Nová vlna teroru před 84 lety

Zpočátku se ale zdálo, že by mohlo být konečně klidněji a ty, kteří v daleké Kirgizii zůstali, snad budou čekat lepší časy. Jenže 22. června 1941 Hitler napadl Sovětský svaz, země byla vzhůru nohama a NKVD dostala nový příkaz k bdělosti a aktivitě. Začal opětovný hon na ruské Němce a další podezřelé národnosti původem z centra Evropy. Už o týden později se cely věznice NKVD v centru Frunze začaly znovu plnit a mezi zatčenými bylo i šest Čechů. Rudolfa Horáčka, Viktora Doležala, Antonína Jílka a Františka Štefana zatkli 28. června 1941, o dva dny později si přišli pro Jindřicha Neubauera a 3. července ve spárech NKVD skončil Tomáš Glozl.

Tento 84 let starý příběh jsme poskládali díky expedici Gulag.cz do Kyrgyzstánu, která proběhla v září 2024. Sesbírali jsme různá rodinná vyprávění, útržky z prací badatelů a především údaje přímo z archivu kyrgyzského NKVD a KGB. Ten sice zůstává stále pro veřejnost uzavřen, ale díky bývalému kapitánovi KGB a dnes řediteli památníku obětí sovětských represí v Kyrgyzstánu Bolotu Abdrachmanovi jsme z něj získali informace o některých perzekvovaných Češích včetně jejich vězeňských fotografií.

Když jsme studovali tyto zápisy, všimli jsme si téměř shodných dat zatčení skupiny šesti Čechů a začali jsme rozplétat tento zcela zapomenutý příběh masového procesu proti našim krajanům v Sovětském svazu. Po uvedení našeho filmu z expedice Pohřbené naděje se nám po několika promítání v českých městech navíc přihlásili příbuzní dvou z těchto Čechů – Františka Štefana a Tomáše Glozla. Získali jsme tak další kostičky do mozaiky této neznámé tragédie.

"Vedl poraženeckou propagandu proti sovětské moci"

„Chválil fašistický systém v Německu a vedl poraženeckou propagandu proti sovětské moci ve válce Německa se SSSR,“ objasnili příslušníci NKVD ve vyšetřovacím spisu Antonína Jílka jeho zatčení. Je však zřejmé, že vyšetřovatelé si obvinění zcela vymýšleli a nejspíš pracovali na základě udání. Později v 50. letech po Stalinově smrti byli Jílek i jeho druhové sovětskými orgány rehabilitováni pro absenci reálného provinění. Téměř nikdo z nich se toho ale už nedočkal. Zatčeni byli totiž už v poměrně pokročilém věku (nejstaršímu bylo už přes 60 let) a odsouzeni byli k mnoha letům v táborech Gulagu, kde v prvních válečných letech 1941–1943 panovaly extrémní podmínky a úmrtnost vězňů byla až čtvrtinová.

Všichni zatčení pocházeli z průmyslových center České republiky, vynikali technickou zručností a v rámci svých dělnických profesí byli považováni za odborníky. Mistr-instruktor tkalcovské dílny, v době zatčení 62letý Jindřich Neubauer, 58letý tkadlec Tomáš Glozl a vedoucí koželužny 43letý Rudolf Horáček se vydali do sovětské Kirgizie s prvním transportem Interhelpa v březnu roku 1925. Dvaapadesátiletý topič Antonín Jílek je následoval druhým transportem o rok později a 51letý stolař Viktor Doležal dorazil třetím v únoru 1928. Společně s nimi byl zatčen i 30letý slévač František Štefan, syn družstevníka Jana Štefana, který do Kirgizie přijel s rodinou také třetím transportem.

Za chleba s cibulí

Výpovědi o důvodech jejich uvěznění se rozcházejí. Spíše než o ověřený historický záznam jde o ústně tradovaný příběh v rámci komunity s různými verzemi, které se v průběhu let měnily.

Podle jednoho svědectví Rudolf Horáček, Viktor Doležal a František Štefan společně s dalšími členy družstva po práci hrávali karty (podle spisu NKVD se jednalo o „nelegální schůzky“ probíhající u Horáčka a u Štefana). Když jeden z nich prohrál, měl se splácení sázky vyhnout tak, že ostatní hráče udal.

Dcera Rudolfa Horáčka se ve vzpomínkách vrací k soudnímu procesu, který všem zúčastněným změnil život: „Když otce soudili, byla jsem maličká. Soud byl pro veřejnost uzavřený, ale já se nějak dostala na chodbu. Najednou jsem uviděla otce, jak tam sedí úplně sám. Bez dozoru. Rozběhla jsem se k němu. Víte, já otce moc milovala. Vsunul mi do ruky kousek papírku a řekl: ‚Utíkej a dej to mámě!'. Poslal jí po mně vzkaz, ve kterém bylo napsáno, kdo jej udal. Byli to čtyři Češi, čtyři sousedi. Hráli karty a otec vyhrál. Aby mu nemuseli zaplatit, raději jej udali. Vlastní lidé. Udali ho, že je nepřítel státu. Dlouho jsem si pamatovala jejich jména, ale už jsem je zapomněla. Vím jistě, že jeden z nich se jmenoval Opatřil,“ vypráví v rozhovoru s badatelem Jaromírem Markem. Antonín Opatřil (1870) do Biškeku přijel prvním transportem, jeho syn (1908) se jmenoval stejně jako on, a tak není jisté koho měla Vlasta Horáčková na mysli a jestli jeden z nich Horáčka opravdu udal.

Další úhel pohledu do nejasností kolem zatčení interhelpovců vnáší Antonín Korima, který se s Rudolfem Horáčkem přátelil. Ve svých pamětech, které nám nedávno předal jeho syn, píše: „Stalo se jednou, když jsme stavěli nový cech, že jsem přišel v poledne na staveniště, a když jsem zařídil, co bylo nutné, vytáhl jsem chleba s cibulí – tehdy byla právě doba, kdy sádlo nějak nebylo – a dal se do jídla. Horáček se ke mně otočí a žertem povídá: ‚Tak taky jíš sovětské sádlo?' Já jsem řekl něco v tom smyslu, že cibule je zdravá, ale někdo už zavolal obsah těchto slov na bezpečnost a milého Horáčka odvezli k výslechu. Pak přišla jeho manželka za mou ženou a řekla jí, že ví, kdo jejího manžela udal: ‚Byl to ten hubený černý vztekloun!' To ovšem sedělo na mě.“

Podle záznamů ve spisech NKVD měl Rudolf Horáček jako nepřítel stávajícího politického zřízení v Sovětském svazu po řadu let mezi zaměstnanci Interhelpa provádět protisovětskou agitaci a propagandu. Šířením pomluv a výmyslů o životě v Sovětském svazu se mezi dělníky měl snažit vyvolat nespokojenost vůči bolševické straně a sovětské vládě. Měl také intrikovat a organizovat tisk a následnou distribuci kontrarevolučních letáků ve Frunze.

Udali ho za Stalinovy rohy

Nejistota vyplývající z několika různých výpovědí i strohé úřední záznamy NKVD ilustrují atmosféru strachu a paranoie, která mezi družstevníky panovala nejen v době, kdy Velký teror vrcholil v roce 1938, ale i na začátku 40. let.

Antonín Jílek, jenž měl údajně vychvalovat Hitlerovo Německo, byl podle spisu NKVD nepřátelský vůči stávajícímu režimu, když „prováděl kontrarevoluční agitaci mezi obyvatelstvem zaměřenou na diskreditaci činnosti prováděné Všesvazovou komunistickou stranou bolševiků a sovětskou vládou“. V pomlouvačné formě prý také hovořil o Stalinově ústavě, sovětském tisku, vyprávěl vtipy a diskreditoval vedoucí představitele sovětské vlády.

Zajímavé svědectví o jeho zatčení přinesl badateli Jaromíru Markovi Karel Najman, dítě československé komuny Reflektor, kde se jeho rodiče seznámili s Antonínem Jílkem, protože i on byl původně jejím členem a poté se přidali k Interhelpu: „Vím, že se nedlouho před naším příjezdem oženil s Ruskou a měli malé dítě. Někde v hospodě u piva měl říct, že nesouhlasí s režimem. A představte si, jeho vlastní tchán jej udal. Přišli, sebrali jej.“

František Štefan měl podle vyšetřovacího spisu „nejednou provádět kontrarevoluční agitaci mezi občany Frunze“. V roce 1940 v přítomnosti dalších občanů údajně diskreditoval jednoho z vůdců sovětského státu a v roce 1941 před vydáním státní půjčky pomlouvačným způsobem proti těmto sovětským půjčkám agitoval. Příbuzní Františka Štefana, kteří dnes žijí v České republice, se s námi nedávno podělili s rodinnou legendou, podle níž měl František Štefan přikreslit rohy Stalinovi na fotografii v novinách a někdo ho nejspíš udal.

Vrátil se jen jeden…

Po několika měsících ve vězení byli Rudolf Horáček, Antonín Jílek a Viktor Doležal za antisovětskou propagandu a agitaci odsouzeni k deseti letům pobytu v táborech Gulagu a ztrátě občanských práv, Jindřich Neubauer byl odsouzen na osm let, František Štefan na šest. Odsouzeni byli všichni ve dvou dnech mezi 7. a 9. říjnem 1941. Další osudy všech obviněných po vynesení rozsudku zůstávají neznámé a neznají je ani žijící příbuzní. Ani jeden z těchto Interhelpovců se domů už nikdy nevrátil.

Jediný Tomáš Glozl byl za „antisovětskou agitaci“ odsouzen až 29. dubna 1942 „jen“ k pěti letům pracovně-nápravných táborů mimo společný proces svých druhů. A měl neuvěřitelné štěstí – ač mu bylo již téměř 60 let, pobyt v gulagu přežil. Podle jeho příbuzných žijících dnes v České republice se totiž v 50. a 60. letech čas od času do Československa vracel, dokonce žádal prezidenta Antonína Zápotockého o plnou repatriaci, bohužel bezúspěšně. Podrobnosti o jeho pobytu v gulagu však nemáme žádné. Podle jeho příbuzných se totiž o těchto věcech i v komunistickém Československu mezi dospělými jen špitalo, a tak se nepřenesly do dalších generací a vymizely z rodinné paměti. „Mohli mluvit jen o strastech v začátcích Interhelpa, o těch pozdějších už se báli mluvit", objasňuje Petr Pavlíček, praprasynovec Tomáše Glozla. Informace o pobytu jeho příbuzného v gulagu tak pro něj byla novinkou.

Srovnání fotografií, které družstevníci Interhelpa předkládali ještě v Československu k žádostem o vydání pasu v roce 1925, s vězeňskými podobenkami NKVD z roku 1941 vypovídají mnohé o tom, jak veškeré sny o lepším životě v SSSR pohřbila brutální realita sovětského státního teroru. Příběh šesti Čechů odsouzených počátkem 40. let k pobytu v gulagu je jen jednou z epizod této historie. Před naší expedicí do Kyrgyzstánu se hovořilo o zhruba 20 obětech sovětských represí z řad Čechoslováků v sovětské Kirgizii. My jsme díky sběru informací zjistili, že popravených či vězněných Čechů či osob spojených s Československem bylo nejméně 53 (z nich nejméně 12 bylo prokazatelně popraveno). V Biškeku jsme jim nainstalovali v památníku obětem sovětských represí improvizovanou pamětní tabulku. Seznam však zdaleka není konečný a i díky novým svědectvím příbuzných se pořád rozšiřuje. Stále to není uzavřená historie.

Štěpán Černoušek, Judith Krulišová, Gulag.cz (28. 6. 2025)

• Více informací o expedici Gulag.cz do Kyrgyzstánu a dokumentárním filmu Pohřbené naděje najdete ZDE