čechoslováků z věznic a táborů NKVD přinesla až amnestie pro československé občany vyhlášená sovětským vedením na začátku roku 1942. Amnestie se však netýkala „osob podezřelých ze špionáže proti SSSR“, a proto se mnoho vězněných Čechoslováků osvobození nedočkalo. Většina z propuštěných vězňů (nejdříve se jednalo především o čs. Židy, po určitých komplikacích se později podařilo osvobodit i mnoho Rusínů), se přihlásila jako dobrovolníci do Československé vojenské jednotky formované ve městě Buzuluk. V dalším průběhu války se i oni zapojili do bojů na východní frontě, čímž výrazně přispěli k porážce nacistického Německa a osvobození Československa. Mnoho z těch, kteří přežili útrapy Gulagu, však padlo na válečné frontě.

Poválečné období (1945-1956)

Třetí období represí vůči čs. občanům započalo téměř okamžitě po osvobození Československa Rudou armádou v květnu 1945. Od této chvíle až do začátku 50. let byly do SSSR zavlečeny příslušníky zvláštních jednotek sovětské vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ a NKVD na sovětské území i stovky nevinných lidí, o něž měl sovětský režim zájem. Vedle kolaborantů šlo většinou o příslušníky předválečné ruské, ukrajinské či běloruské emigrace, kteří nalezli od 20. let 20. století v Československu nový domov. Odvlečení se však nevyhnuli ani někteří Češi, kteří se v minulosti “údajně" provinili proti sovětskému režimu. Ti všichni byli většinou odsouzeni k vysokým trestům (10-25 let) odnětí svobody. Odhady počtu odvlečených osob z území dnešní České republiky se pohybují kolem 500 osob (z toho 300 obětí), ze Slovenska pak bylo odvlečeno 6 tisíc osob (z toho 2 500 Slováků), nejméně dva tisíce osob zahynulo.

Zcela samostatnou kapitolu představují váleční zajatci. V zajateckých táborech na území SSSR se totiž po válce nacházelo rovněž několik tisíc osob české národnosti a předválečných čs. občanů, kteří v průběhu války bojovali, ať už dobrovolně či z donucení, na straně nepřátelských armád. Ze zhruba 70 tisíc československých válečných zajatců nepřežilo sovětské věznění okolo 4 500 osob.

Po skončení druhé světové války také došlo k odstoupení Podkarpatské Rusi, tedy předválečného československého území, Sovětskému svazu. V důsledku sovětizace došlo k pozatýkání a perzekuci té části obyvatelstva, která představovala hrozbu pro hladký průběh proměny Podkarpatské Rusi ve svazovou republiku. Vlna represí se největší měrou dotkla řeckokatolické církve, místní nekomunistické inteligence a osob obviněných z ukrajinského nacionalismu. Potkal je podobný osud jako přibližně 25 000 etnických Maďarů a Němců, deportovaných z Podkarpatské Rusi do táborů GUPVI a Gulagu v průběhu roku 1945.

Jan Dvořák, Ústav pro studium totalitních režimů

Zdroje a literatura

• BORÁK, Mečislav: České stopy v Gulagu. Z výzkumu perzekuce Čechů a občanů v ČSR v Sovětském svazu. Opava 2003.

• BORÁK, Mečislav a kol.: Perzekuce občanů z území dnešní České republiky v SSSR. Praha 2003.

• BORÁK, Mečislav (ed.): Perzekuce československých občanů v Sovětském svazu (1918-1956). Část I. – Vězni a popravení. Část II. – Zajatci a internovaní. Opava 2007.

• BYSTROV, Vladimír: Průvodce říší zla. Praha 2006.

• BYSTROV, Vladimír: Sovětská brutální svévole a československý ustrašený králíček. Pokus o esejistický výklad stále nepříliš známého zločinu z roku 1945. Praha 2009.

• BYSTROV, Vladimír: Únosy československých občanů do SSSR v letech 1945-1955. Praha 2003.

• DVOŘÁK, Jan – HRADILEK, Adam: Perzekuce československých Židů v Sovětském svazu za druhé světové války. In: Historie-Otázky-Problémy. 2013, roč. 5, č. 1, s. 105–120.

• POLIŠENSKÁ, Milada: Čechoslováci v Gulagu a československá diplomacie 1945-1953. Praha 2006.

• VALIŠ, Zdeněk: Ze sovětských gulagů do československé armády. Heliodor Píka v boji za životy Podkarpatorusů, Historie a vojenství 57, 208, č. 1, s. 43-58.