Narodila se v Gatčině u Petrohradu. Později bydlela v Krevě, kde pracovala jako učitelka. Její manžel Wincent (rovněž učitel) byl jakožto důstojník v záloze vězněn v zajateckém táboře ve Starobělsku. 13. dubna 1940 byla společně se svým synem pod záminkou připojení k manželovi odvlečena na východ. Další syn a dcera zůstali u jejích rodičů.

Transportována byla nejprve ve skupině 24 osob (některé z nich znala z domova), později je připojili k většímu transportu sestávajícího se z vagónů po 50 osobách. Cestou psala rodině lístky, aby věděli kam jede. Během zastávek jim bylo povoleno opouštět transport, a tak od místních získávali či nakupovali potraviny. 25. května dojeli do severního Kazachstánu (stanice Kokšetau). Dále pokračovali nákladními auty do kolchozu Pavlovka, kde se setkali se skupinou Poláků, kteří byli vysídlení již v roce 1937. Následně byli rozděleni do chalup místních. Pro dvě šestičlenné rodiny se místo u nikoho nenašlo, a proto jim vysídlenci postavili novou chalupu, jež byla později využívána jako místo různých setkání a modliteb. Irena pracovala v kolchozu a při výrobě topiva. Peníze navíc si vydělávala šitím oblečení, učila také zdejší děti. Vydržet tamější podmínky ji pomáhali rovněž balíky, které dostávala od rodiny v Polsku. Společně s jinými přesídlenci se účastnila náboženských obřadů, společných modliteb a svátků (včetně těch státních – polských i sovětských). Organizovali také živý betlém a vánoční večeře.

Jménem celé skupiny požádala o přemístění do nedalekého sovchozu Konězávod č. 47 v Berezňakovce, kde se nacházel chov koní. Pracovníci tam dostávali větší příděly potravin. Po přemístění do Berezňakovky přesídlenci pracovali nejprve na bílení domů, později byli přeřazeni do stájí. Aby přežili, brali koním krmivo. V Berezňakovce se také konaly tradiční polské pohřby. Irena měla u sebe vodu z Lurd, kterou používala ke svěcení hrobů. Šla rovněž za svědka na svatbě dvojice Poláků.

25. června 1941 byla přemístěna společně se skupinou Poláků na budování železnice Akmolinsk-Kartaly. Pracovali především v okolí stanic Koluton a Kara-Adyr. V kazašské stepi vykonávaly ženy těžkou fyzickou práci. Ženy i muži spali ve vagónech, které je převážely mezi stanicemi. Ze světa k nim dorazili zprávy o válce, dohodě Sikorski-Majski (v rámci níž byly znovu navázány diplomatické vztahy mezi Polskem a SSSR a amnestováni polští zajatci), formování Andersovy a Berlingovy armády i o zavraždění polských důstojníků v Katyni, kde byl zavražděn i její manžel Wincent. Irena Bondarowicz se stala „důvěrnicí“ polských přesídlenců – spojovatelkou mezi nimi a Polskou ambasádou v Akmolinsku. Mezi jinými se starala o přerozdělování přídělů potravin a šatstva. Přesídlenci se pokoušeli vést „normální“ život. Chovali slepice, které krmili zrním, jež našli na cestách, mleli také vlastní mouku ze zrní, které se jim podařilo vyměnit s kolchozníky. Aby měli čím topit, brali uhlí z lokomotiv.

Irena Bondarowicz po nějaké době získala pozici ředitelky polského sirotčince v Atbasaru, kde se prováděla rovněž dozor nad tamější školou. Založila zde také dvě skautské družiny. V rámci své funkce se snažila o co nejlepší zaopatření svého sirotčince. I přes nejrůznější problémy se jí podařilo pro sirotčinec získat pomoc od mise UNRRA i Svazu polských patriotů (polské komunistické organizace v SSSR). Navštěvovala i jiná města (např. Omsk a Petropavlovsk), v nichž se snažila získat pomoc pro atbasarský sirotčinec. V sirotčinci zorganizovala pro děti pěvecký i baletní soubor a děti poté vyjížděly do jiných měst na vystoupení.

Děti v atbasarském sirotčinci byly neustále nemocné, Díky špatným podmínkám se je nedařilo úspěšně vyléčit. Setkala se rovněž se šikanou ze strany Poláků, jež ji předhazovali její buržoazní původ. Ve svých pamětech Irena Bondarowicz vzpomíná, jak po Atbasaru letěla pověst o „černé kočce“ - lupičích, kteří předstírali škrábání kočky na dveře a ve chvíli, kdy lidé otevřeli dveře, lupiči přepadli své oběti. Popisuje i radost Poláků z konce války i smutek místních žen, které ztratily své blízké a neměly ve své zemi žádnou naději na lepší osud.

Po skončení války se snažila zařídit návrat všech dětí ze sirotčince zpět do vlasti – bohužel se jí nepodařilo získat povolení pro celou skupinu dětí. Části z nich se podařilo odjet i bez povolení, nicméně 22 dětí bylo nuceno zůstat v SSSR.

Na cestu zpět z SSSR se vydali 3. května 1946. V Akmolinsku (dnes Astana) se jejich vagón připojil k většímu transportu Poláků. Ve vlaku bez řádného jídla strávili více než 20 dní. Ve Widzewě se vagón odpojil od zbytku transportu, který pokračoval dále na západ Polska. Irena společně s dětmi ze sirotčince pokračovala do Gostynina, kde se v budovách někdejší psychiatrické léčebny nacházelo Distribuční centrum pro repatriované děti z SSSR. Odtud již byly děti rozdělovány do jiných sirotčinců po celém Polsku. Navázala kontakt se svojí rodinou, u níž zanechala před odvlečením svého syna a dceru. Z Gostynina se vydala do Toruni, následně v noci pěšky přešla do Nové Vsi, kde bydlela její rodina.