Podívejte se na celý příběh Imricha Gablecha

Tato samotka je většího typu. Lágr Barabanicha, v němž se nachází, byl určen až pro tisíc vězňů (ve většině ostatních táborů byl počet vězňů poloviční). Nachází se v nich pět cel, přičemž ta nejblíže vchodu plnila nejspíš pouze provozní úlohu. Na celách se zachovaly tzv. paraši – vědra na výkaly. Tři cely byly samostatné pro jednoho vězně, nejvzdálenější pak byla společná cela, jejímž specifikem byl omezený přístup denního světla (proděravělý plech v okně.)

„Na samotku posílali lidi z různých důvodů. Ztratil jsi válenku nebo ti jí někdo ukradl – jdeš na samotku, nezabývali se tím, kdo ji opravdu ukradl. Posílali sem i toho, kdo se vyhýbal práci, a těch bylo nemálo," vzpomíná Vasilij Basovskij na samotky na Mrtvé trati.

Alexandr Snovskij ho doplňuje: „Na den na samotce dávali asi 200 gramů chleba na celý den, ráno a večer pak sklenici vody. Nepamatuju si, jak dlouho jsem seděl na společné cele, okna tam nebyla a nedaly se počítat dny. Třikrát jsem byl v samostatné cele, tam je místa méně, jen čtyři prkna od stěny ke stěně, na kterých se dá ležet. A těch samých 200 gramů chleba a dvě sklenice vody."

Ve většině pracovních táborů podél Mrtvé trati byly vybudovány menší samotky podle jednotného vzoru – dvě samostatné celý a jedna větší společná. Zde nabízíme prohlídku samotky z lágru Terraska.