“Běželi jsme mezi baráky. Já, a ještě jeden Litevec. Utíkali jsme před tankem, který se za námi pomalu sunul. Najednou se ozvala ohlušující rána – výstřel. Dopadlo na mě něco teplého – krev. Ohlédl jsem se a za mnou pořád ještě běžel bezhlavý člověk,” vzpomínal po letech na osudný den jeden z přeživších Sergej Dědjukin.

Přestože se v historii Gulagu nejednalo ani o první, ani největší povstání, Kengirské události z května a června roku 1954 se do historie zapsaly jako jedny z nejintenzivnějších a co do počtu obětí nejtragičtějších. Průběh Kengirského povstání a jeho následky se do povědomí široké veřejnosti dostaly díky kapitole Čtyřicet dní Kengiru v knize Alexandra Solženicyna Souostroví Gulag. Později, především v 90. letech, byly v různých pramenech publikovány další vzpomínky, na jejichž základě celou událost rekonstruujeme.

Stepní tábor

Naprostou většinu účastníků povstání tvořili političtí vězni, mezi nimiž byli jak příslušníci Rudé armády, kteří se dostali do německého zajetí, tak účastníci protisovětského odboje jako například Lesní bratři – protikomunističtí partyzáni z Pobaltí aktivní během druhé světové války i po jejím skončení, nebo členové Ukrajinské povstalecké armády.

Pro lidi tohoto typu - tedy ze sovětského pohledu pro mimořádně nebezpečné politické vězně - začaly v rámci systému Gulag v roce 1948 vznikat takzvané „zvláštní tábory“ (osoblagy). Jedním z nich byl i Stěplag, neboli Stepní tábor, s ústředím ve městě Žezkazgan uprostřed stepí dnešního Kazachstánu. Jeho třetí táborové oddělení se nacházelo v osadě Kengir (který je dnes okrajovou součástí Žezkazganu), a právě tam vypuklo povstání. Režim ve Stěplagu byl mnohem přísnější než v běžných táborech Gulagu, se zákazem korespondence, větší izolací vězňů a s namáhavější prací. Vězni měli také místo jmen pouhá čísla na zádech.

Česká stopa?

Z vyšetřovacích spisů Kengirského povstání vyplývá, že k 10. červnu roku 1954 bylo v celkem šesti táborových odděleních Stěplagu vězněno 20.698 lidí: 16 677 mužů a 4021 žen. Ve třetím táborovém oddělení v Kengiru, kde proběhlo samo povstání, bylo 5617 vězňů, z toho 3203 mužů a 2414 žen, které se do vzpoury téměř beze zbytku zapojily také.

Složení vězňů bylo nebývale pestré. Celkem bylo ve Stěplagu zastoupeno 22 národností z oblastí Sovětského svazu – Bělorusové, Arméni, Moldavané, Kazaši, Gruzíni, Tataři, Ingušové nebo Turkmeni. Další země mimo Sovětský svaz zastupovalo 17 národností – Poláci, Angličané, Němci, Číňané nebo Američané. Většina vězňů pocházela z Ukrajiny nebo Baltských států. Rusové byli v menšině.

Podle údajů z Ruského státního archivu se v seznamech vězňů v Kengiru začátkem roku 1953 objevuje také 31 osob odsouzených za špionáž ve prospěch Československa a 18 lidí s uvedením československé národnosti. Bohužel konkrétní jména a osudy těchto lidí zatím neznáme a nemůžeme tedy s jistotou říct, že v Kengiru povstali i Češi. V Kazachstánu se však v poslední době otevírá stále více archivů a věříme, že se nám časem podaří zodpovědět i tuto otázku.

- Osudy některých českých vězňů v dalších táborech Gulagu na území dnešního Kazachstánu se nám podařilo podrobněji popsat ZDE.

Extrémně krátká životnost

Vězni v otrockých podmínkách pracovali především v uhelných, měděných a manganových dolech, kamenolomech, cihelnách či na stavbě průmyslových, obytných a zemědělských objektů. Kengir byl mezi vězni nechvalně proslulý jako místo, kde na pozadí nepříznivého klimatu panují otřesné životní podmínky. Životnost vězňů v měděných dolech byla extrémně krátká. Nově příchozí do tří až pěti měsíců často onemocněli nejrůznějšími plicními chorobami.

Vagaršak Batojan, Armén, který v lágrech prožil celkem 14 let, popisuje kengirský tábor v roce 1952, kdy byl podruhé zatčen, odsouzen na 10 let a transportován do Kazachstánu: “Obrovská plocha tábora byla obehnána mohutnými kamennými zdmi vysokými asi čtyři metry. Nad nimi bylo několik řad ostnatého drátu a věže, ze kterých tábor neustále sledovali ozbrojení dozorci. Stejně vysoké zdi rozdělovaly tábor na čtyři různě velké zóny. V každé byly baráky, zakopané asi metr do země, s malými zamřížovanými okny pod střechou. Podlahy byly hliněné. Podél hlavní osy zóny se nacházela jídelna, lázně, ošetřovna a kancelář s účetním oddělením.”

Smrt Stalina – naděje na svobodu

Proč ale k povstání a jeho krvavému potlačení vůbec došlo? Po smrti Stalina a Berijově popravě v roce 1953 se s netrpělivostí čekalo na amnestii politických vězňů nebo alespoň vězeňskou reformu. Berijův pád změnil mnohé. Paranoidní strach ze ztráty výsadních pozic se začal šířit nejvyššími patry sovětských struktur.

Solženicyn v Souostroví Gulag popisuje atmosféru nejistoty a zpochybňování do té doby neotřesitelných pravd a autorit, která se začala šířit i Gulagem. “Dozorci nevěděli, co se od nich vyžaduje. Udělat chybu mohlo mít fatální důsledky. Kdyby projevili přílišnou horlivost a začali střílet do vězňů, mohli by skončit jako Berijovi přisluhovači. Kdyby nebyli dostatečně aktivní a nenutili stávkující do práce, mohl by je potkat stejný osud.” Všichni, dozorci i vězni jasně pociťovali krizi, která se prohlubovala čím víc bylo zřejmé, že táborové vedení v reakci na nepokoje, hladovky a stávky vězňů ztrácí kontrolu. Svou dominantní pozici si zoufale snažilo udržet exemplárním trestáním vězňů.

Zeď jako symbol útlaku

Už v roce 1953 a na začátku roku 1954 došlo ve Stěplagu k několika násilným incidentům, kdy ostraha střílela na vězně. Bezprostředním podnětem k povstání se však stal incident, při němž strážný střelbou ze samopalu zabil 13 vězňů a více než 30 vážně zranil. Ke vzpouře došlo hned další den.

Jednotlivé výpovědi pamětníků se od sebe často liší, ale základní průběh událostí zůstává stejný: 16. května 1954, v neděli, kdy vězni nepracovali, ale zůstávali v táboře, se kriminální vězni rozhodli vloupat do skladů jídla v hospodářském sektoru a odtud do ženské zóny. Skupinku kriminálníků nechalo vedení tábora převézt mezi politické vězně jen nedlouho před událostmi v domnění, že tak potlačí rostoucí nespokojenost v táboře. Jak to v tu chvíli vypadalo v mužské části, vzpomíná politický vězeň Nikolaj Kekušev: „Kriminální vězni klidně a bez křiku prošli naší zónou, k překvapení nás všech vyrazili bránu hospodářského dvora a stejně klidně začali bořit zeď do ženské zóny.“ Političtí vězni je následovali, aby v případě problémů mohli ženy před kriminálníky chránit. K žádnému násilí ale nedošlo. “Kriminálnící byli dost vystrašení, nic špatného by si nedovolili, chovali se tak, že jsme si ani neuvědomovali, že jsou to zločinci,” vrací se ve vzpomínkách k samotnému začátku povstání Ljubov Beršedská.

Panoramatická fotografie sučasného stavu zdi oddělující ženskou zónu. Ta se dochovala v téměř celé původní délce 300 metrů (Foto: Gulag.cz):

“Všimly jsme si, že přes zeď skáčou muži. Někteří měli lana, jiní žebříky…byl to nepřetržitý proud. Celkem jich bylo sto sedmdesát, sto bylo politických a sedmdesát kriminálních. Ženy začaly vybíhat z baráků. To, že se muži objevili v ženské části je překvapilo.” Díra ve zdi mezi táborovými částmi se postupně rozšiřovala a stovky mužů tudy proudily do ženské zóny. Přestože se vězňům na několik hodin podařilo propojit jednotlivé části tábora, strážní rychle nastolili pořádek. V jeden okamžik dozorci začali střílet ze strážních věží. 13 lidí zemřelo na místě, pět na následky zranění později, desítky byly zraněny. Na chvíli nastal klid.

V pondělí 17. května vězni odešli z tábora do práce. Dozorci mezitím zeď opravili a mezi táborovými částmi vyhlásili palebné zóny, protože údajně docházelo k loupežím a znásilněním. To vězně rozzlobilo, protože to nebyla pravda. Večer se tak přes opravenou zeď převalila další vlna mužů, tentokrát jich bylo asi 400.

Den na to 18. května více než 3000 lidí odmítlo nastoupit do práce a kontrolu nad zónou převzali vězni. Dozorci museli uprchnout a schovat se v administrativních budovách. Povstalci opět strhli již jednou opravenou zeď, osvobodili 252 vězňů držených ve věznici a na samotkách. Jiskra vzpoury se rychle šířila a brzy zachvátila celý tábor.

Láska stěny přenáší

V tuto chvíli do ženské části vstoupil i Jurij Grunin, který se za války dostal do německého zajetí a jako “zrádce” vlasti byl odsouzen k 10 letům v Gulagu. Své vzpomínky na Kengirské povstání v roce 1999 publikoval v knize Spina zemlji. V Kengiru se na dálku seznámil s pětadvacetiletou Hannou Ramskou ze Západní Ukrajiny, s níž si až do propuknutí povstání pouze dopisoval. „Na druhé straně zdi stály ženy a prohlížely si muže, kteří k nim tudy přicházeli. V jedné z nich jsem ji – podle portrétu tužkou, který mi před rokem poslala – poznal.“ Jako mnozí další, i Jurij a Hanna mohli být konečně spolu.

Muži a ženy byli sice v Kengiru do té doby odděleni zdmi a ostnatým drátem, ale nacházeli způsoby, jak se seznámit. Přehazovali si přes ploty psaníčka, dopisy schovávali v tajných skrýších nebo využívali služeb sympatizujících dozorců. Poté, co byla stěna mezi zónami stržena, vězni, mohli dát průchod svým milostnými citům. Bylo uzavřeno mnoho sňatků, protože v táboře si odpykávali tresty i duchovní různých církví. Milostné příběhy, kterým dala vzpoura vzniknout jsou dojemné a romantické, mnoho z nich ale nemělo šťastný konec.

Vzbouřenci se dokázali rychle zorientovat a zorganizovat. Pracovní brigády se ze dne na den změnily na jednotky. Kvůli komunikaci s táborovým vedením vznikla už 19. května svébytná republika vězňů a byla zvolena Komise pro vyjednávání s táborovou správou. Tvořilo ji šest lidí – dva z každé táborové části, tedy čtyři muži a dvě ženy. Jejím předsedou se nakonec stává Kapiton Kuzněcov. Jeho prvním rozhodnutím bylo nahradit antisovětská hesla komunistickými. Věřil, že vzpoura bude úspěšná jen pokud se její ideologické směřování zarámuje potřebou dodržování práv vězňů, a ne vymezením se vůči sovětské vládě. Formálním příklonem k sovětskému duchu a jeho hesel jako například “Ať žije sovětská ústava” vězňové doufali v úspěch akce.

Co žádají otroci?

Důležitým strategickým momentem povstání byla prezentace požadavků. Vzbouřenci nevystupovali jako nepřátelé sovětské vlády, ale jako odpůrci nespravedlnosti a nedodržování tehdy platných zákonů. Kromě nového přezkoumání svých případů požadovali například osmihodinový pracovní den, zrušení limitu na počet dopisů, které mohou dostat nebo z tábora odeslat, potrestání dozorců zodpovědných za střelbu do vězňů a odvelení těch nejvíce nenáviděných z Kengiru nebo zrušení nutnosti nosit ponižující výšivky s čísly na oblečení. Žádný z těchto požadavků nebyl protiústavním. Naopak, všechno, čeho se domáhali, bylo zohledněno v původních nařízeních a předpisech. Žádali jen to, aby byla dodržována jejich práva. A aby získali pro vyjednávání čas, kladli důraz na nutnost příjezdu zplnomocněné komise za účasti představitelů Ústředního výboru Komunistické strany sovětského svazu. A čekali čtyřicet dní.

Během nich se život v táboře radikálně změnil. V táboře bylo mnoho nadaných lidí – spisovatelů, inženýrů, vojenských expertů. A jejich talent bylo třeba využít. Byl to opět Kuzněcov, který stál za vznikem nejrůznějších specializovaných oddělení: hospodářství, bezpečí, stravování nebo agitace a propagandy.

Když vězni plně ovládli tábor, začal vojenský a technický oddíl vyrábět zbraně - nože, šavle, ale i granáty a pistole. Mezi zdmi tábora mohl vzkvétat také kulturní život – kromě koncertů se připravovaly i divadelní hry a fungoval fotoateliér, vycházely nástěnné noviny a vysílalo táborové rádio. To bylo důležité i kvůli navázání kontaktu s vnějším světem. Sovětská média o vzpouře na celostátní úrovni mlčela, osady poblíž tábora však byly bombardovány falešnými zprávami, které tvrdily, že se v Kengiru znásilňuje a vraždí. Pod vedením propagandistického oddělení vězni na lži rychle zareagovali: pomocí krátkovlnného vysílače i vypouštění draků a balónů s letáky, se snažili podávat informace o probíhajících událostech, vysvětlit svou pozici a získat na svou stranu lidi žijící v bezprostřední blízkosti tábora.

Probuzení do osudného rána

Dne 25. června bylo vězňům oznámeno, že jejich požadavkům bude vyhověno. Zdálo se, že mají vyhráno a euforie z vítězství na dosah způsobila, že přestali být ostražití. Nevěnovali ani dostatečnou pozornost hluku, který k táboru několik dní doléhal. Zvuk traktorů ve skutečnosti maskoval pohyb tanků.

O půl čtvrté ráno 26. června rozednívající se nebe ozářily světlice. Kengirské povstání mělo být potlačeno. Odstřelovači zlikvidovali hlídky na střechách baráků, než stačily vyhlásit poplach. Pět tanků překonalo první plot. Za nimi do tábora vjelo pět požárních automobilů a vniklo 1700 vojáků v bojové výstroji s 98 psy. Nastal chaos.

Norma Šikman vzpomíná, jak je tanky překvapily ještě v ranním svítání. “Vyběhla jsem z baráku a najednou vidím do vrat vjíždí tank! Stojíme u stěny a tank kolem nás projel strašně blízko. Pochopila jsem, že je to velmi špatné.”

Když v Gulagu začala válka

Ljubov Beršadská, členka Komise, nevěřícně sledovala, co se kolem ní děje. “Když se vězni, zcela zmatení a vyděšení, rozběhli po táboře, otevřela se brána a objevily se čtyři tanky, které vjely přímo do lidí.”

Anna Gričanik-Vitt popisuje moment, kdy tanky najely do lidí. “Tank se přiblížil k baráku a začal střílet slepými náboji. Všichni stáli podél stěn… nikdy jsem něco tak strašného neviděla… tank jel přímo na nás! Můj manžel hned pochopil, že nás můžou zabít, odhodil mě stranou a křičel na ostatní, aby utekli. Ale bylo už pozdě. Pod jeho pásy spadli Marijka Montyka a Zenka z brigády mého muže. Oběma končil trest, chtěli spolu založit rodinu, milovali se… pohřbili je pak do jednoho hrobu.”

“Tank mířil přímo na nás, jel pomalu, ale nezastavoval se. Já a Alla jsme byli vepředu. Všichni couvali a snažili se skrýt se v baráku. Tank se ale na ženy začal tlačit. Narazil do nich a odstrkoval je. Je těžké popsat, co se děje, když se tank zakousne do masy lidí. Byla to noční můra,” připomíná si hrůzné okamžiky Gurij Čerepanov, který jako mnoho ostatních během povstání prožíval nový vroucí vztah. “V Davu se mi Alla ztratila. Vyskočil jsem na tank a uslyšel její hlas. Volala mě. Tank jel dál a země za ním zůstala posetá lidmi. Sovětský tank za sebou vítězně nechával rozdrcená těla a zmrzačené ženy i muže. Hledal jsem Allu, ale ještě se úplně nerozednilo, byla tma. Nakonec jsem ji uviděl sedět u baráku. Natahovala ke mně ruce. Byla celá od krve, ze zadní části těla měla stržené maso, nemohla se postavit. Odnesli jsme ji do baráku. Sténala a prosila mě, abych jí pomohl přežít. Jedna její noha byla úplně vytržena z pánve a držela jen na kůži. Hrůzou jsem ztuhnul. Jen jsem se modlil k Bohu, abych z toho děsu sám neomdlel. Když jsem zpod ní vytáhl ruku, byla až po loket pokrytá malými kousky masa – lidského masa, masa mladé ženy, masa mé milované, nevinné oběti sovětského bezpráví. Kapesníkem jsem si otřel ruku. Mám ho stále u sebe, dodnes na něm části Ally zůstaly. A válka pokračovala. Vojáci zaútočili na náš barák. Pochopil jsem, že je konec. Allu jsme položili na nosítka. Chladnýma rukama mě objala a naposledy jsme se políbili. Přešel jsem k její posteli, tam, kde dříve žila, sedl jsem si a nahlas plakal. Hrůzou a bezmocí.“

Beršadská nevěřícně hleděla na obraz zkázy: “Celý tábor se proměnil v trosky a všude se válela mrtvá těla a zranění. Tanky drtily živé lidi. Během několika vteřin jsem na stěnách baráků viděla mozky a vnitřnosti svých přátel. Přátel, s nimiž jsem tolik let sdílela svůj žal...” Když se tanky prohnaly táborem a vojáci se stáhli, byl do zóny povolen vstup zdravotníkům. Často už ale nebylo koho zachraňovat.

“Ze všech stran začali vězni přinášet v dekách a v náručí zraněné, sténající a křičící spoluvězně,” popisuje Beršadská, jak začala okamžitě asistovat táborovému doktorovi v marné snaze zachránit co nejvíce lidí. “Většinou umírali přímo na stole, dívali se na nás a říkali: "Napište matce, manželovi, dětem…” Nakonec ani zkušený chirurg nevydržel obrovský psychický i fyzický nápor, po třinácti hodinách ztratil vědomí a operace tím skončily.

Po útoku

Z korespondence mezi Sergejem Jegorovem, náčelníkem Hlavního ředitelství nápravně pracovních táborů a kolonií Ministerstva vnitra SSSR a zároveň hlavním strůjcem potlačení povstání a ministrem vnitra Sergejem Kruglovem vyplývá, že se vězni proti přesile aktivně bránili. “Používali podomácku vyrobené granáty, pistole, rýče, železné tyče a kameny…” Proti profesionálně vyzbrojeným vojákům ale neměli šanci. Vojáci proti vězňům stříleli z tanků, i když zřejmě jen slepými náboji, do davu vypálili rakety, stříleli z pušek i pistolí.

Celý zásah trval asi hodinu a půl. Zůstaly po něm stovky mrtvých a zraněných. Přesný počet obětí podle historika Turganbeka Alanijazova není znám, odhady se pohybují od 60 do 300. Denní světlo odhalilo rozsah zkázy. Hanna Borecká popisuje hrůzné okamžiky po povstání: *„Zóna byla potřísněna krví. Vojáci na auta nakládali zohavená těla povstalců. Nás, kteří jsme přežili, seřadili a odváděli do stepi.“ *Ilko Tafijčuk vzpomíná, že mrtvé pak vyvezli ze zóny a pohřbili je ve stepi: *„Země byla nasáklá krví. Když prach dosedl, do zóny vjely náklaďáky. Ve stepi bagry vykopaly hromadné hroby. Viděl jsem, jak na nákladní auta pokládají nejen mrtvé, ale i zraněné, zmrzačené. Byli ještě živí, když je pohřbili spolu s mrtvými.“ *

Vězni, které neodvezli zpátky do tábora, v rozpálené stepi zůstali několik dní. Grunin si vybavuje, jak se znovu octli v lágru, kde už po povstání nebylo ani stopy. „Večer třetího dne nás přivedli do tábora. Všechny stěny byly znovu postaveny, omítnuty a obíleny. Zákopy byly zasypány, všude uklizeno. Vítejte, pánové! Tiše a v klidu jsme se rozešli do svých baráků a čekali, až nás zavolají k večeři – na druhý den za úsvitu jsme přece museli do práce!“

Povstání, které přineslo konec Gulagu

Zatčeno bylo celkem 436 vzbouřených vězňů. 36 z nich – ochranka tábora, velitelé oddílů odporu a všichni aktivní účastníci vzpoury, bylo předáno soudu, šest členů vězeňské komise bylo odsouzeno k trestu smrti, popraveni byli tři. Ostatní – všichni příslušníci vnitřní bezpečností služby tábora a ti, kteří se podíleli na ostraze – skončili ve vězení. Tisíc lidí z řad těch, kteří aktivně podporovali rebely, bylo převezeno na druhý konec obří sovětské říše a rozptýleno do jednotlivých lágrů dalších “zvláštních” táborů Berlag na dálněvýchodní Kolymě a Ozerlag na stavbě Bajkalsko-Amurské magistrály.

Události v Kengiru se staly jedním z nejvýraznějších projevů krize Gulagu. Povstání, ač krvavě potlačeno, nakonec přineslo velké změny v trestně právním systému. Byla provedena kompletní reorganizace systému: během několika let byly propuštěny dvě třetiny vězňů. Gulag byl přejmenován a reorganizován v roce 1960, obrovská síť táborů byla podstatně zmenšena. Do definitivního rozpadu Sovětského svazu zbývalo více než 30 let. Ale možná jeden z prvních kroků na této cestě udělali právě vězni z Kengiru.

Paměť Kengiru

Od potlačení povstání v Kengiru uběhlo 26. června 70 let. Na místě bývalého lágru - třetího táborového oddělení Stěplagu - však dodnes zůstalo poměrně dost zachovalých pozůstatků tábora. Mezi průmyslovými objekty z pozdější doby na jihovýchodním okraji Žezkazganu tak najdeme zbytky baráků včetně jídelny a táborového klubu, obvodové zdi vězeňských baráků, jeden zachovalý ženský barák, tři budovy velitelství celého tábora a také přes tři sta metrů zdi oddělující původně průmyslovou ženskou zónu, jejímž probouráním celé povstání vlastně začalo. Tragické události nyní na místě nově připomíná několik informačních tabulek kolem bývalého táborového klubu, většina obřího území tábora je však zastavěná a jen obtížně přístupná. Týmu Gulag.cz se však díky pomoci místního historika Turganbeka Alanijazova podařilo mnohé z těchto pozůstatků zdokumentovat.

• Kengriskému povstání i mapování pozůstatků Stepního tábora během expedice je věnována i závěrečná část expedičního dokumentárního filmu Step a mráz, který je ke shlédnutí na DAfilms.
  

• Více panoramatických fotografií a 3D modelů, jakož i informací o našem terénním výzkumu pozůstatků Kengirského povtání a Třetího táborového oddělení Stěplagu najdete v podrobném deníku naší expedice do Kazachstánu.

• Kromě pozůstatků třetího táborového oddělení v Kengiru naše expedice zmapovala i stopy Prvního a Pátého oddělení Stěplagu v nedalekých osadách Žezdy a Rudnik.

Text: Judith Krulišová
Obrazový doprovod: Štěpán Černoušek
červen 2024

Zdroje a použitá literatura:

Osoblagi v Kazachstaně: Stěpnoj. Pesčanyj. Lugovoj. Dalnyj, Karagandinskij. Universitet „Bolašak“, Almaty: 2014

Burkitbaj Ajagan: Pamjať o prošlom:rozvaliny kengirskovo vosstanija. Qazaqstan Tarihy. 20.9.2022
(https://e-history.kz/ru/news/show/338769)

Dominik Forchelter: Zapiski iz lagerja. DAZ
(https://daz.asia/ru/zapiski-iz-lagerya/)

Gulag (Glavnoje upravlenije lagerjej) 1918-1960. Dokumenty o vosstanii zaključennych Stjepnovo lagerja MVD v maje-ijunje 1954 g. Fond A.N. Javkovljeva
(https://www.alexanderyakovlev.org/fond/issues-doc/1010416)

Marta Craveri: Krizis Gulaga: Kengirskoje vosstanije 1954 goda v dokumentach MVD. Cahiers du Monde Russe. 1995-36/3.
(https://www.persee.fr/doc/cmr_1252-6576_1995_num_36_3_2433)

Alexandr Solženicyn. Archipelag Gulag. 40 dněj Kengira
(https://libking.ru/books/prose-/prose-history/366167-aleksandr-solzhenitsyn-40-dney-kengira.ht)

Galina Kasabova: Nebolšoje pojasněnije k pismu G. Čerepanova. Memorial Krasnojarsk.
(https://memorial.krsk.ru/memuar/K/Kasabova/08/18.htm)

Lesia Bondarčuk: Žinki proti tankiv, sud nad aktivistamu ta dolja Stěplagu: spogadi pro pridušennja Kengirske povstannja. Rajon Istorija. 17.5. 2024
(https://history.rayon.in.ua/topics/706212-zhinki-proti-tankiv-sud-nad-aktivistami-ta-dolya-steplagu-spogadi-pro-pridushennya-kengirske-povstannya)

Dmitrij Bykov: No zeki choteli ljubvi. Žurnal Ogonjok. 28.11. 1999.
(https://www.kommersant.ru/doc/2286987)

Renat Taipov: Počemu v Kazachskoj SSR udalos sozdat respubliku zekov. Aktobe Tajms. 16.5. 2024
(https://aktobetimes.kz/novosti/10947-pochemu-v-kazahskoj-ssr-udalos-sozdat-respubliku-zjekov.html)

Kengirskoje vosstanije. Bessmertnyj barak. 29.6. 2019
(https://bessmertnybarak.ru/article/kengirskoe_vosstanie/)

Nikolaj Formozov: Tanki vrezalis prjamo v tolpu. Novaja gazeta. 10.12. 2012
(https://novayagazeta.ru/articles/2012/12/10/52719-tanki-vrezalis-pryamo-v-tolpu)

Ljubov Beršadskaja. Rastoptannyje žizni
(https://vtoraya-literatura.com/pdf/bershadskaya_rastoptannye_zhizni_1975_text.pdf)

Jurij Grunin. Spina zemlji
(https://vgulage.name/books/grunin-ju-spina-zemli-2/)

Aleksandr Artamonov: Vosstanije v Kengirskom lagerje Gulaga kotoroje bylo podavleno tankami. Ukraina Kriminalna. 6.8. 2018
(https://cripo.com.ua/stories/?p=250527/)

Renat Taipov: Krovavaja rasprava: kak podavili Kengirskoje vosstanije. Aktobe Tajms. 27.5. 2024
(https://aktobetimes.kz/novosti/10957-krovavaja-rasprava-kak-podavili-kengirskoe-vosstanie.htm)

Kak sochranjajut pamjať o kengirskom vosstanii. Aktobe Tajms. 16.5. 2024
(https://aktobetimes.kz/novosti/10948-kak-sohranjajut-pamjat-o-kengirskom-vosstanii.html)