Patřil k druhu, kterému se říkává Hommo politicus. Na „věci veřejné“ myslíval i ve chvíli, kdy jako student vymetal taneční parkety. Dívky, které ho zaujaly, zval na schůzky. Rande to ale nebyla, lákal je, aby se připojili k mládežnické organizaci, v níž působil. Mnohým jeho nasazení imponovalo, komunistické tajné ve východním Německu ale dráždilo natolik, že se rozhodli Rolanda Budeho zastavit. Ačkoli neporušil jediný paragraf, zatkli jej a předhodili Sovětům. Ti ho pak týrali, dokud se nezlomil. Když podlehl brutálnímu tlaku a „přiznal se“ ke špionáži, poslali jej na čtvrt století do sibiřského lágru.

Na jaře roku 1926 se do rodiny českých Němců ve Freiwaldau (dnes Jeseníku) narodil syn Roland. V podhorském městě tehdejšího Československa vyrůstal celkem poklidně. Sotva ale oslavil 17. narozeniny, nahnala jej Třetí říše do armády. Nejprve sloužil u letectva v Berlíně, později ho ale poslali jako pěšáka wehrmachtu bojovat na východní frontu.
Tam poprvé okusil, jaké to je stát se sovětským zajatcem. Na samém sklonku války se mu však podařilo uprchnout a v roce 1946 se usadil ve východním Německu. Ovlivněn rodinnými kořeny se záhy pustil do studia slavistky v Jeně a později v Rostocku.

Těšil se na budoucnost a na univerzitě se brzy spřátelil s Arnem Eschem, šéfem Svobodné německé mládeže (FDJ). Socialistické hnutí sice mělo své kořeny v radikální Antifě, jeho tehdejší charismatický lídr ale vyznával především demokratické hodnoty. Dbal na to, aby organizace v první řadě podporovala studenty, prosazovala jejich zájmy a získávala pro ně svobodný prostor. Což stále silněji popouzelo Sověty, kteří komunistickou část rozděleného Německa fakticky ovládali. V říjnu 1949 proto Arna Esche zatkli a v temně proslulé moskevské Lubjance pro výstrahu zastřelili.
Roland Bude se pak snažil odkaz svého mentora opatrně uchovávat a rozvíjet, brzy ale skončil podobně jako on. Když odmítl donášet východoněmecké tajné policii Stasi, byl v červenci 1950 zatčen a obratem vydán do rukou ostrých sovětských soudruhů.
Po nekonečných výsleších doprovázených hrubozrnným násilím se nakonec „přiznal“ ke „špionáži a protisovětské agitaci“. „Provinil“ se tím, že znal několik studentů, kteří vidinu života v komunistickém ráji vyměnili za útěk do Západního Berlína. „Dodnes lituji, že jsem tehdy podepsal,“ říkával Ronald Bude, když se ho někdo na kruté chvíle ptal.

Poslední říjnový den roku 1950 byl v německém Schwerinu sovětským vojenským tribunálem ve svých čtyřiadvaceti letech odsouzen k 25 letům těžkých nucených prací a následně deportován do Vorkuty – tábora hluboko za polárním kruhem. „Slunce tam bylo ostré tak, že nás skoro oslepilo, když jsme vystoupili z vlaku. A foukal prudký vítr, který ještě zhoršoval už tak strašný mráz. Vůbec jsme nevěděli, co dělat. Zachránili nás nějací ruští vězni, kteří přiběhli, svalili nás na zem a tváře nám namazali sněhem. Někteří už ale mezitím stejně stačili omrznout. Venku bylo minus 58 stupňů a my jsme byli jen velice bídně oblečeni. Později jsme dostali alespoň takové směšné obličejové masky, které nám měly trochu ochránit ta nejcitlivější místa. Hlavně nos, bradu a lícní kosti,“ vzpomíná Roland Bude v pamětnické výpovědi na své už druhé sovětské zajetí.

Bude byl propuštěn v říjnu 1955, usadil se pak v Mnichově, dokončil studia slavistiky a v roce 1959 se se svou ženou i dítětem odstěhoval do Bonnu, který byl tehdy hlavním městem svobodného Německa.
Pracoval postupně pro různé vládní úřady a po sjednocení země se stal celospolečensky respektovaným a váženým zastáncem obětí komunistických diktatur. Své síly jim věnoval až do konce života. Zemřel 17. dubna 2019, krátce po svých 93. narozeninách.
Roland Bude měl to štěstí, že sovětské represe nakonec přežil. Tisíce Němců ale jejich vlivem zahynuly.