Zrovna se vracela domů z výletu do Švédska. Plná energie, optimismu a snů si užívala úchvatného výhledu z jachty polského Akademického námořního svazu, když idylu znenadání přerušila průzumná ponorka. Vynořila se náhle a hrozivě blízko. Úlek však rychle pominul, když posádka oděná do svátečních uniforem začala jachtu přátelsky zdravit a vítala ji v domácích vodách.
“Byl to jeden z posledních krásných okamžiků mého bezstarostného dospívání,” vzpomíná paní Wanda Chwastowská na sprnový den roku 1939, který se jí vryl hluboko do paměti. Jen přesně opačným způsobem než pár tisíc těch následujících.

Zanechte vší naděje

V Evropě se rychle schylovalo k největší katastrofě, jaká ji kdy postihla, obyvatelé Lvova, který tehdy ležel na polském území, ale do posledních chvil odmítali uvěřit, že válka opravdu vypukne. Třebaže město disponovalo jednou z největších vojenských posádek v zemi, na boj tak nakonec zůstalo nepřipraveno. Od fronty jej sice zkraje dělily stovky kilometrů, jeho ulice ale brzy zaplnilo na sto tisíc válečných uprchlíků. A nakonec dorzila i krutá řež. “Jeden z polských důstojníků v těch dnech požádal maminku, aby mu dovolila u nás v bytě umístit těžký kulomet. Bez váhání souhlasila, překvapilo nás ale, že vojáci jej namířili na východ, ačkoli Němci postupovali od západu. Když jsme se divili, vysvětlili nám, že do země právě vtrhla také Rudá armáda a postupuje na Lvov,” popisuje počátek svých útrap paní Wanda. Když město nakonec padlo do rukou Sovětům, sebrali její rodině – podobně jako ostatním Polákům – prakticky všechen majetek. Místo rozlehlého statku tak desítka kdysi dobře situovaných lidí směla ze dne na den zůstat bydlet v pouhých dvou těsných místnostech.Třiadvacetiletá Wanda (narodila se 30. dubna 1916) si musela začít zvykat na nový život. Jeho denní součástí se stala také šikana a hrozba, že může být kdykoli zničehonic uvězněna a zavlečena do nehostinných končin kdesi hluboko uvnitř sovětské říše.

Lehká dívka v těžkých časech

Když v roce 1941 Hitler napadl Stalina, vystřídala v polském Lvově sovětskou okupační správu ta německá. Místní se jí začali bránit založením odbojové Zemské armády (Armia Krajowa), do jejichž tajných struktur vstoupila také Wanda. Coby “věno” nabídla zbraně, které rodina po přepadení země v září 1939 zakopala na dvoře svého domu.

Když se pak stala styčnou důstojnicí, odstěhovala se raději od svých blízkých, aby neohrožovala jejich bezpečnost. Našla si malou garsonku, v níž ukrývala vysílačku, zbraně, peníze i nejrůznější dokumenty. K dispozici dala své nové bydlení také spolubojovníkům. “Často tak ke mně domů chodili nejrůznější muži - a moje pověst v očích zvědavých sousedů začala brzy trpět. Protože to ale pomáhalo maskovat skutečný stav věcí, nejenže jsem jim jejich přesvědčení nijak nevvyvracela, ale snažila jsem se je v něm ještě utvrzovat,” smávala se ještě po letech Wanda Chwastowska.

Noc, kdy mě objal mrtvý tatínek

Posledního červencového dne roku 1944 vytlačil společný útok Zemské a Rudé armády hitlerovská vojska ze Lvova. Pro mnohé jeho obyvatele ale měly opravdu krušné časy teprve nastat. Město totiž ihned spadlo pod kuratelu Moskvy a Sověti začali příslušníky Zemské armády - své dosavadní partnery – obratem tvrdě pronásledovat. Vnímali je jako někoho, kdo stojí v cestě jejich plánům, podle kterých si pro sebe měl Sovětský svaz urvat značnou část předválečného polského území.
Mezi zatčenými byla i Wanda Chwastowska. Dobře tušila, co ji čeká. “O sovětských výsleších jsem toho slyšela opravdu hodně, takže jsem se připravovala na nejhorší,” líčila později své rozpoložení.
Zpočátku jí možná nepatrně pomohlo, že při domovní prohlídce u ní nenašli nic podezřelého. “Výslech byl náročný, trval bez přestávky celou noc, ale nebili mě. Jen mi kladli záludné otázky a žádali bleskové odpovědi.” Zatímco vyšetřovatelé se střídali, odpočívali a jedli, ona nedostala ani sklenici vody.
Jiní na tom však byli o mnoho hůř. “Křik, nadávky i sténání a nářek brutálně mlácených lidí byly slyšet až do svítání,” přibližuje hrůzné noci ve vazbě. Pokaždé, když ji odvedli z výslechu zpět do cely, si tak raději pořád dokola opakovala své výpovědi, aby se napříště nelišily - a ona neupadla do ještě většího podezření, že se jí daří před vyšetřovateli něco tajit.
Asi dva týdny po zatčení se Wandě z ničeho nic ve snu zjevil už dávno zemřelý tatínek. Objímal ji, varoval, že má čekat kruté zkoušky a kladl jí na srdce, aby během nich zůstala statečná. “Nazítří jsem si tak raději obložila záda ručníkem, který se mi podařilo pronést do cely z domova. Doufala jsem, že alespoň trošku oslabí sílu úderů, až mě budou dozorci bít.”
Zlá předtucha se bohužel vyplnila. NKVD – nechvalně proslulý předchůdce pozdější KGB - objevila ve Wandině bytě tajné trezory a výslechy se rázem z urputných změnily v sadistické. Plné oslepujícho světla a surového násilí, jež trvalo 17 dní v kuse.

Cibule s cukrem a vánoční hvězda

Na cele se v té době Wanda seznámila s ukrajinskými ženami, jejichž rodiny o osudech svých dcer a manželek neměly žádné informace. Přes Wandinu maminku se ale nakonec podařilo jejich příbuzné vypátrat a také ony díky tomu začaly dostávat balíčky, které byly jednou za čas povolené. “Jim chodila cibule, mně cukr. Dělili jsme se a dohromady to bylo ve srovnání s vězeňským jídlem tak chutné!,” pamatovala si i po desítkách let paní Chwastowska.
Dvacátého zářijového dne roku 1945 stanula spolu s dalšími 16 spolubojovníky ze Zemské armády před soudem. Provinit se měla – stejně jako oni – velezradou na Sovětském svazu, za což ji “justice” poslala na deset let do lágrů. Přesto s odstupem času na dny kolem rozsudku vzpomínla relativně v dobrém. “Po otřesných zážitcích z vyšetřovacího vězení jsme se nějak uvolnili - už nám nehrozili noční výslechy. Povídali jsme si o svých životech, rodinách a hezkých věcech. Měnili jsme si i recepty a hlavně se vyhýbali řečem o tom, co jsme měli čerstvě za sebou.”
Dva dny před Vánocemi 1945 měla být Wanda spolu s tisícovkou dalších Poláků deportována na Sibiř. Když se zpráva po městě rozkřikla, snažili se lidé odsouzencům cestou na nádraží házet balíčky s teplými ponožkami a rukavicemi. Vagony napěchované vězni nakonec zůstaly na místě ještě další dva dny. Na Ural se rozjely až když na Štědrý den vyšla první vánoční hvězda. Schválně, aby odvážení opouštěli své rodiny ve chvíli, kde je to bude bolet nejvíc.

Na koho se vrhne šváb?

Na Tři krále roku 1946 dorazil vlak do Permu a celý transport skončil v místním táboře Malaja Jazovaja, který sloužil jako karanténní zařízení. Po sedmi dnech byli zavlečení přesunuti do hlavního lágru v Ljovšinu a museli začít těžce pracovat. “Řezali jsme plechy. Bylo to nebezpečné, člověk snadno mohl přijít o ruce. K jídlu jsme dostávali jen teplou vodu, chleba a kousek slané ryby nebo trochu chudé polévky,” zůstalo v paměti paní Wandě.

Po měsíci pak byla během kruté zimy odevelena do Kolonie č. 5. Vězni tam pochodovali pěšky a protože měli zakázáno zastavit, museli močit za chůze do kalhot. “Šla s námi také paní Maria Korolowiczová, byla už starší a cesta byla nad její síly. Všemožně jsme jí pomáhali, stejně ale nakonec zemřela. Snažili jsme se to utajit, abychom ji mohli v cíli pohřbít. Stráž na to ale přišla a nařídila nám její tělo položit na kraj silnice. Pak do ní kopli a my jsme se museli dívat, jak se valí z kopce. Velmi to námi otřáslo,” vybavuje si paní Chwastowska.
V Kolonii čekalo všechny ženy uvítací ponížení v podobě “zdravotní” prohlídky. Muži oblečení do bílých plášťů je osahávali, plácali po hýždích a častovali chlípnými poznámkami. Wandu takto klasifikovali jako schopnou i té nejtěžší práce.
Přidělena byla ke skupině, která měla rozbíjet a drtit led na zamrzlé řece. Po pár dnech se pod ní na jednom úseku probořil a ona se začala topit. Když ji celou promočenou vytáhli, nedovolili jí stráže, aby se vrátila do tábora. Musela zůstat celý den na silném mrazu. Svým způsobem jí to ale přineslo alespoň částečnou úlevu – onemocněla a ráno ji proto přemístili do lazaretu.
Pryčnu tam sdílela s dalšími dvěma dívkami. Čas si krátliy sázkami, na kterou z nich se dřív vrhnou švábi, kteří lezli po stropě. Z té doby si pamatuje také na děsivé setkání s jistým Jankem Łamaszem. “Trpěl strašným hladem, takže jedl úplně všechno, co našel - papírky, zbytky cigaret, provazky. Jednou si dokonce popálil nohu, snědl vlastní kůži a z rány, která se mu udělala, si lízal hnis.“

Jsi hovno

Časem Wandu začali využívat jako sestru. Jednoho dne musela úplně sama zvládnout i porod. Když s její pomocí na svět přišlo zdravé dítě, rozplakala se. “Bylo to poprvé od chvíle, kdy mě uvězili”.
Lékaři si ji pak vyžádali jako pomocnou sílu do místní okresní vězeňské nemocnice. “Převáželi mě tam na saních. Opustili jsme brány tábora, projížděli zasněžeými pláněmi a já jsem najednou na chvíli zapomněla na všechnu svou bídu. Cítila jsem se téměř svobodná.”
Ve špitále ošetřovala pestrou směsici pacientek. Některé se tam dostaly z naprostého zoufalství – samy si těžce ublížily, jen aby se jim podařilo nějak vyváznout z lágru. Byly tam ale i kriminálnice - ženy zavřené za to, že unášely a zabíjely děti, jejichž maso pak prodávaly i jedly. Další sortu představovaly zase řeholnice vyhnané z klášterů.

Krom nich se Wanda Chwastowska starala také o čtyřicet malých dětí. Matky je směly chodit kojit až po práci. Některé se k tomu ale ani neměly, takže je stráže nutily krmit vlastní děti násilím.
Stalo se také, že se jedna z čerstvých rodiček vypravila do mužského oddělení, aby si trochu užila. Když se to ostatní dozvěděly, velmi je to pobouřilo. Dotyčnou svlékly, svázaly a jedna po druhé na ni kálely – udělala jsi ze sebe kus hovna, tak jím buď, nadávaly jí”.
Třebaže se ve vězeňské nemocnici měla Wanda Chwastowska lépe než v lágru, trpěla stále tak silnou avitaminózou, až přišla o dva zuby. O dentální záležitosti se tam staral bývalý kovář – asi proto, že prostě uměl zacházet s kleštěmi. “Mně ale dokázal vytrhnout oba zuby dost bezbolestně,“ nehodnotila jej Wanda příkře.

Když mě uviděla, upustila sklenice

Svobody se dočkala po amenstii z 15. srpna 1948. Spolu s dalšími Polkami se pak více než měsíc trmácela vlakem přes Kirov, Gorkij, Moskvu a Orel do Brestu. “Jakmile transport dorazil k hraničnímu mostu, začali jsme všichni se slzami v očích zpívat starou vlasteneckou píseň Boże coś Polskę,” popsala svůj návart do vlasti Wanda Chwastowska.
Záhy se pak s pomocí úřadů vydala do Varšavy hledat příbuzné a rodinu. Jako první se jí podařilo najít sestřenici. “Když mě uviděla, upustila v šoku tác se skleničkami,” vylíčila paní Wanda shledání. A dodala, že toho dne se také poprvé po více než čtyřiceti měsících vykoupala. Postele si ale nijak zvlášť neužila – usnout se jí podařilo, teprve když si lehla na tvrdou zem.
O pár dnů později se těžce zkoušená žena konečně znovu shledala i se svou maminkou. Po čase začala pracovat v jednom z podniků jako projektantka a v roce 1954 se provdala za chemika Karola Bystrama. Vedli spolu poklidný život v hlavním městě. Teprve když její manžel v roce 1999 zemřel, vrátila se z Varšavy do sleszkých Gliwic, kde bydlela většina její původní rodiny.
Wanda Chwastowska-Bystram byla jednou z mnoha set tisíc obyvatel předválečného Polska, kteří se stali oběťmi sovětských represí - poprav, deportací a zavlečení do lágrů Gulagu. Na rozdíl od mnohých měla to štěstí, že se jí nakonec roky trýzně podařilo přežít. A ještě předtím, než 16. prosince 2006 zemřela, vydat o nich cenné svědectví.