U zrodu alpinismu v sovětské Kirgizii stál Rudolf Mareček (1888-1970), ten samý člověk, který založil komunistické družstvo Interhelpo a vylákal do těchto dalekých krajů v roce 1925 stovky Čechů a Slováků, aniž by s nimi sám odjel. Mareček se ovšem pohyboval ve Střední Asii už během bolševické revoluce, utekl tam před narukováním do rakouské armády. V prosinci 1917 byl zvolen předsedou podzemní komunistické strany v Alma-Atě (tehdy se jmenovala Věrnyj) a v březnu 1918 stál dokonce v čele převratu, který tutu část dnešního Kazachstánu přivedl do rukou bolševiků.

Přivedl Kyrgyze i Čechy

V září 1918 byl jako zkušený kádr a známý dobrodruh vyslán přes hřebeny Ťan-šanu do Číny, aby přesvědčil kyrgyzské uprchlíky k návratu do vlasti. Dva roky předtím se tam totiž uchýlily statisíce Kyrgyzů, kteří utíkali před brutálními odvody do carské armády a dodnes se jedná o největší kyrgyzské národní trauma 20. století. Mareček byl úspěšný, přežil dva přechody přes pětitisícové průsmyky a Kyrgyze přivedl, i když mu omrzly nohy a málem přišel o život.

Pak odjel do Československa, kde v první polovině 20. let přesvědčil stovky lidí k odjezdu do sovětské Kirgizie s tím, že tam najdou komunistický ráj na zemi, kde budou moci od základů vybudovat nové živobytí v idealistické komuně Interhelpo. Sám s nimi však v březnu 1925 neodjel a na místo přibyl až po několika letech (dodnes tento moment vyvolává mezi potomky Čechů v Kyrgyzstánu pnutí –¨ byla to zrada, nebo ne?). Pak se ale v Kyrgyzstánu usadil natrvalo, bydlel na východě země ve městě Karakol (tehdy se jmenovalo Převalsk, protože tam zemřel při jedné ze svých výprav Nikolaj Převalskij, objevitel onoho slavného koňského plemene) a začal se věnovat studiu tamních hor.

Syn Bořivoj

K tomu přilákal i svého syna Bořivoje Marečka (1917-2001), který alpinismu propadl na celý život. Jeho dcera Elvíra Mareček dodnes žije v Biškeku, několikrát jsme ji navštívili, během naší výpravy. Nafotili jsme velkou část jejího rodinného archivu a nechali si vyprávět, jak její tatínek Bořivoj chodil do hor kdy jen mohl, všechno měřil a pak trávil dny na kolenou doma na koberci kreslením podrobných map kyrgyzských hřebenů, do té doby nezmapovaných. Během Druhé světové války byl vojenským instruktorem horských jednotek Rudé armády a v roce 1944 sám vstoupil do řad Svobodovy armády. S tou došel až do Prahy, ale narozdíl od mnoha svých spolubojovníků nevyužil tuto možnost, aby se usadil ve své původní domovině.

Naopak se vrátil zpět do sovětské Kirgizie, kde se po zbytek života věnoval výuce na univerzitě, mapování hor, mnoha prvovýstupům a budování infrastruktury horské turistiky. Se svým otcem pojmenovali také desítky vrcholů v Ťan-šanu, vše v duchu tehdejší doby – hora Bolševik, vrchol Klementa Gottwalda, Antonína Zápotockého či vrchol Sovětsko-československého přátelství. Většina se tak jmenuje dodnes.

Rackova chata

Velkým parťákem Bořivoje v rozvoji sovětského alpinismu byl další Čech – Vladimír Racek (1918-1980). Jeho tatínek Josef Racek původně pracoval jako zahradník na Hluboké, ale v roce 1913 dostal pozvánku od hraběte Bobrinského, aby se staral o jeho pozemky v Kyjevské gubernii tehdejšího carského Ruska. Ve víru občanské války se narodil Vladimir a rodina byla vyhnána kvůli podezření ze spolupráce s „běločechy“ (tedy našimi legionáři) až do sovětského Turkestánu (dnešní Střední Asie). Josef Racek pak zakládal parky v Biškeku (resp. ve Frunze, jak se tehdy město jmenovalo) a jeho syn Vladimír s Bořivojem Marečkem a dalšími desítkami nadšených horolezců pod praporem bolševismu vynášeli Stalinovy busty na ťanšanské vrcholy, pojmenovávali je a budovali první základny horolezců.

V roce 1938 Vladimír Racek stanul v čele Kyrgyzského klubu alpinismu a turistiky. Po válce organizoval řadu výstupů na druhou nejvyšší horu SSSR – pik Pobědy (vrchol Vítězství, dnes byla hora jako jedna z mála přejmenována z komunistického názvu na původní kyrgyzský “Džengiš Čokusu”) ve výšce 7439 m.n.m. Když při jednom z výstupů v roce 1959 zemřeli tři horolezci z jeho výpravy, byl Vladimír Racek dočasně zbaven všech svých funkcí.

Jehly pod nehty

Sovětské represe mnohem tvrdšího rázu se nevyhnuly ani otci a synovi Marečkovým. V roce 1938 oba seděli několik měsíců ve vězení a měli štěstí, že je zatkli až ke konci Stalinova Velkého teroru a neskončili na popravišti. Bořivoj Mareček byl zatčen 13. srpna 1938 na cestě do Moskvy, když na nádraží v Džambulu vystoupil, aby poslal dopis své nastávající. Protože uměl krásně kreslit, načrtl své milé skicu sebe na místním nádraží a strčil ji do obálky. Někdo ho však viděl a udal. Obviněn byl ze špionáže, ale než jeho proces dospěl ke konci, stalinské šrouby trochu povolily a v lednu 1939 byl propuštěn a později rehabilitován.

Otec Rudolf byl v roce 1938 také zatčen a při výslechu byl podroben mučení. To jsme se dozvěděli od českého jaderného fyzika Rostislava Caletky, který v 50. letech jako moskevský student pobýval v kyrgyzských horách spolu s Rudolfem Marečkem. “Při jedné slabé chvilce při ohni v horách se mi starý komunista se slzami v očích svěřil, jak ho jeho soudruzi od KGB (on to takto ovšem nenazval) trápili a mučili. Doslovně jak mu zapichovali jehly pod nehty, aby se přiznal ke špionáži,” pše Rostislav Caletka. V rozhovoru s vnučkou Rudolfa Marečka Elvírou Mareček jsme se dozvěděli, že se z něj údajně snažili dost přiznání také nafingováním popravy.

Komunistické ideály otce i syna tato zkušenost však příliš nezviklala. V srpnu 1968 Rudolf Mareček otevřeně podporoval sovětskou invazi a rozčiloval se nad předchozím neblahým vývojem v Československu. Jak dnes říká jejich vnučka a dcera Elvíra - uvěznění otce i děda není podstatnou kapitolou, pojďme se bavit o jejich úspěších, ty je potřeba připomínat, stejně jako slavnou minulost sovětsko-československého přátelství a návštěvy horolezců z bratrského Československa…

Závěrem…

Když jsem si na konci srpna udělal solo výstup v národním parku Ala Arča kousek nad Biškekem k ledovcovému jezeru ve výšce 3650 m.n.n (kam jsem ovšem nedošel a experimentálně ověřil, že trpím výškovou nemocí), procházel jsem po stezkách, které před nějakými 80–90 lety prošlapávali tihle čeští pionýři. Narazil jsem v kopcích i na pomník připomínající zasloužilé místní alpinisty, kde jsou mezi mnoha jinými zvěčnění i oba Marečkové a Vladimír Racek. A když jsem pak různým kyrgyzským horským průvodcům říkal, že jsem Čech, vždy se rozzářili a českou stopu hned připomněli. Je opravdu velká. Ale narozdíl od mnoha místních my považujeme za důležité hovořit i o desítkách Čechů a Slováků, co byli v Kyrgyzstánu za Stalina popraveni či posláni do gulagů. Napočítali jsme jich 52 a na místě jsme jim vyrobili improvizovaný pomník. Připomínat je podle nás potřeba obě strany jedné mince.

Štěpán Černoušek, Gulag.cz

Tento text vznikl v rámci projektu realizovaného za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.