Jelena Posnik

Dodnes mě ze spaní budí nářek polomrtvých koní

Tatínek jí nadšeně zpíval o Trockém, Leninovi a proletářích. Patřil k těm, kdo hrdě budovali Sovětský svaz - stát, který ji pak roky vláčel po lágrech za to, že se jako mladá naučila od maminky německy.

Než začal vyšší vrstvy ruské společnosti tavit žár bolševické revoluce, mluvilo se v domácnosti váženého petrohradského senátora Šulgina německy. Cizímu jazyku se tak v jeho rezidenci vždy přiučilo i služebnictvo. V jeho řadách také Nina Vasiljevna Skoková. Venkovanka z chudých poměrů, již si rodina oblíbila natolik, že se chtěla postarat o její budoucnost.
Té ale nakonec daly tvar hlavně Leninem vyvolané běsy, které ji z vychovatelky proměnily v pekárenskou dělnici a přispěly také k tomu, že se seznámila s Pavlem Vasiljevičem Kuzminem. Dobrodruhem, jenž pocházel z dobře postavené měšťanské rodiny, propadl však revoluční horečce a později se na straně rudých aktivně zapojil i do krvavé občanské války.
Když skončila, měl coby jeden z jejích vítězů absolvovat důstojnický výcvik, ale ukázalo se, že disciplína a dril nejsou tím, co by jej přitahovalo a čeho by byl schopen. Opustil tedy vojenské řady a přidal se k nadšencům, kteří šli budovat vodní elektrárnu na řece Volchov.
„Právě díky těmto dvěma lidem jsem 16. září 1924 přišla na svět. Byli to moji rodiče, nikdy se ale nevzali. Tatínek se prostě ženit nechtěl, maminka o svatební obřad taky nestála,“ říká Jelena Pavlovna Posink, nejstarší z jejich tří dcer. A přidává i vzpomínky na atmosféru, v níž vyrůstala. „Když nás tatínek kolébal, zpívával o tom, že ,Lenin, Trockij a Lunačarskij se společně setkali s lidem proletářským’.

Kéž bych tak uměla zapomenout

Tvrdými třicátými lety rodina procházela relativně poklidně. Často se sice stěhovala, ale Pavel Vasiljevič Kuzmin díky svým revolučním zásluhám vždy získával alespoň trochu slušnou práci i bydlení. Situace se zkomplikovala, až když byl v roce 1939 odveden do Rudé armády a po pár měsících padl v jedné z bitev Zimní války, již Rusko rozpoutalo proti Finům.
Čtyřem osamělým ženám náhle zčernala budoucnost. K Meščersku, kde žily, se fronta začala rychle blížit záhy poté, co Hitler v červnu 1941 nečekaně napadl Stalina. Nina Vasiljevna se tedy rozhodla, že s dětmi raději odejde hlouběji do vnitrozemí. Pěšky vyrazily na strastiplnou cestu za bezpečím do Kirova ve stejnojmenné oblasti. „Žila tam teta, žena tatínkova bratra. A právě za ní jsme se vydali,“ vysvětluje v pamětnickém rozhovoru pro sdružení Memorial volbu cíle Jlena Posnik.
Německá armáda ale uprchlice zanedlouho dohnala i tam - a už začátkem roku 1942 si tak balily zavazadla znovu. Nina Vasiljevna chvíli uvažovala, že by se s dcerami mohla zkusit usadit v Kozelsku v Kalužské oblasti. Když tam ale došly, rozmyslela si to. „Maminka najednou řekla, že tam skoro nic není a že tedy půjdeme raději dál na jih, kde roste aspoň proso,“ pamatuje si Jelena Posnik.
Cestou se čtveřici do mozku vrývaly hrůzné výjevy, jejichž svědkem se stávala. „V Barjatinské jsme potkaly konvoj, který převážel raněné. Byli samá krev, něco strašného. Raději jsme dál pokračovaly pěšky, i když jsme se mohly svézt,“ vybavuje si paní Jelena. Jak se brzy ukázalo, děs z krve jim zachránil životy. „Po nějaké době jsme ten konvoj došly znovu – a bylo to ještě děsivější. Němci ho celý rozstříleli. Na drátech visely vnitřnosti, ržáli polomrtví koně, kolem se válely hromady polonahých těl. I po víc než osmdesáti letech mám ten obraz pořád před očima, nemůžu se toho zbavit,“ svěřuje se paní Posnik, která v roce 2023 oslavila 99. narozeniny.

S kým jste to mluvila?

Nový domov nakonec Jelena se svou matkou a sestrami našla v Lichvinu (nyní Čekalin) v Tulské oblasti. Znovu tak mohla začít chodit do školy. „Jenže tam nebyli skoro žádní učitelé. Někteří padli, část utekla, další odvedli do armády,“ odkrývá, jak vypadalo válečné vzdělávání. „Na učitele tedy rychle vyškolili alespoň nás, starší žáky,“ líčí.
Ještě před 19. narozeninami tak sama stanula za katedrou – v srpnu 1943 ji sovětské úřady poslaly učit němčinu na vesnickou školu v Čerepete v Čekalinské oblasti. „Uměla jsem jazyk trochu od maminky,“ směje se. A pro celkové dokreslení situace dává k lepšímu ještě fakt, že spolu s ní do vsi „dorazili ještě matematik, geograf a historik – všechno lidé znalí svých oborů podobně jako já“.

Coby kantorka nesloužila vlasti na určeném místě ještě ani celé dva roky, když ji v červnu 1945 náhle přišli sebrat za spolupráci s hitlerovským Německem. „Provinila“ se tím, že se jednou dala do obyčejné řeči s německými vojáky - a kdosi to oznámil úřadům. „Tenkrát bylo udavačů všude plno,“ komentuje to dnes Jelena Posnik.
Na začátku léta roku 1945 si tak místo školní třídy plné dětí rychle musela zvykat na stísněnou samotku v tulské věznici. A na křik vyšetřovatelů. „Dodnes si pamatuji toho, který mě měl na starosti. Jmenoval se Fedotov. Byl vždy velmi dobře oblečený. Ale jak on uměl ponižovat a nadávat. Snad nikdy předtím ani potom už jsem neslyšela tak hrozné vulgarity,“ vzpomíná paní Posnik.
Po pár týdnech ji převezli do vězení v Kaluze. „Tam to bylo trochu lepší, konečně jsem zase přišla do kontaktu s lidmi,“ ulevuje si. „A taky jsem se tam starala o krysu. Přiběhla vždy, když byl oběd. A já ji krmila.“

V kraji holých skal

V říjnu 1945, krátce po jednadvacátých narozeninách, si vyslechla trest za svůj „zločin“: 15 let těžkých prací. Zkusila se odvolat, nijak zvlášť to ale nepomohlo - režim verdikt změnil na konečných deset let gulagu a poslal ji do molotovského (město se dnes jmenuje Severodvinsk) tábora v Archangelské oblasti. Čekala ji tam vysilující dřina při vykládkách lodí a organismus mladé ženy nápor nevydržel. Pro celkové vyčerpání byla nakonec po čase uznána za invalidní a přeřazena do kuchyně, aby přepočítávala a kontrolovala zásoby.
Podobně rychle, jako se stala ze žákyně učitelkou, proměnila se Jelena Posnik v lágru také z ošetřované ve zdravotnici. „V roce 1948 byla nějaká amnestie a v gulagu tak najednou ubylo doktorů. Nahnali tedy lidi, kteří měli alespoň nějakou školu, aby začali chodit na lékařské kurzy. Trvaly půl roku a já jsem se tam potkala s jednou nedostudovanou veterinářkou a pak ještě dvěma ženami, o kterých ani nevím, čemu se v životě věnovaly, prostě jen kdysi chodily na nějakou vysokou,“ vykresluje Jelena Posnik, jak vedení lágru řešilo krize.
Následný přesun z kuchyně do nemocnice přinesl do jejího života zlomový okamžik. V roce 1949 díky tomu poznala táborového lékaře Borise Michajloviče Posnika – rovněž politického trestance -, kterého si později na svobodě vzala. Ještě předtím ale oba museli projít několika dalšími gulagy a vyhnanstvím.
Jelena z Molotovsku (Severodvinsku) postupně putovala do Tajšetlagu na Sibiři a později i dál na východ, na obávanou Kolymu, kde strávila posledních pět - mimořádně tvrdých a nebezpečných - let svého trestu.
„V La Pérousově průlivu nedaleko Sachalinu nás naložili na loď. Jmenovala se Felix Dzeržinskij, ale nešlo o nic jiného než o ukořistěný německý parník. Měl několik palub a nás vězně samozřejmě drželi na palandách na samém dně. Mě potkalo to neskutečné štěstí, že mi přidělili nejvyšší lůžko,“ usmívá se i po desetiletích Jelena Posnik. „Moře bylo rozbouřené, loď se ve vlnách strašlivě kymácela a všichni zvraceli. Ti, kteří leželi úplně vespod, na tom byli příšerně…“
Úleva ale na nikoho nečekala ani v cílovém Butugyčagu - vězni tam v mínus 60 stupních Celsia museli prakticky holýma rukama těžit vzácné kovy, včetně radioaktivního uranu. „Nikde žádní ptáci, stromy, slunce, nic. Jen holé skály v horách, kde se z nadmořské výšky skoro nedalo dýchat. Nevozili nám ani čerstvé jídlo a to, co bylo k dispozici tam, jsme jíst nemohli, všechno bylo radioaktivní,“ pamatuje si paní Posnik.
Po dvou týdnech ji na nějaký čas převeleli těžit dřevo a poslední dva roky za ostnatým drátem pak strávila znovu jako zdravotní sestra. Tentokrát v magadanském vězeňském lazaretu.

Štěstí na sovětský způsob

Když začaly v létě roku 1954 v severovýchodním cípu Ruska povolovat tuhé mrazy, mohla si konečně oddechnout také Jelena Posnik - dočkala se propuštění. Nikoli ovšem svobody.
Z tábora byla eskorotována do osady Buzan v Dolgomostovském okrese Krasonajrského kraje – do místa, kam byl k vyhnaství odsouzen Boris Michjalovič Posnik, za něhož se ještě téhož roku provdala. Několik měsíců po svatbě se jim pak narodil syn Jurij, ale teprve když na konci února 1956 sovětský vůdce Nikita Chruščov odsoudil počínání svého předchůdce Stalina - a soudy začaly masově rehabilitovat generalissimovy oběti -, otevřela se rodině šance na nějaký nomlánější život. Jelena začala na Moskevském státním institutu cizích jazyků s úspěchem dálkově studovat němčinu a její výuce se potom věnovala až do penze.
Třebaže život i zdraví Jeleny Pavlovny Posnik těžce poznamenaly roky strávené v lágrech, může mluvit o štěstí – stalinské represe nakonec přežila. Miliony jejích spoluobčanů skončily v hromadných hrobech sovětského gulagu.

 

Vraťe se do původní orientace tabletu, nebo