Je nad ránem 20. února 1938, venku dvacet pod nulou a v zapadlé sibiřské osadě stovky kilometrů od městské civilizace vyvádějí vojáci všechny místní muže na mráz. Klára Kučerová, dnes Klarina Masulis, je ještě batole, choulí se matce v náručí, ničemu nerozumí. Otec jen stačí říct: “Nikomu nevěř, nic jsem neprovedl, jsem nevinný. Oni to vyšetří a potrestají toho, kdo je vinen. Čekej na mě.”

Poslední tři slova budou Klářině matce Marii znít v uších po celý zbytek života: Čekej na mě.

Otec, Adolf Kučera, se domů už nikdy nevrátí. V říjnu 1938 bude popraven ve věznici NKVD v Kolpaševu. Spolu s ním i Klářin strýc Josef Kučera, dědeček Antonín Suk a dalších sedm sousedů ze vsi.

Protože byli cizinci.

Češi.

Adolf Kučera se narodil v roce 1908 ve vesnici Tekos na severním předhůří Kavkazu, jen dvanáct kilometrů od břehů Černého moře. V té době už bylo ve vsi čtrnáct českých statků a Adolf patřil ke třetí generaci místních Čechů.

Ti sem přišli koncem 60. let 19. století, krátce po skončení Kavkazské války (1817-1864), během níž vítězný carský režim brutálně zlikvidoval vzpurné horské národy v čele s Čerkesy, kteří do té doby měli na Kavkaze své státní útvary. Většina jich byla pobita a ti, co přežili, prchli, povětšinou do Osmanské říše. Jejich místo na Kavkaze pak zabrali nově příchozí – Řekové, Arméni, Estonci, Němci a také Češi.

„Po Kavkazské válce začala carská vláda zvát do liduprázdné oblasti cizince křesťanského vyznání. Nabízela jim zemědělskou půdu a řadu úlev, například osvobození od daní a vojenské povinnosti,“ vysvětluje Irina Treťjaková, která vede spolek české diaspory Mateřídouška v dnešním Novorossijsku. Češi podle ní do Ruska odcházeli hlavně z ekonomických důvodů. „Příčinou byla agrární krize druhé poloviny 19. století a neuspokojivé postavení českého národa v rámci Rakouska-Uherska. Na Kavkaze dostali pozemky, ale čekalo je velké zklamání. Byla to pustá, neosídlená krajina porostlá hustým lesem, který museli nejprve pracně mýtit, aby připravili půdu vhodnou k obdělávání. Rusové o tyto pozemky neměli moc zájem kvůli malárii a nezvyklému klimatu u pobřeží,“ vysvětluje Treťjaková.

Mnozí z těch, kterým ještě zbyly nějaké peníze, se vraceli domů. „Osadníci, kteří zůstali a překonali počáteční obtíže, si však brzy získali respekt ostatních obyvatel kraje. Pěstovali pšenici, ječmen, jáhly, oves, kukuřici, ale také třeba brambory, řepu a rajčata. Postupně si budovali obydlí z materiálů, které posbírali v horách. Na severním Kavkaze vzniklo několik osad vybudovaných českými přistěhovalci. Do revoluce v roce 1917 se mnoha krajanům podařilo zbohatnout. Založili Sokol, několik českých škol a kostelů. V Novorossijsku byly české obchody, pivovary a také hostince. Česká kultura byla velmi živá.“

Ruské úřady pojmenovávaly nově vznikající české vesnice podle svatých, které ctí jak pravolsavní, tak katolíci: například Vladimirovka nebo Kirillovka (pro Čechy Vladimirka a Cyrilka). Řada Čechů se usadila také v Novorossijsku i jižně od něj, ve vsích pojmenovaných podle místních říček: Tekos a Tešebs.

A právě tam se narodil Adolf Kučera a jeho pozdější žena Marie Suková. Jejich příběh známe díky vyprávění již zmíněné dcery Kláry a také vnučky Margarity Šnitkové. Obě žijí v Tomsku a jejich vzpomínky před několika lety zaznamenal předseda místní pobočky družení Memorial Vasilij Chaněvič (jenž je zároveň ředitelem muzea-věznice NKVD v Tomsku). Bez jeho práce a pomoci by tento text vůbec nevznikl.

„Moje babička Marie Suková byla čistokrevná Češka, rusky se nikdy pořádně nenaučila,“ vzpomíná Margarita Šnitková. „Když jsem byla malá, pořád na mě mluvila česky. Dnes celkem rozumím, ale už nemluvím,“ říká.

Vzpomíná, jak jí babička vyprávěla, že se kavkazské dolině s českými vesnicemi Tekos a Tešebs říkalo Údolí krásy. „Češi pěstovali ovoce a zeleninu. Babička vyprávěla, že měli velké rodiny a pracovali od rána do večera. Jezdili k nim kupci a oni jim připravovali pytle s lískovými a vlašskými ořechy a sušené ovoce,“ říká Margarita.

V prvních deseti letech existence praktikoval sovětský stát takzvanou korenizaci, národnostní politiku podporující sebeidentifikaci neruských menšin. Do roku 1932 tak na severním Kavkaze existovaly české spolky, školy, kluby. Vznikly národnostní okresy, úřady, dokonce na úrovni obce.

Sovětský svaz se také ve 20. letech řídil takzvanou Novu ekonomickou politikou (NEP), která do jisté míry připouštěla tržní mechanismy, a šikovní obchodníci či řemeslníci si tak dokázali zajistit důstojnou existenci.

Pak ale idyla skončila. V roce 1932 byla první fáze korenizace ukončena, sovětské úřady Čechům přerušily spojení s historickou vlastí, byly zakázány krajanské spolky, zrušeny katolické kostely a české školy.

Skončil také NEP, který naopak vystřídala brutální kolektivizace a rozkulačování. Rolníci tehdy nejenže přišli o veškerý majetek, ale ještě byli deportováni tisíce kilometrů od domova, na odlehlá místa na Sibiři či ruském severu, kde měli za úkol kolonizovat nehostinné a opuštěné oblasti.

Celkem byly v letech 1930-1933 deportovány více než dva miliony lidí (včetně malých dětí) a kolektivizaci provázela obrovská úmrtnost: o život přicházela až desetina rozkulačených a až třicet procent jejich dětí. Sovětský režim v čele s Josifem Stalinem přebíral skrze tyto brutální praktiky absolutní kontrolu nad životy všech obyvatel Sovětského svazu a likvidoval jakákoliv potenciální ohniska nesouhlasu.

Kulacké deportace se pochopitelně nevyhnuly ani kavkazským Čechům. „Jednou byli u mého pradědečka Antonína Suka zase ti kupci. Seděli do rána nad domácím vínem a říkali ‚Antoníne Josefoviči, přicházejí hrozné časy, všechno tu nech, vezmi rodinu a odjeďte co nejdál‘,“ vypráví Margarita Šnitková. „Ale pradědeček říkal: ‚To se nikdy nestane, to by se musel zatřást celý svět, abych odešel‘.“

Hrozné časy na sebe nenechaly dlouho čekat.

Jednoho dne v roce 1933 přijeli do vesnic Tekos a Tešebs vojáci a nařídili všem obyvatelům, aby si sbalili nejnutnější věci. Proč si vybrali z českých osad právě tyto dvě, nevíme, možná jen potřebovali splnit normy. Reálná provinění neexistovala, šlo o čistou zvůli sovětských úřadů.

Lidé si na koňské povozy naložili peřiny, mohli si vzít i semena, ovšem jen tolik, kolik se vešlo na povozy. „Vyhnali je, protože to byli na tehdejší dobu bohatí lidé, měli tři nebo čtyři krávy a to stačilo“ vypráví o začátku rodinné tragédie paní Klarina. Z kavkazské komunity Čechů byly vytrženy desítky rodin. A jejich vesnice, do té doby prosperující, zůstaly ze dne na den opuštěné.

Češi putovali dlouhé dny a týdny, nejdřív na povozech, potom v dobytčácích po železnici do Novosibirska a odtud na nákladních lodích po řece Ob dál na sever. „Babička vyprávěla, že když na lodi někdo zemřel vyčerpáním, prostě ho hodili do řeky,“ říká Margarita.

Poslední stovku kilometrů vyhnanci zdolávali na vorech, proti proudu řek Parabel a Čuzik uprostřed nehostinné tajgy. Všichni měli hlad, byli opuchlí, klátil je tyfus. „Maminka vyprávěla, že na tom voru onemocněli tyfem úplně všichni. I můj tatínek – i když tehdy ještě s maminkou nebyli svoji – a jeho bratr,“ říká Klarina Masulis. „Jediná máma neonemocněla, jako by byla imunní. Všichni jen leželi, měli vysoké horečky, máma mezi nimi chodila, roznášela vodu, o všechny se starala – a neonemocněla. Takový zázrak! Když je pak vysadili na břeh, hodně lidí stejně zemřelo. I tatínkovi rodiče.“

A tak začal pro kavkazské Čechy nový, nedobrovolný život. V surové krajině na břehu sibiřské řeky Čuzik, víc než čtyři a půl tisíce kilometrů od Kavkazu.

Nikdo z těch, kdo přežili brutální deportaci, samozřejmě nemohl tušit, že to nejhorší má teprve přijít.

Území, kde se vyhnaní Češi ocitli, leží v Narymském okrese dnešní Tomské oblasti. Jak vysvětluje již citovaný ředitel tomského muzea-věznice NKVD Vasilij Chaněvič, ve 30. až do 50. let šlo o jedno z center vyhnanství a masových deportací: „Tady u nás se říkalo ‚Bůh stvořil ráj a ďábel Narymský kraj‘. Bylo tam vyhnáno kolem tří set tisíc lidí.“

Hořkou ironií osudu je, že místem vyhnanství byl Narym i v carských dobách – v roce 1912 se zde například ocitl i Josif Džugašvili (Stalin).

„Ti, kdo se sem dostali začátkem 30. let, měli nejtěžší podmínky. Desítky rodin prostě vysadili na břehu řeky, v hluboké tajze, kde nic nebylo. Lidé si nejdřív ryli zemljanky, kdo přežil, začal stavět domy,“ říká Chaněvič.

Později, zhruba kolem roku 1935, se podle něj začala objevovat alespoň nějaká infrastruktura a život se trochu urovnával. „Stejně to však pro příchozí bylo strašné místo. Starousedlíci, pokud tam zrovna nějací byli, je považovali za ‚buržuje‘. Lidi přijížděli v dobrém oblečení, měli nějaké zásoby jídla, byli vzdělanější. Během prvních let se všechno to lepší oblečení měnilo za potraviny a lidé postupně upadali do stejné bídy jako původní obyvatelé. Ale bylo znát, když někde bylo víc Němců nebo dalších evropských národností. Byli pořádnější a i jejich kolchozy byly úspěšnější,“ vysvětluje Chaněvič s tím, že po kulacích následovaly další vlny deportací: „Poláci a Litevci v roce 1939, před válkou lidé z Pobaltí, po válce další vlny. Tomská oblast je proto velice mezinárodní!“

Skupinu Čechů z Kavkazu vysadili u osady Naměčennyj, která už dnes není na mapě. Nově příchozí se museli rychle postavit na nohy – a byli podle všeho šikovní, neboť se jim brzy začalo dařit i v drsné krajině plné komárů a málo úrodné půdy.

„Měli jsme políčko se zeleninou, i rodiče maminky ho měli, i když bydleli kousek od močálů,“ vzpomíná paní Klarina.

Po třech letech se v novém „domově“ konala svatba: Adolf Kučera se oženil s Marií Sukovou. Klára se jim narodila v listopadu 1936. Adolf postavil dům, založil zelninovou zahrádku, snažil se začít znovu hospodařit. „Sama si ho nepamatuju, ale maminka o tatínkovi vždycky říkala, že mě měl moc rád,“ říká Klarina. „On byl velmi chytrý a gramotný. Máma na tom byla v tomto směru hůř, chodila k němu na doučování. Vyprávěla, jak jednou všichni ostatní žáci odešli a ona se nějak zdržela...“

A pak nastal únor 1938.

Vojáci přišli nad ránem. Mužům dali půl hodiny na sbalení věcí, dovolili jim vzít si s sebou jídlo na pár dní. Ženy svým manželům naházely do tašek brambory.

Marie svírala Kláru v náručí, dívence byl rok a tři měsíce a plakala. Vojáci nechali Marii vyjít ven a rozloučit se s mužem. Vyšla na mráz, s dcerou zabalenou v dece, na pořádné oblékání nebyl čas. Už se začínalo rozednívat, a Marie tak mohla vidět, že ulice je plná lidí: z každého, úplně každého domu někoho vyváděli, zatýkali.

Marie se vydala sněhem ke svému muži – a tu k ní přistoupil jeden z vojáků a udeřil ji. Možná kvůli dětskému pláči, těžko říct. Marie spadla na zem, upustila dceru: deka, do níž byla Klára zabalená, se rozvinula a holčička ležela na sněhu jen tak.* „Co to děláte s mým děťátkem?“* stačil ještě zakřičet Adolf, než k němu přiskočili a přikázali mu mlčet. Marie dítě rychle zabalila zpátky do deky.

„Nikomu nevěř, jsem nevinný... Čekej na mě“.

Všechny zatčené odvedli pěšky do osady Pudino ležící šedesát kilometrů od Naměčenného. Ze strohých záznamů v tomských archivech víme, že později byli zatčení dopraveni do města Kolpaševo na řece Ob, kde se nacházela věznice NKVD. Tam byli „vyšetřováni“ a obviněni z členství v „České nacionalisticko-kontrarevoluční organizaci“.

Psal se rok 1938, Velký teror byl na vrcholu. Vyšetřovatelé plnili normy, vymýšleli si obvinění a hledali cokoliv podezřelého – přičemž podezřelé bylo třeba i neruské příjmení. Jelo se totiž podle národnostního klíče: oběťmi se stali například i Němci nebo Poláci.

Zatčení Češi byli obviněni podle nechvalně známého paragrafu 58, část 2 – ozbrojené povstání proti sovětskému zřízení. Vyšetřovatelé je obvinili z účasti ve smyšlené „české nacionalistické kontrarevoluční organizaci“. Sedmadvacátého října 1938, osm měsíců po zatčení a čtyři dny po „rozsudku“, jich bylo ve věznici NKVD v Kolpaševu sedm zastřeleno: kromě tehdy třicetiletého Adolfa Kučery stanuli před popravčí četou i jeho bratr Josef (34) a tchán Antonín Suk (55). A dále Vavřinec Pánek (50), Ivan Nýdl (34), Štěpán Nýdl (24) a Josef Hovorka (30). Jiní tři Češi z kavkazského Tekosu byli popraveni už o pět měsíců dřív, v květnu osmatřicátého, a to za údajné členství v polské povstalecké armádě: Josef Marks (47), Martin Slíva (48) a Štěpán Slíva (33).

„Vedle budovy NKVD v Kolpaševu bylo velké prostranství ohrazené vysokým plotem. Tam byla vyhloubená jáma, k níž byli odsouzení přivedeni. Popravčí stříleli z úkrytu a odsouzený se svalil do jámy. Někdy se šetřilo patronami, v takových případech se používal systém oprátek s použitím mýdla,“ svědčil později Anatolij Spragovskij, spolupracovník NKVD, který se poprav během Velkého teroru účastnil.

Kláře bylo necelých pět, když Sovětský svaz v červnu 1941 vstopupil do války s nacistickým Německem. Začalo další děsivé období v dějinách země, SSSR byl na konflikt zcela nepřipravený a rychle propadl do obrovských problémů.

Klarina vzpomíná, jak lidé za války krutě hladověli, prali se o jídlo a život dospělých i dětí visel na vlásku. „Maminka celá opuchla, ležela bez hnutí. Já se ještě trochu hýbat mohla, a tak jsem si na ruce natáhla nějaké staré bačkory a vydala se trhat kopřivy, které rostly podél plotů směrem k říčce. Jenže mě tam předběhli kluci ze sousedství, ty nejlepší kopřivy už vytrhali a já brečela, že na nás nic dobrého nezbylo. Něco jsem ale přeci jen natrhala a přinesla to domů,“ vypráví Klarina.

Marie ležela bez hnutí a zvládla jen říkat dceři, co má dělat: povař ty kopřivy, nakrájej. „A ony v horké vodě krásně změkly, přestaly žahat a byly z nich moc dobré placky. Dělala jsem je na kamnech, jen tak, bez másla nebo mouky, prostě jen z kopřiv. Vždycky se krásně opekly, ale když je bylo potřeba otočit, úplně se rozpadly. To víte, tráva...“

V té době ještě Marie věřila, že její manžel žije. A že se vrátí domů, přeci to slíbil. „Čekej na mě,“ řekl.

Klára pak z pohledu sovětského systému spadala do kategorie dcera nepřítele lidu, ale matka jí říkala „Holčičko, nestyď se, tatínek není žádný nepřítel lidu, naopak, je to gramotný člověk.“

Klarinina dcera Margarita vysvětluje, že babička se už nikdy nevdala, pořád čekala na Adolfa. Po válce zkoušela psát, kam jen mohla: třeba Adolf bojoval ve válce, třeba byl raněn, třeba teď někde leží bez rukou a bez nohou, třeba se bojí, že ho takto rodina nevezme zpátky...

„Musíme ho hledat,“ říkávala Marie dceři Kláře.

Josif Stalin zemřel 5. března 1953. O tři roky později Nikita Chruščov na XX. Sjezdu sovětské komunistické strany odhalil – a odsoudil – kult Stalinovy osobnosti a začalo období tání spojené i s rehabilitacemi obětí Velkého teroru.

Adolf Kučera a dalších devět popravených Čechů bylo rehabilitováno v letech 1957-1958, ale Marie na zprávu o manželově smrti čekala ještě další dva roky: tehdy jí úřady sdělily, že Adolf zemřel v roce 1944 v místě, kde si odpykával trest odnětí svobody. Příčina smrti: zauzlení střev. Nehledě na rehabilitace a měkčí Chruščovův režim orgány státní bezpečnosti rodinám krutou pravdu stále skrývaly.

O popravě z října 1938 se tak rodina dozvěděla až v roce 1993. Tehdy přišlo poštou úřední oznámení a spolu s ním omluvný dopis, v němž stálo, že ačkoliv Adolf zemřel v Kolpaševu, místo jeho pohřbení bohužel není možné kvůli nedostatku dokumentů zjistit.

Za touto notickou se skrývá ještě jedna neuvěřitelná tragédie a další bezohlednost sovětských orgánů.

Město Kolpaševo stojí na písčitém útesu nad mohutnou řekou Ob. Ta každý rok ukusuje několik metrů tohoto útesu a když je na jaře hodně vody, vezme si i víc. Což se přesně stalo v noci na 1. května roku 1979: okraj útesu se zhroutil téměř až v samém středu města.

Ze břehu řeky se toho rána naskytl hrůzný pohled: z čerstvě obnažených vrstev zeminy vyčnívaly lidské ostatky. Nohy, ruce, lebky... Odkrytá část pohřebiště byla až čtyři metry široká a tři metry hluboká, mrtvoly tu byly naskládány na sebe. A zatímco ty horní byly už plně rozložené, těla ležící vespod zůstala (nejspíš kvůli suchému písčitému podloží) mimořádně dobře zachovalá. Dokonce tak, že některé mrtvé bylo ještě možné identifikovat podle obličejů.

Jedno ale měly všechny ostatky společné: otvory po kulkách v zadní části lebek.

Místní kluci, kteří místo objevili jako první, si lebky napíchli na klacky a běhali s nimi po městě. Vyděšení obyvatelé Kolpaševa se seběhli na břeh řeky – a starousedlíkům bylo okamžitě jasné, že Ob si letos vzal vekou část břehu, na níž ve 30. letech stávala věznice NKVD. Divoká jarní voda tak odhalila stalinské zločiny: počet osob popravených přímo v Kolpaševu se odhaduje na čtyři tisíce a je velmi pravděpodobné, že mezi odkrytými kostmi byly i ostatky Adolfa Kučery a jeho druhů.

Důstojného pohřbu se ale zdejší oběti Velkého teroru stejně nedočkaly. Úřady téměř okamžitě zbytky útesu ohradily a na místo dorazily speciální vojenské brigády se zvláštními remorkéry, které svými kolesy rozbíjely zbytky útesu i s lidskými těly. Po řece se zároveň na člunech plavili vojáci, kteří k plujícím mrtvolám na hladině přivazovali kusy železa, aby se potopily. Některá těla pak byla pohřbena v neoznačených jamách na břehu řeky.

Počátkem 90. let tento barbarský čin dokonce vyšetřovala prokuratura, ale po dvou letech případ odložila. Jak samotné popravy, tak zničení odhalených ostatků tak zůstaly nepotrestány.

Tři generace žen – Marie, Klára i Margarita – se naučily s rodinnou tragédií žít. Koncem 50. let rodina opustila Naměčennyj: po Stalinově smrti a už zmíněném Chruščovově projevu na XX. sjezdu se lidé postupně mohli začít vracet do svých původních domovů. Mnoho Čechů se prý vrátilo na Kavkaz, dodnes tam údajně žije na sedm set lidí hlásících se k české národnosti.

Marie Kučerová s dcerou Klárou zůstaly na Sibiři, i když k příbuzným na Kavkaz poté několikrát zavítaly. Klára se provdala, vystudovala pedagogický institut a učila na prvním stupni základních škol. S dcerou Margaritou se pak odstěhovaly do Tomsku, kde žijí dodnes.

• Portrét Adolfa Kučery na stránkách Muzea NKVD Tomsk

• Nahrávka vzpomínek Klariny Masulis

• Nahrávka vzpomínek Margarity Šnitkové

• Popis poprav v Kolpaševu a fotografie popravčích

• Kolpaševský jar - odhalení masového hrobu v Kolpaševu

• Kolpaševský jar - odhalení masového hrobu v Kolpaševu - 2

• Fotoalbum „Sovětský Narym - osídlení kraje zvláštními přesídlenci 1930-1936“

• Český klub Mateřídouška v Novorossijsku

• Ostrůvek českých krajanů v předhůří Kavkazu: rozhovor s Irinou Treťjakovou

• Чехи на Кавказе владели заводами и виноградниками

• Na severním Kavkazu český jazyk stále žije

• Книга о кавказских чехах родилась при содействии чешского клуба