„Archeologie Gulagu“ aneb Stručné vyprávění o našich expedicích

Proč vlastně organizujeme expedice k opuštěným táborům Gulagu? Jaký přínos tyto cesty mají? K jakým konkrétním závěrům můžeme díky nim dojít? Na tyto otázky se snažíme odpovědět v následujícím článku, který je zkrácenou, popularizační formou odborného textu otištěného v publikaci „Archaeology of Dictatorship“ vydané v roce 2020 v oxfordském nakladatelství British Archaeological Reports.

Úvod

Někomu se může zdát, že archeologové a archeoložky svůj život zasvětili pátrání po drahocenných předmětech. Skutečnost je však úplně jiná, k práci „hledačů pokladů“ mají velmi daleko. Jejich prvořadým zájmem totiž je (nebo by mělo být) lépe poznat, a zejména pochopit minulý lidský svět; zkoumají přitom nejenom „starodávné civilizace“, ale i období 20. a 21. století. K tomu využívají tak zvané „archeologické prameny” – nepsanou evidenci sledované doby. Ta zahrnuje především artefakty, kterými jsou, zjednodušeně řečeno, jakékoliv výtvory člověka – od těch nejobyčejnějších předmětů až po ty mimořádně sofistikované, ale i takové, jakými jsou lidská sídla, pole, výrobní areály či vzhled současné krajiny. Neznamená to tedy, že se artefakty nacházejí výhradně pod zemí; značné množství pozůstatků lidské činnosti totiž stále spočívá na povrchu terénu, a může tak být (relativně) snadno zdokumentováno i bez „kopání“.

Právě to je případ i nápravně-pracovních táborů rozprostřených na rozsáhlém území bývalého Sovětského svazu, které byly součástí obřího systému Gulagu – vězeňské složky represivního aparátu komunistického režimu. Relikty táborů představují unikátní archeologické lokality, jsou prakticky volně přístupným muzeem, časovou schránkou, která nám do dnešních dnů uchovává zcela jedinečné svědectví o jedné z nejtragičtějších kapitol lidských dějin.

Celý článek čtěte zde.