V asi desetiminutovém snímku jsou k vidění veselí rolníci obdělávající úrodná pole a ovocem obtěžkané stromy, ženy krmící zdravou, vypasenou drůbež či děti spořádaně sedící v čistýchm školních lavicích. Také početná stáda koní a krav, moderní zemědělské stroje při sklizni bohaté úrody, kolchozní park s tlustými batolaty, která dle vypravěče „neznají a nikdy nepoznají hlad.“ České ženy, které „zde dostaly svobodu a plnou politickou rovnoprávnost“, sedí kolem dlouhého stolu a společně studují novou stalinskou ústavu. Po práci se pak všichni v Reflektoru oddávají bohatému kulturnímu životu a jednou ročně slaví svůj vlastní svátek: den osvobození od kapitalistického vykořisťování.

Ráj na zemi.

Realita však byla o poznání méně idylická: v době, kdy popsaná filmová kronika vznikala, už řadu Čechů z Reflektoru držel ve spárech brutální sovětský represivní systém.

Vzal si i Leopolda Brumka, tehdy sedmadvacetiletého rodáka z Mikulova, studenta saratovského veterinárního institutu.

Jednoho z tisíců Čechoslováků, které stalinský gulag spolkl a nikdy nevrátil zpět.

...

Leopold se narodil 16. května 1911 Anně a Rudolfovi Brumkovým. Rudolf byl ročník 1883, Anna byla o čtyři roky mladší. Brumkovi měli ještě dceru Marii, dvě další děti, chlapci, zemřeli jako malí: jeden krátce po narození, druhý ve věku tří let, píše se v rodinné kronice Brumkových. Tu začal v březnu třiapadesátého roku, shodou okolností jen několik dní po smrti Stalinově, psát otec Rudolf Brumek a dnes ji schraňuje jeho vnučka, Mariina dcera Vlasta Najmanová.

Leopold se, opět dle rodinné kroniky, rok učil kamnářem v Ostravě-Vítkovicích. Když se rodina vydala do Sovětského svazu (1926), bylo mu patnáct.

Proč vlastně Brumkovi odjeli? Za lepším životem, jak doufali. „V Československu už tehdy byla velká nezaměstnanost, nějaká krize,“ říká paní Najmanová, sama ročník 1939.

Odjezdy Čechoslováků do SSSR tehdy organizovali domácí komunisté. Rolníci a chudí dělníci ve staré vlasti mnohdy prodali úplně všechno, co měli – včetně bydlení –, vstupovali do družstev a komun a žádali o sovětská víza. Následně odjížděli osidlovat sovětská neobydlená teritoria.

Družstvo, do něhož vstoupili Brumkovi, dostalo název Reflektor, první osadníci se na východ vydali v roce 1925. Na místě je čekal šok: místo úrodné půdy sovětská vláda vyčlenila Reflektoru nehostinnou step na jihu Ruska u města Saratov, nedaleko Kazachstánu. „Když se stěhovali, byl to celý vlak, protože tam vezli elektrárnu, traktory… Na to se skládali. Bylo to na řece Bolšoj Uzeň (…) a tam nebyl nikdo, jen step. Panovaly tam strašné podmínky, v létě hrozné horko, v zimě velká zima, suché mrazy,“ říká Vlasta Najmanová s tím, že první obyvatelé, tedy ti, kteří přijeli v pětadvacátém roce, od Sovětů nedostali vůbec nic. První zimu tak přežili v zemljankách, které si vyhloubili do opuštěného železničního náspu. Ženám a dětem tehdy pomohli obyvatelé nedaleké vesnice Marvinka.

Brumkovi, jak už bylo řečeno, přijeli roku následujícího. Celkem v obou transportech odjelo do povolžské stepi 621 Čechů. V Reflektoru se těžce pracovalo od úsvitu do pozdního večera, ne každý to vydržel, někteří z družstevníků komunu opouštěli a vraceli se domů (což v prvních letech šlo, ale později se odjezd stával složitým až nemožným).

Životní podmínky v osadě se nicméně, nehledě na propagandu v sovětském filmovém týdeníku, skutečně postupem času zlepšovaly, obyvatelé Reflektoru dokázali doslova z ničeho vybudovat školu, zemědělské budovy, postavili si domy z vepřovic, po čase i elektrárnu či mlýn. Podle Vlasty Najmanové, která se v Reflektoru narodila v únoru 1939, se v komuně nakonec nežilo úplně špatně, alespoň ne tomu, kdo byl schopen sebezapření a tvrdé dřiny.

Nicméně stalinský Velký teror, jehož vrcholem byly roky 1937 a 1938, se měl vplížit i sem.

...

„Leopold Brumek se v Reflektoru učil v kolářské dílně u s. Františka Najmana, který tam byl mistrem. Na jaře, v době setí, jezdil s voly, (…) později pracoval v 1. brigádě jako polní účetní,“ píše se v rodinné kronice Brumkových.

V roce 1928 tehdy sedmnáctiletý mladík onemocněl, prodělal těžký zápal plic.

Leopoldova sestra Marie o mnoho let později do kroniky zapsala: „Po dva roky býval vždy v zimním období dlouhodobě (i dva měsíce) hospitalizován v krajské nemocnici v Saratově. V roce 1931 byl v lázních na Krymu. Před odjezdem domů se naposledy okoupal v Černém moři, nachladil se a byl znovu dlouho v nemocnici – plíce.“ Ve špitále pak dostával injekce do levé paže, lékaři mu dle Mariina zápisu „poškodili kost a Leopold dostal kostižer.“

Podtrženo a sečteno, zdraví Leopolda Brumka bylo už v takto mladém věku velmi podlomené.

Družstevníci z Reflektoru se postupně stávali sovětskými občany: stejně tak Leopold, který dle vyšetřovacího spisu nalezeného v saratovském archivu přijal občanství své nové vlasti v roce 1935.

Tou dobou už mu zbývaly jen asi tři roky do zatčení.

...

Vyšetřovací spis, strana 9, protokol z výslechu obviněného Brumka, Leopolda Rudolfoviče ze dne 18. února 1938.

Otázka: Jste obviněn ze špionské činnosti, přiznáváte svou vinu?
Odpověď: Ne, nepřiznávám.

Vyšetřovací spis, strana 10, protokol z výslechu obviněného Brumka, Leopolda Rudolfoviče ze dne 22. února 1938.

Otázka: Vyšetřování má k dispozici informace o tom, že jste členem antisovětské fašistické skupiny působící ve městě Saratově (a sestávající) z československých nebo bývalých československých občanů. Přiznáváte to?
Odpověď: Ano, přiznávám.

...

Leopold Brumek byl zatčen v Saratově 18. února 1938. Toho dne s ním vyšetřovatelé, respektive „vyšetřovatelé“ (neboť se nejednalo o skutečné vyšetřování, člověk byl už v momentě zatčení v podstatě odsouzen) vyplnili dotazník týkající se základních údajů a provedli „výslech“ sestávající z jediné otázky: zda se dotyčný přiznává.

Leopold odpověděl negativně.

Jak je ovšem patrné z dalšího zápisu, během výslechu o pouhé čtyři dny později už se Leopold ke špionské, respektive antisovětské činnosti plně doznal.

Co se během oněch několika dní mezi prvním a druhým výslechem dělo, je poměrně jasné: široká a hluboce propracovaná škála mučících prostředků, kterou NKVD používala, je detailně popsaná v literatuře. Bití a jiné fyzické mučení, spánková deprivace, chlad, psychologický nátlak, vyhrožování, falešné důkazy ve formě vylhaných odpovědí „svědků“… Běžné byly případy, kdy člověka svlékli, vyvedli na mráz a polévali ledovou vodou (což se dle paní Najmanové týkalo i jejího strýce, jen není úplně jasné, zda jej takto mučili už v saratovské vazbě, nebo až později v lágru).

Metody NKVD vydržel málokdo. Bylo jen otázkou času, kdy se obviněný zlomí, popřípadě koho ze svých údajných spolupachatelů bude před „vyšetřovateli“ jmenovat. Leopold, zřejmě pod brutálním nátlakem, vyjmenoval při výslechu z dvaadvacátého února dalších sedm lidí, šest mužů a jednu ženu: Jana Žampacha, France Kacla, Václava Piláta, Josefa Bláhu, Rajmunda Millera, Rudolfa Raise (či Raisova, zápis v protokolu je velmi špatně čitelný, může jít i o omyl ze strany zapisovatele) a Miloslavu Raisovou. Všichni byli československými či bývalými československými občany a s největší pravděpodobností Leopoldovými přáteli, kteří se scházeli v jeho bytě v Saratově.

Právě v tomto městě Leopold v době svého zatčení žil. Podle vyšetřovacího spisu byl studentem prvního ročníku zoologického a veterinárního institutu, dle slov Vlasty Najmanové studoval pedagogickou fakultu. Ať tak či tak, bydlel v ulici Prvního máje číslo 134 a právě tam se scházel s kamarády. „Ti kluci, kteří přijeli z Čech a znali se, tak se potkali a zazpívali si. Normálně si zazpívali, já myslím, že (české) lidové písně. A někdo je udal,“ říká paní Najmanová. „Někdo si prostě chtěl polepšit, byla to taktika. Kdo udal, polepšil si.“

...

Vyšetřovací spis, strana 11, protokol z výslechu obviněného Brumka, Leopolda Rudolfoviče ze dne 22. února 1938.

Otázka: Popište konkrétní antisovětskou fašistickou činnost vaší skupiny.
Odpověď: Antisovětská fašistická činnost skupiny, jejíž členem jsem i já, se omezovala na následující: obvykle se u mě v bytě shromáždilo několik lidí, probírali jsme otázky (týkající se) politiky sovětské komunistické strany a sovětské moci z pozice kontrarevoluční. Nejednou jsme vyjadřovali nespokojenost s aktuálními podmínkami v SSSR, obviňujíce vedení strany a vládu, pomlouvačně jsme prohlašovali, že (v SSSR) jsou fronty, nedostatek zboží a podobně. Srovnávali jsme podmínky v SSSR s podmínkami v zahraničí a vychvalovali (zahraniční) zřízení, systém i pořádky a že tam nejsou takové nedostatky jako v SSSR. Pomlouvali jsme stalinskou ústavu i volby do Nejvyššího sovětu SSSR… Prohlašovali jsme, že v SSSR žijí dobře jen ti, kteří mají v kapse stranickou knížku. Že v kolchozech se nedá žít, pracuješ a pracuješ a nic za to nemáš. Na tomto základě jsme došli k závěru, že je nezbytné odjet za hranice, a vyjadřovali jsme politování nad tím, že jsme tak zbytečně přijeli a přijali sovětské občanství.
Otázka: Kdo byl ideologem vaší skupiny?
Odpověď: Všechny jmenované osoby se shromažďovaly kolem mě. Můj byt poskytoval pohodlné místo pro setkávání. Největší autoritu při posuzování politických otázek z antisovětského pohledu měli Kacl Franc, Pilát Václav a já, Brumek.

...

O osm měsíců později, 14. října 1938, vyslechl Leopold Brumek verdikt: osm let v lágru gulagu v táborovém komplexu Usollag u města Solikamsk na Urale, kde se převážně těžilo dřevo. Podle rozsudku se mu trest měl začít počítat ode dne zatčení, tedy od 18. února 1938, což znamená, že propuštěn měl být 18. února 1946.

Jenže Leopold, muž s chatrným zdravím, neměl proti gulagu žádnou šanci.

Zemřel 4. února 1939 v lágru Bulatovo 80 kilometrů severně od Solikamsku, v dobovém dokumentu je zapsána složitá příčina úmrtí včetně zánětu pohrudnice. Skutečný důvod Brumkova úmrtí je však nasnadě: byl umučen. Bylo mu necelých osmadvacet let.

„Po trýznivých výsleších a mučení Polda zemřel. Maminka Anna Brumková tuto ztrátu velmi těžce nesla,“ píše se v rodinné kronice Brumkových. „Byl to hodný a nevinný člověk, zemřel zbytečně jako mnoho jiných v té době. Jeho kamarády, kteří byli zatčeni spolu s ním a přežili dlouhé a únavné výslechy, odsoudili na deset let do vězení. Jeden z nich po válce v roce 1949 přijel za rodiči do Reflektoru a vše po pravdě pověděl, jak to bylo. Všichni odsouzení měli ještě po odpykání trestu zákaz pobytu v Reflektoru. Odjeli přímo z vězení kam kdo mohl. (…) Doznali se po měsíčním trýznění a mučení při výsleších. Takže trpěli deset let zbytečně.“
*

...

Na příběh Čechoslováků z družstva Reflektor jsme narazili díky článku, který v Rusku publikoval saratovský historik Alexej Golicyn. Jeho text, v němž popisuje i další případy represí proti Čechům v Reflektoru (byly jich desítky a mnozí Češi byli popraveni), jsme přeložili do češtiny a zveřejnili, načež se nám ozvala paní Vlasta Najmanová, Leopoldova neteř. Právě ona pak požádala ruské úřady a vydání vyšetřovacího spisu svého strýce. Šlo o zdlouhavý, několikaměsíční proces, který by možná vůbec neskončil úspěchem, nebýt Sergeje Ščurina ze saratovské pobočky organizace Memorial.

Jevgenij Smirnov, novinář ze Solikamsku, podobným způsobem pomohl získat dokument o úmrtí Leopolda Brumka v lágru. Právě z něho se paní Najmanová dozvěděla, že den, kdy se v Reflektoru sama narodila (4. 2. 1939), je také dnem, kdy bezmála patnáct set kilometrů severovýchodě odtud zemřel její strýc Leopold Brumek.

...

Dnes žije paní Najmanová ve středních Čechách, v menším městě necelou hodinu jízdy od Prahy. Do Československa se i s rodinou dostala jako jedenáctiletá, v roce 1950. Její maminka Marie byla tou dobou už pět let vdovou, otec Vlasty Najmanové, který za druhé světové války sloužil v československé jednotce Ludvíka Svobody, padl v pětačtyřicátém roce na polské straně nedaleko Ostravy. Jeho ženě pak trvalo roky, než si od sovětských úřadů vydobyla právo vrátit se do rodné země.

Ani nový začátek v Československu nebyl jednoduchý. Paní Najmanová vzpomíná, že ačkoliv doma vždycky mluvili česky, zdaleka ne všemu pak rozuměli, „zvlášť v té Ostravě, kde je nářečí“. Maminka Marie se okamžitě pustila do horečného zařizování československého občanství pro sebe i příbuzné. A navíc: „Přijeli jsme sem a tady byly procesy, Slánský a tak dále. Já si to jako holka v těch jedenácti, dvanácti, třinácti pamatuju. A víte, co říkávala babička mojí mamince? Máňo, buď ráda, že ti muže zabili ve válce. Kdyby přežil, teď by ti ho (tady) zavřeli.“