Na Slovensku nyní vycházejí jeho vzpomínky pod názvem Vysvobození z pekla, které jsou výjimečné právě svou detailností: Ilkovič s neobyčejnou přesností popisuje každodenní táborový život, organizaci práce, funkci jednotlivých baráků, hygienické režimy, přídělový systém i drobné strategie přežití, jež rozhodovaly o životě a smrti.

Jedinečnost Ilkovičova příběhu spočívá i v jeho sociální obratnosti a jazykovém talentu. Dokázal si najít cestu jak ke kriminálníkům, kteří v Gulagu představovali zvláštní mocenskou vrstvu, tak k válečným zajatcům z Japonska a Koreje, s nimiž sdílel část svého věznění. Právě v lágru se naučil japonsky – dovednost, kterou později po návratu využil v Košicích jako tlumočník japonských běžců účastnících se tradičního Košického maratonu. Jeho pozorné portréty různých národností v táborech, stejně jako unikátní pohled „zevnitř“ na práci v táborové kuchyni a postavení kuchařů, patří k nejcennějším částem jeho svědectví. Ilkovič byl jedním z přibližně třinácti tisíc Slováků odvlečených na nucené práce do SSSR; jeho příběh nám na základě osobních vzpomínek i právě vydaných Ilkovičových pamětí převyprávěl Peter Juščák, badatel dlouhodobě se věnující tématu poválečných deportací a sovětských represí.

—-
Pana Ilkoviče jsem navštívil někdy v roce 1992 v projektovém ústavu v Košicích, kde pracoval v rozmnožovně projektové dokumentace. Informace o něm jsem získal v Prešově v Konfederaci politických vězňů a výborně mi zapadl do mozaiky zavlečených do Sovětského svazu. Byl to klidný, vyrovnaný člověk, možná až příliš vážný. Tak jako mnozí další zavlečení po letech vzpomínal na strašné časy s určitým odstupem, s ironickými komentáři sovětských reálií, dokonce i s osvobozujícím humorem. Není se čemu divit – byla to doba otevírání tohoto bolestného tématu a dlouhá léta vynuceného mlčení, dokonce přikázané chvály vlastních mučitelů, si ironický odstup přímo žádala.

Adrián Ilkovič se po návratu jen díky švagrovi zaměstnal na nenápadném projektantském pracovišti v Košicích a tam prožil celý svůj aktivní život. Co se stalo, že sedmnáctiletého chlapce deportovali a vláčeli po nejtěžších pracovních táborech v Sovětském svazu? V té době to nebylo nic výjimečného – jednoduše řečeno, nad jeho osudem si podávaly ruce dvě totality, fašistická a komunistická.

„Jako 17letý jsem neměl žádné potuchy o žádných -ismech. Nikdy jsem nedržel v ruce zbraň, a přeci mě sovětský vojenský soud nevinně a nic netušícího odsoudil na 15 let do nápravně pracovního tábora,“ píše v úvodu svých vzpomínek Adrián Ilkovič. „Devítiletá sibiřská cesta mě provedla mnoha životními zkouškami. Byl jsem však mladý a dokázal jsem to vydržet. Svůj osud jsem samozřejmě nebral tragicky, ale spíš tak, že jsem se vydal na severní expedici. Věděl jsem že život bude těžký, že budu muset projít velkým utrpením, ale také, že musím vydržet.“

Daň za chvíli hořké svobody

V listopadu 1944 v Košicích, které podle Vídeňské arbitráže patřily Maďarsku, povolali do kasáren všechny chlapce, kteří dovršili sedmnáctý rok života. Bylo zřejmé, že fronta se nezadržitelně blíží, a proto jim nařídili evakuaci do Německa. Mnohým mladým mužům se to nezamlouvalo, nevěřili, že by šlo o izolaci před válečnými událostmi, naopak se obávali, že budou nasazeni do bojů proti postupující sovětské armádě. Viděli však, že evakuaci nelze uniknout, a doufali, že při vhodné příležitosti utečou. Na poslední chvíli Adriánův otec synovi zařídil místo mezi hasiči, což mu zajistilo pobyt doma. Ale jen na chvíli – opět bylo třeba hledat způsob, jak se evakuaci vyhnout.

Tehdy se objevil spolužák Tibor Fišer, který se zdál být záchranou před německými i domácími maďarskými represemi. Vysvětlil Adriánovi, že vlastní průkaz maďarské mládežnické polovojenské organizace Levente, jejímž úkolem je střežit důležité komunikační body, a proto nemusí být evakuován. Slovo dalo slovo a takový průkaz obstaral i pro něj. Sedmnáctiletý Adrián tehdy netušil, jak drahý obchod uzavřel a jakou daň zaplatí za chvíli hořké svobody.

O několik dní později se oba přátelé se skupinou určenou k střežení komunikací ocitli u obce Budimír, kde přenocovali, a hned ráno je přepadli partyzáni. Krátká přestřelka naštěstí neměla oběti, strážci skupiny utekli směrem na Prešov a mladí muži se vrátili do Košic. A bylo po střežení objektů. Na předměstí je zastavil ruský důstojník a poslal je do kasáren na okraji města. Tam internované třídili a Adriánovu skupinu poslali do zajateckého tábora v Košické Nové Vsi. Když se strážce na chvíli vzdálil do kanceláře, chlapci využili příležitosti a rozutekli se na všechny strany. Košice Sověti osvobodili bez boje. Adrián se vrátil do města a viděl, jak po ulicích chodili podnapilí sovětští vojáci, zastavovali obyvatele, brali jim hodinky a nepohrdli ani oblečením. O několik dní později k němu domů přišli dva vojáci a tlumočník. Požádali Adriána, aby je následoval kvůli ověření totožnosti – prý se za chvíli vrátí. Adriánova matka jako by něco tušila, měla v očích slzy, a nakonec se její obavy naplnily. Byl to poslední den, kdy ji viděl.

Vojáci je odvedli k soudu. Tam shromáždili všechny členy skupiny. Adrián vypovídal podle skutečnosti, avšak do protokolu zapsali něco zcela jiného. Vrátil se do cely a zjistil, že ty, kteří odmítli podepsat nepravdivý protokol, surově zbili. Označili je za teroristy, které Němci ponechali doma, aby jako podzemní organizace bojovali proti Rusům. Vysvětlování bylo marné, vyšetřovatelé nijak nepřihlíželi k tomu, že šlo o nezletilé a že nikdo z nich nebyl vojákem.

Trojice soudců soudila najednou osmnáct mladých chlapců, kolem stáli ozbrojení vojáci. Každý z vyslýchaných vypovídal o snaze vyhnout se deportaci do Německa, a proto se stali členy skupiny, která měla střežit důležité objekty. Soudci se krátce radili a poté vynesli rozsudek podle pověstného paragrafu 58 trestního zákona. Devět ze skupiny dostalo trest smrti, včetně Tibora Fišera za to, že do skupiny verboval další chlapce, ostatní odsoudili k patnácti až dvaceti letům pracovního tábora. Adrián jako nejmladší dostal nejnižší trest – patnáct let.

Devíti odsouzeným k smrti svázali ruce dráty a odvedli je pryč. „Cela, v níž pak byli zavření, nebyla od naší příliš vzdálená a my jsme těch devět nešťastníků slyšeli neustále se modlit. Jeden odříkával Otče náš, ostatní to po něm opakovali. Pak se modlili Matko boží, oroduj za nás hříšníky i nyní v hodině naší smrti. Modlili se nepřetržitě celou noc,“ vzpomíná Ilkovič ve svých pamětech.
Ostatní na druhý den posadili do nákladních aut americké výroby zakrytých plachtami a pod ozbrojeným dohledem je odvezli do Zakopaného v Polsku. Ubytovali je v kasárnách a po několika dnech už měli mezi sebou první oběť – kamarád Juraj Buša po cestě prochladl, ve vězení dostal zápal plic a zemřel.

Transport na Sibiř

Po týdnu je převezli do distribučního tábora ve Lvově. Odvšivili jim oděv, ostříhali je a dohladka oholili veškeré ochlupení; takto hygienickou proceduru opakovali jednou týdně. Čekalo se na transport a až koncem března naložili asi devět set vězňů do vagónů. Ve vagónu, kam se dostal Adrián, jich bylo padesát. Jejich cesta na východ měla všechny znaky dalších transportů, které si byly podobné jako vejce vejci.

Vezli je bez jakéhokoli vybavení, lidé ve vagónech mrzli, strava byla velmi skromná a stávalo se, že putovali bez vody i několik dní. Na každé stanici, kde zastavili, chodili vojáci kolem vagónů a dlouhými dřevěnými kladivy oklepávali každé prkno, poté vězně počítali. Kontrolní sčítání probíhalo dvakrát denně, ráno a v noci, a probíhalo tak, že vězeň prošel kolem vojáka a ten mu uštědřil ránu velkým dřevěným kladivem nebo železnou tyčí – tím byl započítán. „Mlátili nás úplně bezdůvodně, chovali se k nám jako k dobytku“, vzpomínal Adrián Ilkovič.

Kraslag

Přesně 9. května, na konci války, dorazil transport do cíle – do sibiřské vesnice Rešoty. Ta byla centrem tzv. Kraslagu, neboli Krasnojarského tábora v rámci systému Gulag. Pod něj spadaly desítky táborů, v nichž vězni převážně těžili dřevo v nekonečné sibiřské tajze. Celkem od roku 1938 do roku 1956 Kraslagem prošlo přes sto tisíc vězňů, nejméně polovina z nich tam byla z politických důvodů. V Kraslagu bylo internováno mnoho cizinců – během válečných let mezi nimi byli deportovaní z Pobaltí, po válce přibyli z Mandžuska deportovaní ruští emigranti, Japonci, Korejci, a Číňané. Podle svědectví dalších vězňů Kraslagu zde ovšem seděli i Francouzi, Bulhaři, Jugoslávci i Slováci a k dispozici jsou kusé informace i o zavřených Češích a Američanech (viz např. https://memorial.krsk.ru/Public/1991/19910727.htm).

Z devítisetčlenného transportu, kterým do Kraslagu dorazil Adrián Ilkovič, muselo téměř osm set lidí vyhledat táborového lékaře a mnozí zůstali v nemocnici. Po přijímacích procedurách dostali pracovní zařazení, Adriána přidělili ke kosení trávy. Tak uplynulo krátké sibiřské léto. Zajímavé bylo, že v lágru existovala tzv. kulturní brigáda – samozřejmě jen pro vytvoření dojmu, že kromě práce je zde i kulturní vyžití; ve skutečnosti sloužila k šíření sovětské propagandy. Jejího vedoucího Adrián znal už z transportu a požádal ho o čistý papír, aby mohl napsat domů. Psát z lágru bylo přísně zakázáno a vedoucí to zařídil podle táborových zvyklostí. Sehnal čistý list a sám rusky napsal žádost Adriánovým rodičům, aby mu do tábora poslali balík. Adrián už jen dopis podepsal a odeslali jej propuštění vězni, kteří chodili na stejné pracoviště a měli možnost doručit dopisy na poštu. Po devíti letech se Adrián dozvěděl, že dopis skutečně dorazil domů do Košic. Psal se říjen 1945.

V zimě chodili řezat vytěžené dřevo. Suché kmeny řezali na metrové kusy, norma byla drtivá – osm kubických metrů denně. Naučili se sovětským praktikám a dřevo ukládali suky k sobě tak, aby mezi poleny vznikaly co největší mezery. Kubické metry se tak nepatrně navýšily a vyčerpaní muži si alespoň trochu ulehčili. „Bydleli jsme v barácích a celé roky jsme spali jen na holých pryčnách – slamník, polštář nebo přikrývka pro nás byly neznámé pojmy. Namísto polštáře sloužily boty přikryté čepicí. Tenký vatovaný kabát sloužil jako matrace a normálním kabátem jsme se přikrývali,“ vzpomíná ve své knize Adrián Ilkovič.

O zdraví vězňů se starala lékařská komise. Přicházela jednou za čtvrt roku, vězně kontrolovala a zařazovala je do pracovních kategorií. Posuzovaní stáli nazí v řadě a lékař každého štípl do spodní části hýždí. Podle pevnosti svalu určil kategorii od jedné do čtyř. U čtvrté kategorie už zpravidla nebylo co sevřít mezi prsty, a takový vězeň byl uznán za práce neschopného. V lágru získal výsadu nemocného a zesláblého člověka – byl přidělen na lehčí práci, nějaký čas odpočíval při lepší stravě, ale poté se opět vracel k těžké dřině. Tento koloběh vyčerpání a následného přikrmování se opakoval znovu a znovu. Vězni první kategorie pracovali v kamenolomu a vykonávali ty nejtěžší práce. Ve druhé kategorii stavěli nakládací rampy pro vagóny a nakládali dřevo, ve třetí už měli poměrně dobrou práci v zemědělství. Tam se dalo něco vzít z úrody a vylepšit si bídnou táborovou stravu. Poslední, čtvrtou kategorii tvořili kuchaři, holiči a topiči v kuchyni a lázni – byla to nejlepší místa, kde se dalo přežít.

Japonci

Na podzim roku 1945 přišel do tábora v Rešotech transport s japonskými zajatci, dokonce ještě v řádných uniformách. Japonce ubytovali v samostatném baráku a zvědaví vězni sledovali jejich pořádek. Japonci nezaháleli – sehnali si skleněné střepy a metr po metru jimi vyhoblovali dřevěnou podlahu tak, že vypadala jako nová. Do baráku se směl vstupovat pouze v dřevácích. I Adriána nově příchozí zaujali. Seznámil se s nimi kuriózním způsobem – pobrukoval si melodii jejich hymny a když to zaslechl jeden mladý zajatec, téměř dítě, zastavil se u něj a vyptával se. První dorozumívání v japonštině bylo dost komické. Adrián pochopil, že mladík se jmenuje Jošioka a tušil, na co se ho ptá, ale odpovídal, jak uměl, převážně rukama. I když si zpočátku nerozuměli, vznikly mezi nimi vzájemné sympatie a Adrián se okamžitě začal učit japonská slova. Jak píše ve svých vzpomínkách, Jošioka také dokonale ovládal karate: „Měl bleskové reakce, byl pohyblivý jako rtut, mimořádně pohotový. Nikdo se k němu neodvážil přiblížit, protože okamžitě použil ruce a nohy na obranu.“

Od toho dne využíval každou příležitost, aby mohl pobývat mezi Japonci. Spřátelil se i s vysokým úředníkem, který zastával významnou funkci v Mandžusku. Adriánova japonština se postupně zlepšovala a díky těmto kontaktům získávala určitou úroveň. Po několika měsících byl jeho přítel Jošioka přesvědčen, že Adrián svou neznalost japonštiny jen předstíral a že nyní mluví tak, jak se to naučil doma v Japonsku. Domníval se, že Adrián pochází z Japonska, jen to z nějakých důvodů tají.

Práce v kuchyni byla i v tomto lágru považována za privilegium. Adrián se tam dostal jako vyčerpaný pracovník a byl přidělen jako pomocník hlavního kuchaře. Brzy si v kuchyni zvykl, naučil se vycházet s kriminálníky, což bylo v takovém zaměstnání nezbytné, ale především se snažil rozdělovat stravu spravedlivě, čímž si získal mnohé spoluvězně.

Jeden z Japonců se neustále vyptával, jak se připravují jednotlivá jídla, zapisoval si recepty i postupy vaření. Adriána tato zvědavost nepřekvapovala, protože japonští vězni se zajímali o všechno. Zanedlouho se tento zvědavec ocitl v kuchyni jako kuchařský pomocník. Chytře si vyhlédl odchod jednoho z pomocníků a rychle se na velitelství přihlásil jako odborný kuchař. Adrián měl i jiné kuchyňské zásluhy – jednou mu přišel poděkovat vedoucí čínské skupiny za péči o Číňany. Adrián byl překvapen, nepamatoval si, že by čínským vězňům nějak zvlášť pomáhal. Odpověď byla překvapivá: Číňané si ho vážili proto, že stravu rozděloval všem stejně, bez ohledu na národnost, a nikoho z čínské skupiny nekrátil.

Adrián Číňany také několikrát navštívil v jejich baráku, což bez pozvání nebylo možné: „Jednou do čínského baráku vešli dva bandité-kriminálníci. Číňani je usmrtili a jejich těla hodili před budovu. Samozřejmě bylo zahájeno vyšetřování, bylo jasné, že je zabil někdo z Číňanů. Ale nikdo se nepřiznal a trestat celou komunitu nebylo možné, tak se vyšetřování zase rychle uzavřelo.“

V lágru byla také skupina Korejců a ti Japonce nenáviděli kvůli japonské okupaci. Rozpory mezi nimi nezmizely ani ve společném táborovém utrpení. Adrián se spřátelil i s Korejci a japonští přátelé viděli, že ani zde nedělá rozdíly mezi národnostmi. Pochopili, že každého posuzuje podle osobních vlastností a povahy a ke každému přistupuje bez předsudků. Tak si postupně získal respekt mezi asijskými vězni a stal se jakýmsi malým centrem přátelství i mezi dřívějšími nepřáteli.

Adriánovi tyto vazby pomáhaly i v běžném táborovém životě při práci v kuchyni: „Jednou přišel mimo pořadí k výdejnímu okénku kriminálník, násilně přisunul velký hrnec a hrubě mi přikázal, abych mu nalil. Vzal jsem hrnec a s velkým rachotem ho vyhodil na dvůr. Okamžitě vytáhl nůž a začal vyhrožovat, abych šel ven. Ihned jsem to řekl dvěma Korejcům, kteří v kuchyni myli podlahy a byli známí jako vynikající bojovníci a boxeři. Jeden z nich vyběhl za kriminálníkem, fyzicky ho napadl, odzbrojil ho, nůž zahodil za plot mimo táborovou zónu a upozornil ho, že jestli to zkusí ještě jednou, způsobí mu vážné zranění. Kriminálníci nebyli zdatní bojovníci. Ovládali jen zákeřné vraždění nožem.“

Dva teploměry

Někdy v roce 1952 byli vězni transportováni dále na východ do Tajšetu. Tam sídlila správa táborů se zpřísněným režimem Ozerlag a také se odsud řídila stavba Bajkalsko-amurské železniční magistrály. Staré vazby se zpřetrhaly a Adrián se dostal k těžké práci v lese a ke stavbě železničního depa. Brzy bylo jasné, že dřina při těžbě dřeva je zničující a povede k obvyklým táborovým nemocem a nakonec k úplnému vyčerpání. Rozhodl se udělat vše pro svou záchranu. Podařilo se mu získat dva teploměry. Večer je zabalil do deky a foukal na ně teplý vzduch, dokud rtuť nedosáhla teploty 37,5 °C. Poté se vypravil na ošetřovnu. Když dostal teploměr od lékaře, bleskově ho vyměnil za svůj a lékařův schoval pod košili. Takto chodil k lékaři denně a pokaždé si „přifoukl“ další desetinu stupně. Nakonec dosáhl svého a byl odeslán do táborové nemocnice. I tam se mu s pomocí korejského přítele podařilo propašovat teploměr a „nemoc“ se dál vyvíjela.

Lékaři usoudili, že jde o malárii, a přinesli mu léky. Adrián je potají vyndával z úst a vyhazoval. Teplota neustupovala a vedla ho správným směrem – brzy ho převezli do centrální nemocnice. Protože neměl stanovenou definitivní diagnózu a byl schopen lehčí práce, přihlásil se do kuchyně. Opět se ocitl ve svém živlu. Zůstal tam celou zimu i celé jaro.

Návrat

V březnu 1953 zemřel diktátor Stalin, poměry v táborech se uvolnily a Adriána zařadili do skupiny určené k návratu domů. V červnu připravili transport do distribučního tábora a než odjel, sebral odvahu a lékaři slavnostně odevzdal svůj teploměr, který mu umožnil přežít těžkou zimu v nemocnici.

V distribučním lágru v mordvinském městě Poťma, nechvalně proslulém nejhoršími lágry od Stalina přes Brežněva až po dnešek, zůstal ještě půl roku. Poté se se skupinou sto padesáti propuštěných slovenských vězňů vrátil domů do Košic. Po celých devět let nedostal z domova žádnou zprávu; kromě jednoho dopisu napsaného rusky o něm doma nevěděli vůbec nic. Shledání po tolika letech bylo velmi emotivní – objímal se s otcem i se sestrami, a když se zeptal na matku, všichni zmlkli. Poté se dozvěděl pravdu: matka je opustila před třemi lety. „Plakal jsem jako malé dítě, jako bych to byl tušil,“ vzpomínal Adrián Ilkovič.

Na začátku šedesátých let přijeli na Košický maraton míru běžci z Japonska. Zvědavý Adrián se dostal k vedoucímu výpravy a jeho japonština byla pro Japonce v Košicích snad největším překvapením. Přátelství se ještě prohloubilo, když se dozvěděli, za jakých okolností se jejich složitý jazyk naučil. „Když jsem se s Japonci procházel po městě, zastavili jsme se u katedrály svaté Alžběty a já jim vyprávěl svůj sen, který se mi zdál před dvaceti lety na Sibiři: jak své japonské přátele vodím po městě a ukazuju jim kostel a jiné kulturní památky. A nyní to byla skutečnost,“ uzavírá své vzpomínky Adrián Ilkovič. Stal se tlumočníkem jejich sportovní skupiny a tento status si udržoval ještě mnoho dalších let.

Autor: Peter Juščák

Tento text vznikl v rámci projektu realizovaného za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.