Naděje, zklamání i smrt. Sovětský teror v Kyrgyzstánu semlel i desítky Čechů.

Zastavují nás dva mladí muži v uniformách. Ve svahu nad několika památníky připomínající tragické události 20. a 21. století se nachází vojenská základna. “Máme schůzku s Bolotem Abdrachmanovem,” vysvětlujeme. To jim stačí. Zvedají závoru, nechávají nás projet a salutují. Řidič jim odpovídá stejným gestem. Najednou se ocitáme v úplně jiném světě. Někde mezi minulostí a budoucností, v přítomnosti, reflektující aktuální veřejný diskurz, který k sovětským represím a tomu, co by mělo být zapomenuto a co připomínáno, ještě v Kyrgyzstánu nezaujal jasné stanovisko. Tématům paměti a státního teroru na území sovětského Kyrgyzstánu se věnuje právě Bolot Abdrachmanov, který však v poslední době pro svou snahu o co největší otevřenost nenachází přílišné pochopení na nejvyšších místech. Pan Bolot je autorem desetidílného svazku Kniha obětí politických represí v Kyrgyzské republice (1920-1953). Štěpán se s ní seznámil krátce potom, co obsáhlý seznam perzekvovaných v roce 2021 vyšel. S jeho autorem se pak osobně sešel o dva roky později na konferenci Na mostě paměti v Biškeku.

Abdrachmanov, bývalý kapitán KGB, přímo tady na začátku 90. let objevil masový hrob s ostatky 137 zastřelených z období stalinských čistek. Podílel se na exhumaci jejich těl a stál za myšlenkou na místě vybudovat pamětní areál, jehož je nyní ředitelem. Ata-Bejit v kyrgyzštině znamená Mohyla otců. Rozsáhlý komplex je věnován předkům – obětem povstání proti ruským carským jednotkám a účastníkům kyrgyzského exodu do Číny v roce 1916, represím 30. let, zastřeleným při Dubnové revoluci roku 2010 a také všem, kteří padli při násilných střetech na kyrgyzsko-tádžické hranici před dvěma lety. Místo slouží nejen jako muzeum, ale i hřbitov. Je tu pohřben spisovatel Čingiz Ajtmatov. Jeho otec Torekul Ajtmatov byl jedním z popravených, jejichž těla se v dosud jediném odkrytém masovém hrobě na území Kyrgyzstánu našla. V roce 1938, kdy byl zatčen a popraven, působil jako druhý tajemník kyrgyzské komunistické strany a místní komisař obchodu. Jeden z předních bolševiků, které požral Stalinův Velký teror. Obětí teroru byli ale i úplně obyčejní lidé. V jámě na místě bývalé cihelny, do níž příslušníci NKVD oběti masových poprav naházeli, se našly i ostatky Ondreje Pálinkáše a Josefa Skalického, dělníků z československého družstva Interhelpo.

Dva občané Československa v masovém hrobě v Kyrgyzstánu – to byla informace, která Bolota a Štěpána svedla dohromady. Po prvním osobním setkání následovala výměna emailů a postupným budováním důvěry na základě podobnosti přístupu k výzkumu stalinských čistek a aktualizace tématu sovětských represí v současnosti se rozvíjela vzájemná spolupráce.

Jednoho dne jsme od něj obdrželi email s přílohou pojmenovanou jednoduše Češi. Dokument obsahoval tajné materiály z archivů KGB, ke kterým měl přístup Bolotův syn. Na černobílých fotografiích pořízených na konci 30. let ve vyšetřovací vazbě jsme se dívali na tváře lidí s českými jmény – Jílek, Horáček, Doležal… Ve stručných zprávách sepsaných při výslechu se kromě jména, data narození, zatčení, odsouzení a popravy u mnohých z nich objevuje také informace o tom, že byli členové družstva Interhelpo.

A to byl také jeden z impulsů k zorganizování naší expedice do Kyrgyzstánu, která by na téma perzekvovaných Čechů a Slováků na tamní půdě vnesla více světla.

---

INTERHELPO
Interhelpo bylo průmyslové dělnické družstvo, které v roce 1923 v Žilině založila skupina esperantistů a idistů (jazyk ido je reformované esperanto) z tehdejšího Československa, inspirovaná myšlenkami socialismu a komunismu. Cílem družstva bylo podpořit budování socialistického hospodářství v sovětské Kyrgyzii. V letech 1925 až 1932 odjelo do města Frunze (dnešní Biškek) čtyřmi transporty celkem 1329 převážně Čechů a Slováků, ale i Maďarů, Němců a Rusínů. Byl mezi nimi i tříletý Alexander Dubček, který zde s rodiči a bratrem strávil osm let. Členové komuny tam vybudovali infrastrukturu, továrny, dílny, elektrárnu, zemědělské podniky nebo školu, klub a domy pro své členy. Úspěchy Interhelpa však brzy upoutaly pozornost vlády, která jeho členy nutila k přijetí sovětského občanství a nakonec zestátnila jejich podniky. Většina komunardů se postupně vrátila do Československa nebo se odstěhovala do jiných částí SSSR. V průběhu stalinských čistek na konci 30. let se mnoho členů družstva, kteří zůstali, stalo oběťmi represí – někteří byli vězněni, jiní deportováni do pracovních táborů Gulagu nebo popraveni. Družstvo bylo definitivně zrušeno v roce 1943. Mnozí z potomků původních družstevníků žijí v Kyrgyzstánu dodnes.

PIŠPEK - FRUNZE - BIŠKEK
Na území dnešního Kyrgyzstánu, mezi majestátním pohořím Ťan-Šan na jihu a mírně zvlněnou stepí na severu, nedaleko hranice s Kazachstánem, založil v roce 1825 Kokandský chanát pevnost Pišpek ovládající obchodní stezku. V roce 1868 na místě zničené pevnosti vznikla stejnojmenná osada v tehdejším ruském Turkestánu. V roce 1925, kdy byla ustavena Kara-Kyrgyzská autonomní oblast, se Pišpek stal jejím hlavním městem. O rok později Komunistická strana Sovětského svazu město přejmenovala na Frunze, na počest bolševického vojenského velitele Michaila Frunzeho, který se zde v roce 1885 narodil. V roce 1936 se Frunze stalo hlavním městem Kyrgyzské sovětské socialistické republiky, a po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 bylo město přejmenováno na Biškek.

—--------------------------

Po měsících intenzivních příprav stojíme v Ata-Bejit. V památníku připomínajícím jurtu postaveném přímo nad masovým hrobem se skláníme nad hlubokou jámou. Právě tady, nedaleko vesnice Čon-taš na počátku 30. let 20. století Čechoslováci z Interhelpa postavili několik domů, do kterých byli přestěhováni nuceně usazení kyrgyzští kočovníci. Dovážet stavební materiál z města, tehdy ještě Frunze, bylo drahé a neefektivní, a tak nejdříve vybudovali cihelnu. Ta svému účelu sloužila jen krátce a vedle již neexistujícího závodu později vznikl Dům odpočinku pro příslušníky sovětské NKVD, kteří se ve velkolepě pojaté dače, na čerstvém horském vzduchu a díky blahodárným účinkům kobylího mléka léčili z tuberkulózy.

Na konci 30. let tu v malém domku žil i Abykan Kydyralijev s rodinou, který v dače pracoval jako správce. V listopadu roku 1938 dostal od svých nadřízených neobvyklý příkaz – na týden odjet pryč. O mnoho let později vzpomínala Abykanova dcera Bubura Kydyralijevová, která tehdy byla dítětem, že když se vrátili zpátky, něco se změnilo. Z nevyužívané cihelny zůstaly jen ruiny. Proměnilo se i chování jejích rodičů. Matka při pohledu na stržené budovy plakala, otec se k rozvalinám chodil modlit. Z míst, kam jí dospělí zakazovali chodit, se šířil hnilobný zápach. “Na nic se neptej, o ničem nemluv,” varoval ji otec. Se znepokojivým tajemstvím se jí svěřil až na smrtelné posteli.

Na konci 70. let se Bubura od umírajícího otce dozvídá pravdu – v roce 1938 vrcholil Velký teror a v přeplněných věznicích po celé zemi docházelo k masovým popravám. Nepoužívaná pec na vypalování cihel postavená před pár lety Čechoslováky se zdála být ideální místem pro pohřbení těl nepřátel státu. A tak je sem v jednom podzimním týdnu začali svážet z věznice ve Frunze.

Jedním z těch, jejichž ostatky se v peci našly, byl i Josef Skalický. Textilní dělník z Postřelmova do Pišpeku přijel s druhým transportem Interhelpovců v roce 1926 společně s manželkou Annou. Přestože začátky v cizí zemi nebyly vůbec jednoduché, jako horlivý budovatel komuny o dění v družstvu nadšeně informoval čtenáře komunistického tisku v Československu. Přesto se v roce 1933 rozhodl vrátit domů. Důvodem jeho návratu do vlasti byla pravděpodobně složitá rodinná situace a konflikty v práci. Život v Československu mu však štěstí nepřinesl a Skalický píše otevřené dopisy, v nichž touží po návratu do Kyrgyzstánu. To se mu v roce 1935 nakonec podaří a on nastupuje na své původní místo v textilní továrně. V životě, který si vysnil, má však brzy dojít k dramatickému obratu. 8. března roku 1938 je Josef Skalický zatčen. Když ho příslušníci NKVD odvádí z domu, vidí ho jeho žena naposledy. 23. září je Skalický za údajnou ekonomickou špionáž a protisovětskou činnost odsouzen k trestu smrti. Rozsudek je vykonán 5. listopadu. Jeho manželka, které byl mezitím zabaven veškerý rodinný majetek, žila v nejistotě až do 50. let, kdy ji úřady lživě informovali, že byl Josef Skalický deportován do jednoho ze sovětských táborů Gulagu a v roce 1942 zastřelen na útěku. V té době byl už čtyři roky mrtvý. Anna Skalická se pravdu o osudu svého muže nikdy nedozvěděla.

Ve stejné jámě se našly i pozůstatky dalšího člena Interhelpa, Ondreje Pálinkáše. Elektrikář z Handlové, který do Pišpeku přijel prvním transportem v dubnu 1925 s manželkou Helenou a dvěma dětmi, v roce 1929 přijal sovětské občanství. V roce 1937 pracoval na jihozápadě Kyrgyzstánu v elektromechanické dílně v uhelném dole. Přesto si pro vzorného soudruha se slibně rozjetou kariérou o rok později přišlo NKVD na základě obvinění z vojenské špionáže ve prospěch Československa. Ondrej Pálinkáš byl zastřelen v listopadu roku 1938.

Bolot Abdrachmanov klidným, tichým hlasem vypráví o tom, jak se ze zapomenutého masového hrobu stal památník obětem represí. Cesta k němu nebyla vůbec jednoduchá. V zimě roku 1990 má Bubura Kydyralijevová konečně pocit, že nastala vhodná politická a společenská situace a ona se může svěřit s tím, co ji posledních dvacet let tížilo. Po třiapadesáti letech se vrací do míst svého dětství a s pomocí Bolota, který byl tehdy mladičkým majorem KGB, se pokouší lokalizovat místo pece v bývalé cihelně. Chodí sem a tam po louce, kde dříve stával jejich domek a Dům odpočinku NKVD. Po tolika letech všechno vypadá úplně jinak a ona už pomalu propadá panice, když v tom v trávě uvidí starou cihlu. Je jasné, že právě tady by se mělo začít kopat. Jenže přesvědčit velení KGB není jednoduché. “Řekl jsem jim, že o tom musíme mluvit. Vždyť naše generace se se zločiny NKVD ze 30. let neztotožňuje. Naopak, odsuzujeme je, a proto musíme tento případ řešit. Musíme tady kopat. Slíbil jsem to té ženě a pociťoval jsem to jako dluh, jako svou povinnost, ” vysvětluje Bolot, že odkrytí masového hrobu považoval za způsob, jak se vůči svým předchůdcům vymezit.

Nakonec za přítomnosti archeologů začaly výkopové práce. A místo brzy vydalo svá děsivá tajemství. Necelých 20 centimetrů pod povrchem byla objevena lebka se dvěma průstřely. Jedním kulka vnikla dovnitř a druhým vyšla ven. Celkem byly v jámě objeveny ostatky 137 lidí. Kromě střelných zranění byly na lebkách patrné i údery tupými a ostrými předměty – kladivem a sekerou a taky nezhojené zlomeniny – stopy po mučení. “Dva týdny jsme kopali a bylo to těžké jak emocionálně, tak psychicky. V noci jsem nemohl spát. Zavřel jsem oči a viděl lebky. Proč nás rušíš? Ptali se mě ti mrtví a já se s nimi pouštěl do diskuze – podívejte se, jak vás sem hodili, jako psy. Musíme vás pohřbít jako lidi, aby vaše děti věděly, kde ležíte”

V další fázi bylo třeba dokázat, že jsou to těla obětí represí. Čím hlouběji kopali, tím více osobních předmětů: starých mincí, brýlí, oblečení a legitimací se objevovalo. Podle nich bylo možné identifikovat některé z obětí a po porovnání s archivními materiály vychází najevo, že dokumenty všech, kdo skončili v tomto hrobě, se nachází v jednom vyšetřovacím spise. Tak bylo možné k bezejmenným obětem přiřadit konkrétní jména. Mezi nimi jednoho Čecha a jednoho Slováka. Nebo také otce spisovatele Čingize Ajtmatova.

Při pohledu na dno hluboké, ale nevelké jámy, v níž skončila těla obětí Velkého teroru, přemýšlím o tom, kdo byli lidé, jejichž ostatky do ní byly nahrnuty z korb náklaďáků. Co prožívali, když pro ně do sklepních prostor sídla NKVD přišli, aby je zastřelili ranou do týla? Osamění, strach, šok? A jejich příbuzní, kteří byli přesvědčeni o jejich nevině a věřili ve spravedlnost sovětského právního systému? Čekali na ně? Hledali je? Propadali falešné naději, kdykoliv uslyšeli kroky na chodbě nebo zachrastění klíče v zámku dveří?

V hotelu v Biškeku se večer probíráme soupisy perzekvovaných na území Kyrgyzstánu, které dal dohromady Bolot Abdrachmanov. V celkovém počtu více než 17.000 doložených obětí represí se objevuje 24 česky a slovensky znějících jmen s uvedenou národností Čech nebo Čechoslovák. Tento přehled používáme jako základ, ke kterému z různých dalších zdrojů doplňujeme jména Čechů, Slováků a dalších občanů Československa usazených v sovětské Kirgizii, o nichž víme, že skončili buď ve vězení nebo na popravišti. Seznam se rychle rozrůstá, vycházíme z textů českých, ruských i kyrgyzských historiků, ale také z vyprávění potomků. Nakonec docházíme k číslu 52 perzekvovaných, z nichž nejméně 16 bylo popraveno. Je to více než dvakrát tolik, než se dosud v dostupných pramenech udávalo.

Ze spisu jmen, který nejspíš zdaleka není kompletní, vytváříme provizorní pamětní tabulku, kterou doplníme textem – Na památku Čechům, Slovákům a československým občanům – obětem sovětských represí na území Kyrgyzstánu. Ke jménům zastřelených do závorky připisujeme popraven. Za každým jménem je konkrétní tvář a příběh, který zatím mnohdy neznáme. Kloužu po nich pohledem a uvědomuji si, že všichni ti lidé kromě dvou, o kterých víme, kde byla pohřbena jejich těla, visí zatím v jakémsi vzduchoprázdnu toho, co nám zůstává utajeno. Mrtví bez hrobu pochovaní v cizí zemi. Je nám jasné, že se do Ata-Bejit musíme vrátit a nějakým způsobem připomenout všechny, kteří padli za oběť sovětskému represivnímu systému.

Pro ně, pro ty, kteří přežili a vrátili se, pro ty, kteří zůstali, i pro nás plánujeme provést uzavírací rituál. Na schodech vedoucích k jámě vytváříme improvizovaný oltář. Když se popravení Češi a Slováci nemohli vrátit domů, chceme jim kontakt se zemí, odkud sem přijeli, umožnit alespoň zprostředkovaně za pomoci symbolů, které jsme s sebou přivezli. Na uhlících pálíme směs bylinek a pryskyřic z českých luk a lesů. Schodiště poprášíme hlínou a polijeme vodou z Čech. Na místě necháváme kameny z našeho společného domova. Modlíme se za pokoj pro všechny oběti represí, jejichž těla nebyla nikdy nalezena a oni zůstávají na neznámých místech, zapomenutí v hromadných hrobech. Doufáme, že i ti, kteří Velký teror přežili s nespravedlivým cejchem zločinců a nepřátel, umlčeni systémem, který si nepřipouštěl chyby, najdou klid. Věříme, že přestože všichni ti, jejichž touha křičet narážela na hradbu nuceného ticha, už nemohou promluvit a zůstali navždy osamoceni v nemožnosti sdílet trauma, které se tak přelévalo z jedné generace do druhé, dojdou pokoje. Přejeme si usmíření mrtvých s živými i živých z různých kulturních prostředí s rozdílnou historickou zkušeností reprezentovaných Českou republikou a Kyrgyzstánem mezi sebou. Chceme uzavřít kruh našich zážitků a symbolicky se rozloučit s lidmi, které jsme nikdy nepoznali, s jejich názory bychom možná nesouhlasili, ale jejichž osudy jsme posledních několik měsíců žili. Když jim nemůžeme dát spravedlnost, kterou si zaslouží, musíme dělat všechno pro to, aby se na ně nezapomnělo a aby k podobným zločinům v budoucnosti nedocházelo.

V muzejní budově Ata-Bejit instalujeme provizorní pamětní tabulku. Do budoucna budeme hledat způsob, jak ji přeměnit na trvalý památník perzekvovaným občanům Československa. Souhlasíme s Bolotem, že by to mohlo inspirovat další zahraniční návštěvníky memoriálního komplexu k vytvoření dalších památníků, čímž by vznikla jakási alej připomínající, že se oběťmi sovětských represí na území Kyrgyzstánu stali i cizinci desítek různých národností.

Uvidíme, zda se nám podaří naše plány zrealizovat. Do Kyrgyzstánu bychom se rádi znovu vrátili a dál hledali odpověď na další otázky. Kolik se toho v archivech tajných služeb ještě skrývá? Jaký bude přístup kyrgyzské vlády k odhalování zločinů minulosti? Doba je bohužel nejistá. Právě v době našeho pobytu v Biškeku vrátil tamní prezident k přepracování schválený zákon o zpřístupnění archivů sovětských tajných služeb, který by nám i historikům obrovsky ulehčil práci. Do jaké míry šlo pouze o formality, či naopak o výsledek nátlaku stále aktivnějších proruských sil, které si otevření archivů rozhodně nepřejí, ukáží už nejbližší měsíce a roky.

Autor: Judith Krulišová, Gulag.cz

---

Tento text vznikjl v rámci projektu realizovaného za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.