Masové deportace Ukrajinců: od historie k moderním zločinům Ruska

Stejný zločin, tehdy a dnes

Rusko provádí rozsáhlou agresi proti Ukrajině. Každý den dostáváme informace o dalších a dalších jejích obětech. Tato válka raketovými útoky, krádežemi a násilím neskončí. Cíle ruských okupantů jsou bohužel globálnější – jde o snahu zničit Ukrajince nejen fyzicky, ale i psychicky, vymazat národní identitu na okupovaných územích. V této souvislosti ruští okupanti spolu se svými kolaboranty provádějí nucený odsun, včetně nedobrovolných deportací civilistů do Ruska, nezákonné adopce nezletilých a násilnou rusifikaci. Masové vyhánění Ukrajinců od sovětských dob až po současnost připomíná, že tato zločinná praxe není nová; systém vyhánění je jako ze sovětské příručky k pronásledování etnických skupin, kdy hrozilo, že ze SSSR budou vymazány celé národy. Tyto zločiny proti lidskosti nebyly světovým společenstvím právně odsouzeny, přestože Moskva mezi dvacátými a čtyřicátými lety dvacátého století deportovala do Ruska a dalších vzdálených sovětských území miliony Ukrajinců.

Deportace ukrajinského obyvatelstva v sovětském období

Sovětská okupace deportovala Ukrajince různého původu i názorů, včetně inteligence, politické elity nebo bohatých rolníků. Kromě etnických Ukrajinců sovětský represivní systém vysídlil i další etnické skupiny žijící na území Ukrajiny: Poláky, Němce, Židy, Krymské Tatary, Řeky, Bulhary a Armény. Moskva se snažila podmanit si kolonizované národy a vymazat etnické rozdíly mezi nimi s cílem vytvořit sovětský národ. Na území celého Sovětského svazu bylo deportováno a nuceně přesídleno přibližně 6 milionů lidí.

Přípravy na deportaci. Zatýkání ukrajinských intelektuálů ve 20. letech 20. století

Masové represe v sovětské éře, jejichž hlavní metodou bylo nucené vysídlování, nezačaly okamžitě, ale postupně, v první fázi zatýkáním ukrajinských intelektuálů. To bylo zahájeno ve dvacátých letech 20. stol. společně s vytvořením sovětského režimu a postihlo především lidi, kteří se stavěli proti okupační moci – akademiky, učitele, společenskou a politickou elitu. Před deportacemi se sovětská administrativa snažila izolovat své oběti zákazem výzkumné práce, umělecké činnosti, organizace vědeckých spolků a publikování. Počínaje bezdůvodným zatýkáním lékařů a profesorů z Charkova a Kyjeva 3. srpna roku 1922 Ústřední výbor Komunistické Strany (Bolševiků) Ukrajiny schválil úplný seznam univerzitních profesorů, kteří měli být zatčeni – celkem se jednalo o sedmdesát sedm osob. Mezi významnými vědci zatčenými toho léta byli Mychajlo Ptucha (demograf), Ovksentij Korčak-Čepurkivskij (hygienik, epidemiolog), politik Volodymyr Čechivskij (popravený v roce 1937 v Sandarmochu) a další.

Deportace ukrajinských vesničanů ve 30. letech 20. století – „Dekulakizace“

Ve třicátých letech 20. století se sovětské deportace staly systematickými a byly spojeny s násilnou kolektivizací ukrajinských rolníků – začleněním jejich vlastních hospodářství a majetku do kolchozu vytvořeného sovětskými aktivisty. Ve skutečnosti sovětská vláda čelila odporu proti zavedení socialistického režimu ve všech vesnicích, kde došlo ke kolektivizaci a znárodnění půdy. Neposlušnost ukrajinských vesničanů a rolníků, známých jako kulaci, byla potlačena nucenou deportací na Sibiř. Od února do května roku 1930 Sověti deportovali 100 tisíc lidí a dalších 120 až 140 tisíc bylo deportováno mezi červnem a červencem roku 1931, celkem tedy nejméně od 220 až 230 do 280 tisíc ukrajinských vesničanů.

Sovětská okupace západní Ukrajiny a nucené deportace

Krátce poté, co Sovětský svaz v září roku 1939 obsadil západní Ukrajinu, začala nová vlna deportací. Toto období představují čtyři hlavní vlny:

• První vlna, která proběhla mezi 10. a 13. únorem roku 1940, postihla 17 206 rodin, tedy 89 062 osob.
• Druhá vlna probíhala od dubna do května téhož roku a vyústila v deportaci více než 30 tisíc osob do Kazachstánu ve střední Asii.
• Třetí vlna začala v létě roku 1940 a cílila na příbuzné obětí prvních dvou vln. Podle odhadů NKVD bylo do 2. července 1940 deportováno 37 532 rodin, tedy 83 207 osob ze šesti západních oblastí Ukrajiny.
• Poslední, čtvrtá vlna deportací začala v předvečer německo-sovětské války. Dne 16. května roku 1941 přijal Ústřední výbor Všesvazové komunistické strany bolševiků a Rada lidových komisařů SSSR usnesení O deportaci nepřátelského živlu z pobaltských republik, západní Ukrajiny, západního Běloruska a Moldávie, jehož výsledkem byla nucená deportace 12 371 osob ze západních oblastí Ukrajiny.

Celkem sovětské úřady od září 1939 do června 1941 deportovaly ze západních oblastí Ukrajiny 1 milion 173 tisíc osob. Po skončení druhé světové války se masové deportace na západní Ukrajinu vrátily následovány odsunem 78 tisíc Ukrajinců v rámci Operace Západ provedené 21. října 1947.

Jak ruští úředníci násilně deportují a militarizují ukrajinské děti po invazi na Ukrajinu v roce 2022

Od začátku plnohodnotné války proti Ukrajině se Kreml neustále dopouští válečných zločinů, včetně násilné deportace Ukrajinců. Takové činy, zejména nucené odebírání dětí, lze jednoznačně kvalifikovat jako zločiny proti lidskosti, nesoucí jasné znaky genocidy. Podle údajů OSN Rusko od 24. února 2022 deportovalo z dočasně okupovaných ukrajinských území více než 2,8 milionu Ukrajinců. Přibližně 150 tisíc dětí bylo z těchto území nezákonně odvezeno do Ruska a Běloruska, jak uvádí Darja Herasymčuková, zmocněnkyně ukrajinského prezidenta pro práva dětí.

Osud těchto nezletilých zůstává ukrajinské vládě z velké části neznámý. Ruské úřady mění jejich jména, provádějí nezákonné adopce a deportované ukrajinské děti podrobují militarizaci. Webová stránka Děti války identifikovala v Rusku 19 546 deportovaných dětí, přičemž pouze 388 nezletilých bylo úspěšně navráceno do jejich vlasti.

Ukradené dětství

Tento agresivní projev není náhodným důsledkem ruské expanzivní války na Ukrajině, ale spíše předem naplánovanou součástí teroristické politiky agresora. Kreml se svou staletou historií zdědil tradici masových represí proti národům, které se Rusové snažili podmanit již od dob Ruského impéria a SSSR. Současné deportace Ukrajinců jsou však intenzivnější a rozsáhlejší.

Mezi hlavní cíle, které Rusové při páchání tohoto zločinu sledují (uznáno PACE jako genocida) patří:
1. Únosy ukrajinských dětí za účelem jejich převýchovy a vymazání jejich ukrajinské identity.
2. Nelegální adopce dětí a přidělování jim ruského občanství s cílem řešení negativní demografické situace v Ruské federaci.
3. Výchova unesených dětí v souladu s ruskými normami a jejich násilná militarizace zapojováním do polovojenských struktur, jako je např. Junarmija (Mladá armáda), se záměrem vychovat budoucí generaci pro realizaci nové vojenské agrese proti Ukrajině.

Během téměř dvou let plnohodnotné války občanské a lidskoprávní organizace zdokumentovaly četné případy nuceného odejmutí sirotků a dětí bez rodičovské péče z území okupovaných Ruskem. Tým projektu Kde jsou naši lidé?, který vyšetřuje současné deportace Ukrajinců, shromáždil několik očitých svědectví. Ilustrativní je příběh Volodymyra z Chersonu, bývalého ředitele Centra pro sociálně-psychologickou rehabilitaci dětí, a vzpomínky starší ženy Oleny z vesnice v chersonské oblasti. Oba byli svědky únosu 63 osiřelých dětí ruskými okupanty.

„Kremelští vojáčci“

Ruské úřady aktivně využívají ideologické a propagandistické strategie zaměřené na deportované děti. Konkrétně zřizují specializované tábory pod záminkou poskytování „asistence s adaptací a pomoci v boji proti posttraumatickému stresovému syndromu.“ Deportované ukrajinské děti jsou podrobovány násilné militarizaci, nuceny k psaní dopisů a kreslení pohlednic ruským vojákům odpovědným za bombardování jejich vlasti. Kromě toho existují dobře zdokumentované případy, kdy jsou ukrajinské děti záměrně začleňovány do polovojenských ruských mládežnických organizací, jako je například Junarmija, Wagnerova mládež a Vympel.

Příliš mladá Mladá armáda

Junarmija je celoruské vojensko-patriotické hnutí, současná obdoba pionýrů, které vzniklo v roce 2016 pod vedením ruského ministra obrany Sergeje Šojgu. Na oficiálních stránkách této organizace se uvádí, že od jejího vzniku se více než 1,3 milionu ruských dětí a mladistvých ve věku od 8 do 18 let stalo jejími členy. Kromě toho se „regionální“ centra Junarmije neomezují pouze na Ruskou federaci, ale zahrnují i okupovaná území Doněcku, Záporoží a chersonské oblasti, kde se Rusové věnují propagandistickým aktivitám s dětmi. Zdokumentované případy v okupovaných ukrajinských městech Heničesk a Skadovsk ukazují, že ruští okupanti pořádají akce, do nichž jsou zapojeny ukrajinské děti, které verbují do řad Junarmije. Současně se prostřednictvím spolupráce pokoušejí propojit členy Junarmije s účastníky ruské invaze na Ukrajinu.

Jsou zdokumentovány případy zapojení ruské armády do takzvaného „výcviku“ Junarmije na okupovaných územích Ukrajiny. Konkrétně 17. července oznámil proruský telegramový kanál okupační správy chersonské oblasti, že vojáci z praporu Margelov zahájili výcvik příslušníků celoruského vlasteneckého hnutí Junarmija v chersonské oblasti. Kanál tvrdí, že instruktoři ze 33. jednotky školí děti v různých typech taktik manipulace se zbraněmi a střelbě.

Valerij Kaurov, první zástupce velitele hlavního velitelství Junarmije, zorganizoval setkání členů organizace s ruskými vojáky účastnícími se „speciální operace“. Fotografie zachycuje deportované ukrajinské děti z Doněcka, které se údajně „účastní“ akcí Junarmije v rostovské oblasti v Rusku. Do konce března 2022 plnohodnotní členové Junarmije zahájili přípravy na mobilizaci a chystali se bojovat na Ukrajině v rámci takzvané „speciální operace“. Militarizace ukrajinských dětí byla zdokumentována také na okupovaném Krymu. Například zpráva Humanitární výzkumné laboratoře při fakultě veřejného zdraví Yaleovy univerzity obsahuje informace o táboře na Ruskem okupovaném Krymu, který se jmenuje Škola budoucích velitelů. Tábor byl organizován hnutím Junarmija a zúčastnilo se ho asi 50 dětí z Ukrajiny. Na táboře měly děti možnost pracovat s vojenskou technikou, řídit nákladní automobily a seznámit se se střelnými zbraněmi.

Z dětí budou vůdci

Mládežnický klub Vůdce (Líděr) (dříve Wagnerova mládež), který zahájil svou činnost počátkem roku 2023, působil pod hlavičkou Soukromé vojenské společnosti Wagner. Zaměřoval se především na starší děti a mládež ve věku 16 až 25 let, organizace aktivně vybízela chlapce k výrobě dronů pro ruskou armádu.

Letní dětské tábory, jako například Vympel, fungují na základě ruského vojensko-patriotického centra Vympel, které založily bývalé speciální jednotky ruské armády. Oficiální zdroje tohoto centra přiznávají existenci více než 100 takových „táborů“ v 50 regionech Ruské federace. To vyvolává obavy, že deportované ukrajinské děti přebývající v exilu na území Ruska mohou být podrobeny „výchově“ a „militarizaci“ v souladu s agresivní ruskou propagandou prostřednictvím této organizace.

Najít, identifikovat a vrátit

Nejdůležitějším úkolem je lokalizovat dětské vojenské tábory, zejména identifikovat osoby, které v nich přebývají. V rozporu s mezinárodním právem Rusko tomuto procesu brání tím, že odmítá Ukrajině poskytovat informace, tají místa, kde se tato zařízení nacházejí, a nezveřejňuje seznamy unesených ukrajinských dětí, které se staly rukojmími totalitního Putinova režimu a nemohou se vrátit domů. V současné době se ukrajinský stát a občanský sektor potýkají s důležitým a náročným úkolem repatriace všech deportovaných krajanů. Tento proces vyžaduje konsolidaci úsilí uvnitř Ukrajiny a komplexní podporu západních partnerů. Je třeba si uvědomit, že finanční podpora ukrajinské armády a schopnost uspět v této válce jsou předpokladem pro návrat všech deportovaných dospělých a nezletilých do jejich vlasti.

Autor textu: Vladyslav Havrylov, výzkumný pracovník Organizace pro spolupráci na globálních problémech dětí na Georgetownské univerzitě, vedoucí výzkumný pracovník projektu Kde jsou naši lidé?.