Gustaw Herling-Grudziński se narodil v roce 1919 v Kielcích do židovské rodiny.

Studium polské literatury na Varšavské univerzitě byl nucen přerušit, když v roce 1939 vypukla druhá světová válka. V říjnu téhož roku, již během okupace Polska nacistickým Německem i Sovětským svazem založil podzemní odbojovou skupinu, která se stala jednou z prvních tajných organizací v Polsku, a jako odbojář se aktivně účastnil jejích akcí.

Poté se přestěhoval do Lvova a následně do Grodna. Na jaře roku 1940 byl při pokusu o překročení polsko-litevské hranice zatčen Sověty a odsouzen do vězení na pět let.

Přes věznice ve Vitebsku a Leningradu se dostal do pracovního tábora v Jercevu v Archangelské oblasti na severu evropské části Ruska. Jednalo se o táborovou správu zvanou Kargopollag, kde vězňové mezi lety 1938 až 1956 káceli les, vyráběli lyže, budovali papírnu a železniční tratě. Gustaw Herling-Grudziński v gulagu strávil dva roky než byl na základě dohody Sikorski-Majskij z roku 1941 propuštěn a přidal se k armádě vedené polským generálem Władysławem Andersem.

V roce 1944 se také zúčastnil slavné bitvy o Monte Cassino. Za svou statečnost v boji byl vyznamenán nejvyšším polským vojenským vyznamenáním Virtuti Militari. Po válce stál u zrodu politického a kulturního časopisu Kultura, který vycházel nejdříve v Římě a později v Paříži. Gustaw Herling-Grudziński žil ve Velké Británii a v Itálii a v Neapoli pokračoval v práci spisovatele a literárního kritika. Ze zahraničí nepřestával proti komunistickému režimu vystupovat jako politický disident. Své vzpomínky na hrůzy sovětských lágrů sepsal v pamětech Jiný svět (Inny świat).

Rituály gulagu

Herling-Grudziński ve své knize, která vyšla deset let před publikací Solženicinovy novely Jeden den Ivana Denisoviče, zdůrazňoval, že pracovní tábory v sovětském Rusku byly spíše nástrojem trestu než efektivním prostředkem k exploataci vězňů. Každá fáze cesty vedoucí člověka do stále větších hlubin represivního systému od zatčení a výslechu přes transport a příjezd do tábora až po sžívání se s pravidly života a práce v lágru byla od té předcházející oddělena řadou iniciačních rituálů se symbolickým významem.

Vstup do gulagu s jeho strukturou, hierarchickým uspořádáním a zákonitostmi byl doprovázen nutností rychlého přivyknutí pravidlům a zákonitostem, které se nezúčastněným při pohledu zvenku zdály zvláštní a nepochopitelné. Jednotlivá stadia putování vězně gulagem tedy fungovala jako klíčové momenty v procesu změny identity člověka, v jeho přípravě na transformaci v nástroj ve zcela nových podmínkách.

Zatčení uprostřed noci bylo první ránou, často fyzickou, ale hlavně metaforickou, která jasně a trvale označila předěl mezi tím, co skončilo, a tím, co přichází. První chvíle po překročení hranice oddělující od sebe svět lidí disponujících svobodami, které považují za přirozené, a prostředí, v němž byli nuceni přežívat vězni zbavení veškerých práv, měly nově příchozí šokovat.

Noční, několikahodinové výslechy plné urážek, bití, mučení a ponižování byly pečlivě přichystané a přesně prováděné s cílem přinutit vyslýchané k bezvýhradné spolupráci. Dlouhé věznění ve stísněných prostorech, soubor trestů za nejmenší prohřešky proti oficiálním pravidlům i nepsanému řádu pomalu ale jistě měnily zažité představy člověka o morálce a systému hodnot.

Cesta do tábora trvající v lepším případě dny, v horším měsíce v mysli člověka měnícího se na vězně jednoznačně vytvářela časoprostorové pojetí před a po. Hlavním cílem celého zrůdného systému bylo zbavit člověka jeho osobnosti, zlomit jej a vybavit ho otrockým způsobem přemýšlení, protože jen otrok se nebude protivit otrocké práci. Záměrem strůjců systému Gulag, kteří sice postupně, ale trvale lámali člověka uvyklého svobodě v soukolí hrůzné mašinerie, bylo vyprodukovat fyzicky vyčerpané a morálně zlomené jedince neschopné vzpoury.

Žít, přežít, zemřít v gulagu

Gustaw Herling-Grudziński vzpomíná na šok, který jako nováček v táboře zažil v konfrontaci s vězněm Gulagu, který touto transformací už prošel. Léta věznění mu vzala jakousi esenci lidskosti, tedy chuť žít a naději na budoucnost. „Večer v den mého příjezdu do tábora, kdy jsem se na chvíli vrátil do baráku z ošetřovny, mě zarazil výraz ve tváři starého muže, který seděl u ohně, svlečený do půli těla, a železnou tyčí se přehraboval v plamenech. Vrásčité, ochablé líce mu spadaly až téměř k řídké bradce a odhalovaly rozšířené, žhnoucí oči fanatika. Výraz v těch očích si už nepamatuji, přesto dodnes nedokážu vysvětlit pocit, který se mě tehdy zmocnil, totiž, že se dívám do očí člověku, který je mrtvý, i když stále dýchá, který ví, že je mrtvý už dlouho, i když jeho svraštělé srdce stále bije uprostřed prázdného vaku jeho těla.“

V krutých podmínkách pracovního tábora, kdy se o život jedince kromě hladu, zimy a nemocí neustále pokoušeli jak dozorci, tak spoluvězni bylo přežití jediným cílem. Co všechno ale musel člověk obětovat, aby se mu dařilo balancovat na hraně života a smrti? Úděl dívek a žen v táboře byl nepříznivě předurčen jejich příslušností k něžnému pohlaví. Na jedné straně se stávaly oběťmi sexuálního násilí, na druhé často braly osud do vlastních rukou a své tělo mužům poskytovaly výměnou za jídlo, oblečení, perspektivu lepší práce nebo ochranu před dalšími vězni.

Gustaw Herling-Grudziński popisuje případ, kdy do tábora přijela krásná mladá dívka – dcera důstojníka z Tarnopolu. „Neformální porota urků ohodnotila „mladou klisničku“ velmi kladně, a nepochybně proto, aby povzbudila svůj proletářský apetit, ji nazvala „generálskou dcerkou. Dívka se však držela statečně; do zaměstnání odcházela s hlavou hrdě vztyčenou a každého muže, který se k ní odvážil přiblížit, odháněla ostrými, zlobnými pohledy. Večer se z práce vracívala o poznání pokorněji, stále však jaksi nedotknutelná a skromně povýšená. Od vrátnice si chodívala rovnou do kuchyně pro svůj příděl polévky a během noci z ženského baráku již nevycházela. Zdálo se tedy, že se obětí nočních lovů v táborové zóně hned tak nestane.“

Mladý Gustaw si byl jistý, že se dívka, navíc jeho krajanka, nepoddá a s dozorcem ve skladu zeleniny se o její čest vsadil o půl bochníku chleba. „Zhruba měsíc poté, co jsme se na sázce domluvili, přišel jednoho večera do mého baráku a beze slova hodil na moji pryčnu roztržené kalhotky. Opatrně a tiše jsem odkrojil půl bochníku chleba a dal jsem mu ho. Od té doby se dívka úplně proměnila. Už nespěchala do kuchyně pro polévku jako dřív, ale po návratu z práce bloumala v táborové zóně pozdě do noci jako kočka v říji.“ Extrémní prostředí gulagu přinášející zážitky nesrovnatelné s čímkoliv, co člověk mohl prožít na svobodě, drasticky měnilo vnitřní nastavení jedince. Touha přežít byla silnější než uchování si hodnot, které se v konfrontaci s velmi jasnými potřebami jídla, tepla nebo spánku zdály příliš abstraktní.

Lágr Jercevo stál blízko lesa, proto byli vězni celoročně využívání k těžbě dřeva. V nelidských podmínkách se životnost vězně v gulagu pohybovala okolo dvou let. Nemožnost vyplnit předepsaný objem práce, vysilující dřina, nevyhovující porce přídělů jídla a zima si rychle vybíraly svou daň. Gustaw v pamětech přemítal nad hrůzou anonymity smrti, která byla v lágru všudypřítomná a stávala se denní normou. „Netušili jsme, kam mrtvé pohřbívají, ani jestli se po úmrtí vězně vypisuje nějaký úmrtní list. (…) Každý vězeň psal svým příbuzným dopisy ve striktně pravidelných intervalech, takže náhlé přerušení korespondence jim mohlo pomoci určit přibližné datum jeho smrti. Ani to všechno ale nestačilo ke zmírnění naší úzkosti při pomyšlení na to, že sovětské pracovní tábory připravily miliony svých obětí o jednu výsadu, které požívá každé úmrtí – jeho veřejnost, a o touhu, kterou podvědomě cítí každá lidská bytost: přetrvat ve vzpomínkách druhých.“

Návštěvní barák

Sexuální touha v prostředí gulagu je fenomén, na který Herling-Grudziński v pamětech často vzpomínal, protože se k němu vázaly další nástroje cynické manipulace s vězněm. On sám byl po sedmi měsících vězení a tábora natolik psychicky i fyzicky vyčerpaný, že po ženách netoužil. „Byl jsem ochotný uvěřit varování mého prvního vyslýchajícího: „Budeš žít, ano, ale nebudeš chtít spát se ženou.“

Pro ty, ve kterých tato základní lidská touha ještě zcela nevyhasla, existoval návštěvní barák. „Byla to oddělená místnost hned vedle vrátnice, kde mohli vězni strávit až tři dny s příbuznými, kteří své blízké přijížděli do Jerceva navštěvovat ze všech koutů Sovětského svazu. Místnost, v níž se vězni mohli se svými příbuznými setkat po letech odloučení, byla fakticky hranicí mezi svobodou a zajetím. Jakmile se vězeň prokázal povolenkou, směl do návštěvního baráku vstoupit oholený, umytý a ve slavnostním oděvu, aby si mohl padnout do náručí se svobodou. Bylo zvláštní, že sexualita byla v táboře neomezená – se ženami se jednalo jako s prostitutkami a sex byl stejně základní potřebou jako možnost odskočit si na záchod.“

Herling-Grudziński uvádí, že každý vězeň mohl teoreticky žádat o setkání s příbuznými jednou ročně. Realita však byla mnohem komplikovanější. Někteří se neúspěšně snažili získat povolení tři, nebo i pět let. K žádosti bylo potřeba doložit dvě přílohy – dopis od příbuzných, kteří byli ochotní vězně navštívit, a dobrozdání od vedení tábora o řádném chování vězně.

Ačkoliv se jednalo o privilegium, ne vždy návštěva v baráku končila euforickým pocitem z dosažení intimní blízkosti a naplnění fyzické touhy. „Některá setkání skončila rozvodem či rozvázáním manželského slibu. Setkání s příbuznými často končila v slzách. Myslím si, že je třeba to brát jako výhodu setkání v návštěvním baráku. Vězeň by se neodvážil plakat v přítomnosti svých spoluvězňů v baráku.“ On sám, jakožto cizinec, o setkání s příbuznými žádat nesměl a tak pro něj návštěvní barák zůstal částečně obestřen tajemstvím.

Osvobození válkou

Vypuknutí rusko-německé války přineslo do života Herling-Grudzińského zásadní obrat. „Moje vlastní postavení se významně změnilo po podpisu polsko-ruského paktu v červenci 1941 a vyhlášení všeobecné amnestie všech polských vězňů v Rusku. Od té chvíle jsem si mohl přát porážku Ruska jen kvůli pocitu pomsty, nikoli z nějakých logických důvodů nebo na základě konkrétního pocitu vůči Němcům,“ popisuje své pocity bezprostředně po přijetí dohody Sikorski-Majskij.

„29. června jsem byl spolu s dalšími cizinci a ruskými politickými vězni propuštěn z práce v zásobovacím středisku a poslán k nově zformované 57. brigádě, která měla část léta pracovat na senoseči při čištění lesa. A na podzim a v zimě měla být pomocnou brigádou pro práce na pile a při nakládání odkorněných jedlí na otevřené plošiny vagonů. Koncem listopadu 1941, čtyři měsíce po vyhlášení amnestie pro polské zajatce v Rusku, když už jsem neměl naději, že vydržím do jara dalšího roku a téměř definitivně jsem se rozloučil s myšlenkou na propuštění z lágru, jsem se rozhodl vyhlásit protestní hladovku.“

Herling-Grudziński si uvědomoval, že hladovka s sebou nese ohromný risk. Nejen, že absence jídla mu ubírala sil, ale v ruském prostředí byla považována za velmi netypickou formu protestu a někdy na ni bylo dokonce nahlíženo jako na průmyslovou sabotáž. Trestem za takovýto projev odporu proti systému bylo těžké zpřísnění trestu nebo dokonce smrt. „Z dvou set Poláků zavřených v Jercevu nás tu zůstalo jen šest. Moje hladovka nebyla ani tak aktem odvahy, jako spíš zoufalým pokusem, který ovšem vykazoval všechny známky zdravého rozumu. Měl jsem kurděje v posledním stádiu, byl jsem fyzicky vyčerpaný a podle zkušených vězňů mi zbývalo šest měsíců života.“

Naštěstí pro Herling-Grudzińského byla hladovka začátkem cesty ke svobodě. Až 19. ledna si poddůstojník vykonávající pochůzky na složišti dřeva konečně uvědomil, že Gustawovo jméno figuruje na seznamu propuštěných a řekl mu, aby se příštího rána přihlásil v kanceláři o potvrzení o propuštění z tábora. Herling-Grudziński z Jerceva odjel hned druhý den, 20. ledna 1942 a 30. ledna dorazil do Sverdlovsku. „Tam jsem potkal a s téměř posvátnou hrůzou se přivítal s prvním polským důstojníkem, kterého jsme v Rusku viděli; byl na cestě od své jednotky do Archangelsku pro příbuzné,“ vzpomíná na osudové setkání. „Řekl nám, že nejbližší náborová kancelář polské armády je v Čeljabinsku a že její poslední divize se právě formuje v Kazachstánu.“

Herling-Grudziński vyrazil přes Čeljabinsk a Orenburg a 9. března dorazil na místo. 12. března pak byl přijat k 10. pluku lehkého dělostřelectva, který tvořili téměř výhradně muži právě propuštění z táborů, tedy ti nejslabší a nejpodvyživenější z vězňů, a který byl jako první evakuován z Ruska do Persie. Hranic Persie dosáhl Herling-Grudziński 2. dubna 1942, a tehdy také začalo jeho válečné putování a další boj proti nacistickému Německu v Evropě.

Kulturní boj v emigraci

Po válce se nechtěl vrátit do komunistického Polska a usadil se v Itálii. V jejích kulisách pak v roce 1949 ve velmi krátkém čase sepsal své životní dílo Jiný svět – knihu vzpomínek na gulag, která se na západě setkala s pozitivními reakcemi týkajícími se především výjimečného literárního stylu a živého popisu hrůzných událostí. Na kulturním poli byl aktivní i v emigraci. V Římě založil Literární institut a časopis Kultura. Jeho činnost výrazně přispěla k záchraně polské kultury v dobách totality.

Gustaw Herling-Grudziński zemřel v roce 2000 v Neapoli ve věku 81 let. O devět let později byl na jeho počest v bývalém pracovním táboře Jercevo, kde prožil formativní léta svého věznění, odhalen památník.

Zpracovala Judith Krulišová