Sofia Malylju (3. 12. 1926–19. 10. 2015) se narodila v obci Vyšný Verecký (dnes Verchni Vorota) na Podkarpatské Rusi v Československu, jako sedmá z devíti dětí. Otec byl rolník, matka se starala o domácnost. Ředitel školy v rodné obci ji jako nadanou studentku doporučil na studia do Prahy, kde v letech 1937 – 1945 navštěvovala gymnázium v Modřanech u Prahy. Po válce se vrátila na Podkarpatskou Rus, která se však brzy stala součástí Sovětského svazu.

V roce 1947 nastoupila na univerzitu Ivana Franka ve Lvově ke studiu francouzské filologie. Jako studentka II. ročníku byla 2. listopadu 1948 zatčena tajnou policií pro podezření z účasti na „mezinárodní špionáži“. Po roce výslechů a vazební věznice byla odsouzena na 10 let pracovních táborů gulagu. Vlakem a následně lodí byla transportována na Kolymu do Magadanu, odkud byla odeslána dalších 350 kilometrů na sever do tábora Chanikandža, kde čtyři roky pracovala v olověném dole. V roce 1954 byla odeslána do lágru u Tajšetu, kde pracovala jako lékárnice.

Po dvou letech, v roce 1956, se dočkala propuštění a rehabilitace. Vrátila se zpět na univerzitu ve Lvově, kde dokončila vězením přerušené studium francouzské filologie. Od uvěznění v Magadanu trpěla depresemi, nikdy se nevdala a neměla děti. V šedesátých letech učila na základních školách. Po rozpadu Sovětského svazu a vzniku samostatné Ukrajiny se usadila v Mukačevu, začala psát básně a stala se uznávanou autorkou. Knižně ji vyšly čtyři tituly: Jdi a věř (1994, Užgorod); Vzkříšení paměti (1999, Užgorod); Její duše žije (2006, Lvov); Naděje (2008, Lvov).