Tomáš Hájek

Čtvrtý díl z dokumentárního cyklu Češi a Velký teror

Text: Adéla Dražanová, Štěpán Černoušek

„Ministerstvo vojenství Československé republiky, oddělení v Rusku, dne 25. ledna roku 1920. Průkaz číslo 298 o osvobození od vojenské služby se vystavuje pro Hájka, Tomáše, československého občana narozeného 21. dubna 1887 v obci Brumovice na jižní Moravě.“

Hájek, původním povoláním cukrovarnický dělník, později voják rakousko-uherské armády, válečný zajatec a československý legionář, se rozhodl nevracet se domů: chtěl zůstat v Rusku, se ženou, již potkal na Sibiři a s níž postupně zplodí pět dětí.

V žádosti Hájek uvedl, že je svobodný a bezdětný. Ani jedno, jak se ukáže, nebyla pravda. Ministerstvo nicméně Hájkově žádosti vyhoví, vystaví mu zmíněný průkaz číslo 298. Později, v druhé polovině třicátých let, bude Tomáš Hájek zatčen a beze stopy zmizí v útrobách sovětského represivního systému. A ještě později, mnohem později, jeho ruští potomci vyhledají ty české.

Historie československých legionářů v Rusku z období první světové války a ruské občanské války je dobře známá a historiky pečlivě zmapovaná. Mnohem méně známé jsou však příběhy těch legionářů, kteří v Rusku zůstali i po roce 1920. Jedním z nich byl právě Tomáš Hájek.

Syn brumovického domkáře Václava Hájka a jeho manželky Rozíny, za svobodna Krupičkové, přišel na svět v dubnu 1887 (některé prameny uvádějí jako měsíc narození leden). Oba rodiče byli reformovaní evangelíci, Tomáš byl pokřtěn v evangelickém chrámu Páně v Kloboukách u Brna.

Dětství a dospívání prožil na Moravě, v Hodoníně si v roce 1908 odsloužil prezenční vojenskou službu u 6. dragounského pluku a o čtyři roky později se, taktéž v Hodoníně, oženil s Anežkou Drábkovou, zaměstnáním služebnou.

Společně však měli novomanželé prožít jen dva roky: poté, co v létě 1914 propukla první světová válka, Hájek narukoval do rakousko-uherské armády a odjel na ruskou frontu. Zajat byl – podle dobových dokumentů – v červenci 1917 a v zajateckém táboře v Darnici (dnes součást Kyjeva) se záhy přihlásil do československých legií. Tou dobou už měl doma na Moravě kromě manželky i syna Františka, narodil se v dubnu 1915, až po otcově odjezdu do války.

V československé legii Tomáš Hájek sloužil postupně v několika jednotkách – až do září 1919, kdy předstoupil před vojenskou lékařskou komisi, která jej uznala schopným „neřadové služby v týlu“. „Bojová činnost pro něj končí, od 26. listopadu 1919 je zařazen ke strážnímu praporu a vyškrtnut ze seznamu 1. jízdní baterie Kulikovského,“ píše ve sborníku (ne)Zapomenutí legionářští bráškové – Kloboucko (2018) badatel František Trávníček.

„Můj děd byl československý legionář, bojoval na Sibiři, došel až do Irkutské oblasti, kde potkal moji babičku,“ vysvětluje Oleg Gajek, syn Tomášova syna Alexandra. „Bylo to takhle, (babiččina rodina) bydlela poblíž stanice Usolje, teď je to město Usolje-Sibirskoje v Irkutské oblasti. Usolje tehdy obsadili partyzáni, byl to strašný chaos. Za nějakou dobu tam dorazili Češi a rychle obnovili pořádek, znovu začala fungovat pekařství, prostě všechno. O víkendech se tancovalo a právě během jednoho tanečního večera se moje babička seznámila s mým dědečkem. Dědeček se jí dlouho dvořil a nakonec se vzali,“ vypráví Oleg. „Když pak Češi odcházeli do Vladivostoku, odkud začínala jejich cesta kolem světa až zpátky do Československa, babička těžce onemocněla a nemohla nikam jet. A tak děda zůstal. Odjel do Irkutsku a písemně požádal o zbavení povinnosti sloužit jako legionář.“

Natalija, Tomášova ruská manželka, tehdy nevěděla, že už je Hájek ženat v původní vlasti. Dozvěděla se to až později, když Hájkovi do Ruska přišel dopis, že má na Moravě syna. Na jeho vůli zůstat na východě to však nic nezměnilo.

První potomek, kterého Natalija přivedla na svět – také chlapec – dle Olegova vyprávění zemřel. Druhý byl právě Alexandr, Olegův tatínek, narodil se v roce 1924. Později následovaly ještě dcery Valentina, Lidija a Jelena.

První zkušenost s ruským represivním systémem udělal Tomáš Hájek už v roce 1920, kdy pracoval jako dozorčí policista na železniční stanici v Irkutsku. Tehdejší zatčení nebylo politicky motivované, důvodem byla podle rodinného vyprávění jakási nedbalost, za niž Hájek dostal čtyři roky vězení. Na svobodu se nicméně vrátil už po roce.

Další zatčení, to v 30. letech, se mu mělo stát osudným. Ale o tom později.

Právě v době věznění počátkem 20. let byl Tomáš Hájek doma na Moravě prohlášen za mrtvého. V databázi Vojenského ústředního archivu stojí, že zemřel 27. ledna 1921. Důvod byl prostý: Anežka po něm mohla dostat vdovský důchod, a měli tak se synem Františkem z čeho žít.

Hájkova česká žena se o osudu svého manžela (a o jeho rozhodnutí nevrátit se domů) dozvěděla od jiného legionáře. „Asi jí to bylo líto,“ říká Dana Prokešová, Hájkova vnučka, Františkova dcera a Olegova sestřenice. „Držela to celé v tajnosti, říkala, že děda umřel. A že byl na italské frontě,“ vypráví paní Dana s tím, že František měl z faktu, že nikdy nepoznal otce, trauma: „Když mí rodiče čekali mě, byl Mnichov a mobilizace. Táta měl narukovat a měl hrůzu z toho, že se narodí další děcko, které nebude mít otce,“ říká.

V Brumovicích se jméno Tomáše Hájka objevuje na pomníku padlých z první světové války.

Po Tomášově propuštění z vězení (1921) odešli manželé do vesnice Sosnovka, kde Hájek začal pracovat jako lesník. Svou ženu prý naučil česky, rodný jazyk používal hlavně ve chvílích, kdy byli kolem cizí lidé a on chtěl Nataliji sdělit něco důvěrného. „I doma se mluvilo trochu česky, ale pak, když dědu zatkli, hodiny češtiny skončily,“ vypráví Oleg Gajek. Jeho otec Alexandr prý už česky neuměl.

„V Sosnovce se nacházelo sanatorium pro vojáky a dědeček tam začal pracovat jako správce hospodářství. Pak začal jezdit ke zlatým dolům u řeky Leny. A právě tam někde ho zatkli,“ říká Oleg.

Psal se rok 1935 či 1936, v Sovětském svazu už probíhaly rozsáhlé stalinské čistky, které měly zanedlouho vyvrcholit obdobím takzvaného Velkého teroru. Tomu padly za oběť miliony lidí mnoha národností, včetně tisíců Čechoslováků. Hájka zatkla NKVD, její příslušníci pak dle Olegových slov přijeli za Natalijí domů a sebrali všechny Tomášovy věci: „Veškeré papíry, no doslova všechno. Náhodou zůstala jediná dědova fotografie, taková maličká. Tu jsem pak u babičky našel, to jsem už byl starší, tak v desáté třídě. Našel jsem tu fotku, zvětšil ji, pořídil jsem několik kopií,“ říká Oleg.

Když Tomáše Hájka zatkli poprvé, počátkem 20. let, Natalija prý chodila po sousedech a známých a sbírala podpisy pod žádost o jeho osvobození. Stejně se rozhodla postupovat i tentokrát, poté, co jejího manžela sebrala NKVD. Ale zatímco ve dvacátých letech její snaha dost možná přispěla k Tomášově brzkému propuštění, tentokrát Natalii málem dostala do obrovských problémů: „Babičce bylo řečeno něco v tom smyslu, že pokud bude sbírat podpisy (a bude ho hledat), taky ji zatknou a děti se ocitnou v dětském domově. A tak doma se hodně dlouho o dědečkovi vůbec nemluvilo, měli z toho velký strach,“ vysvětluje Oleg.

Později, po Stalinově smrti, respektive XX. sjezdu sovětských komunistů (1956), na němž Nikita Chruščov odsoudil kult Stalinovy osobnosti, začaly v Sovětském svazu rehabilitace obětí politických represí. Oleg Gajek byl tehdy ještě dítě, ale později, v dospívání, se pokusil o osudu svého předka něco zjistit. „Napsal jsem žádost na ministerstvo vnitra a dostal jsem odpověď, že informace nejsou.“ To samé se opakovalo i ještě později, když se Sovětský svaz rozpadl a bývalou KGB nahradila FSB. „Požadované informace nejsou,“ opakovaly úřady pořád tu samou větu.
A tak se Olegovo úsilí obrátilo jinam.

Oleg, sám tehdy už mnohonásobný otec, už dlouho věděl, že jeho rodina musí mít v Česku příbuzné. Jeho babička Natalia, ač dlouho mlčela, totiž nakonec svým vnoučatům o dědovi přeci jen něco pověděla. A tak se Oleg pustil do pátrání. Kontaktoval Československou obec legionářskou, napsal i do vojenského archivu. Nejdříve uvedl jen dědečkovo příjmení, takže dostal odpověď, že Hájků-legionářů byly více než čtyři stovky. Pak ale, když doplnil i křestní jméno, přišla Olegovi kopie Tomášova osobního spisu. „Takový velký soubor papírů,“ říká Oleg. V legionářské obci mu tehdy hodně pomohl již zmíněný badatel František Trávníček. „Podnikl vlastní výzkum a nalezl naše české příbuzné. Dal mi na ně kontakt, spojili jsme se…“

Vyhledání rodiny Tomáše Hájka na Moravě nebylo tak snadné, jak by se zdálo. Svou roli sehrálo i to, že Tomáš byl původně evangelík a matriky v té době nebyly zcela dostupné, další krok, který napomohl k dohledání původní rodiny, byla jeho svatba. Nevěsta pocházela z Rohatce a v původním domě bydlela rodina příbuzná s nevěstou, která o ní měla informace. Díky ní se podařilo dohledat vnuka Tomáše Hájka, který byl v té době těžce nemocen.„Pane, celý život jsem si přál dozvědět se, co se stalo s mým dědečkem. Nedávno jsem se o tom bavil se svým synem a slíbil mi, že v tom bude pokračovat a že jej najde. A vy mi dnes tady přinášíte zprávy, po kterých jsem toužil celý život,“ vzpomíná František Trávníček na setkání s rodinou Tomáše Hájka.

Za 14 dní na to vnuk Tomáše Hájka umírá.

„Bylo to jako z čistého nebe,“ vzpomíná paní Dana. „Dozvěděli jsme se, že v Rusku je rodina a že se s námi chtějí spojit…“ To bylo zhruba v roce 2010, Hájkovi čeští potomci tehdy ani nevěděli, jak děd vypadal. Zjistili to až z oné fotografie, jediné, která se po Hájkově zatčení dochovala a kterou Oleg našel po mnoha letech u babičky Natalie. Dana vzpomíná na moment, kdy snímek Tomáše Hájka porovnala s fotkou svého bratra: podoba byla až neuvěřitelná.

Pak, v roce 2012, se čeští příbuzní vypravili za Olegem a jeho rodinou do Ruska. Hned prý bylo vidět, že jsou spříznění, Radka Voříšková, Hájkova pravnučka vypráví, jak jí Oleg Gajek připomněl jejího dědečka (Tomášova syna) Františka.

Česká a ruská část rodiny jsou v kontaktu dodnes a Oleg je přesvědčen, že jeho děd by za to byl rád.

Ale jedna otázka zůstala i tak nezodpovězena. Co se stalo s Tomášem Hájkem?

Je nanejvýš pravděpodobné, že byl popraven. „A to je teď můj hlavní úkol. Zjistit, kde je pohřbený,“ uzavírá Oleg Gajek.

Československých legionářů v Rusku bylo asi šedesát tisíc. Odhaduje se, že až dva tisíce z nich se, stejně jako Tomáš Hájek, rozhodly nevracet se již do původní vlasti, mnozí v Rusku rovněž založili rodinu. A mnozí se stali oběťmi represí a Velkého teroru - přesné počty zatím nejsou známé, v rámci výzkumu Gulag.cz víme o několika konkrétních případech. Jedním z nich je také Štěpán Horych z městečka Terezov (dnes Terezín) na Jižní Moravě, shodou okolností jen necelých pět kilometrů od „Hájkových“ Brumovic. I na jeho případ nás upozornil badatel František Trávníček.

Také Horych, narozený v prosinci 1894, narukoval do rakousko-uherské armády, na východě byl již v roce 1915 zajat a poslán do Kyjeva, odkud po několika dnech putoval do města Volsk na řece Volze, aby pracoval pro místního statkáře. O dva roky později vstoupil do československé legie, s níž bojoval proti v ruské občanské válce proti Rudé armádě.

O propuštění z vojska si požádal 9. února 1920 s odůvodněním, že se chce usadit v Irkutsku. Později pracoval jako vedoucí obuvnického závodu v Krasnojarsku. Díky tamnímu sdružení Memorial a také soukromé badatelce v Rusku, která pomáhá Spolku vojenské historie Valtice s dohledáváním legionářů, kteří zůstali v Rusku, se podařilo zjistit, že zatčen byl v roce 1938, tedy v období Velkého teroru. NKVD jej obvinila ze špionáže, k níž se Horych při druhém výslechu (s největší pravděpodobností po mučení) přiznal. Sám Horych pracoval jako švec v dílně přímo pro NKVD a jeho „zaměstnavatel“ jej zahrnul do vykonstruovaného procesu s údajnými československými špiony. V této síti uvízli ještě dva krasnojarští Češi - Vladimír Říha, který se narodil českým emigrantům v sibiřském Tomsku v roce 1910, a Jan Neubauer, rodák z Polné u Jihlavy, který emigroval do SSSR z politického přesvědčení. Štěpán Horych byl v květnu 1938 odsouzen k smrti a 27. července zastřelen. V roce 1959 byl pak rehabilitován.

Podle pátrání Alexeje Babije z krasnojarského Memorialu je pravděpodobné, že Štěpán Horych a další popravení z dob Velkého teroru v Krasnojarsku byli pohřbeni do masových hrobů za městem, kde se nachází závod na zpracování hliníku. V 50. letech byly prý při stavbě závodu ostatky nalezeny a odvezeny neznámo kam. Dodnes se místním aktivistům a pozůstalým nepodařilo na místě vyjednat s místními orgány výstavbu památníku.

Ještě před zatčením se Štěpán Horych v Krasnojarsku oženil a měl dceru Lydii. Ta se prý po válce vydala do Československa za svými příbuznými a jeden ze Štěpánových bratrů naopak v roce 1968 odjel do SSSR hledat jeho stopy. Více toho však nevíme. V Terezíně dodnes žijí příbuzní Štěpána Horycha, ale rodiny, na rozdíl od Hájkových, v kontaktu nejsou.

 

Wróć do pierwotnej orientacji tabletu lub