Masový hrob v zapomnění, aneb paměť na sovětský teror pod vrcholky Ťan-šanu

Z vozovky, kde se dost pravidelně střídá asfaltový a prašný povrch a silnice tak vůbec nepřipomíná primární spojení východní části země s hlavním městem, odbočujeme na polní cestu. Projíždíme až nereálně krásnou krajinou - přes louky se stády krav, ovcí a koní a kolem temných jezírek se přibližujeme ke břehům obřího vysokohorského jezera, nad kterým se z ranní mlhy na druhé straně zvedají vysoké zasněžené hory.

Těžko uvěřit, že právě míříme k jednomu z dosud neodkrytých masových hrobů. Jeho přesnou lokaci neznáme. Zaměstnanci memoriálního komplexu Ata-Bejit u Biškeku nám přibližnou polohu místa ukázali na mapě. “Byli jsme tam před 33 lety, ale nic jsme nenašli. Někde tady by to mělo být,” rozmáchnou se širokým gestem, kterým pokryjí plochu několika čtverečních kilometrů.

Zastavujeme nad mírnou propadlinou v jinak rovném terénu, u zdvižené závory a cedule s až dětsky naivním vyobrazením dvou vodních ptáků obklopených rákosím a nápisem Issyk-Kulská státní rezervace. Tohle je ideální místo pro tajný masový hrob. To je první co nás při pohledu na pozvolně se svažující cestu mizející mezi nízkými stromy napadá. Z kteréhokoliv místa v okruhu několika kilometrů by sem nebylo vidět. Scházíme tedy z kopce dolů a vydáváme se dál po písčité stezce lemované bohatě obsypanými rakytníkovými keři. Je tady ticho a podivně tísnivý klid. Od jezera sem zaznívají jen zvuky ptáků. Máme pocit, že musíme ztišit hlas. Co když právě teď šlapeme po kostech lidí, které sem kdysi naházeli a zahrnuli tenkou vrstvou písku? Kde jsou jejich hroby? Kde leží? Rozhlížíme se kolem sebe jako bychom snad konkrétní místo mohli rozpoznat, zahlédnout ho mezi stromy a keři, pod nánosy zeminy a let.

Cesta překvapivě končí u starého, ale udržovaného domu. Jeho majitel, přivolaný štěkotem psů, nám jde naproti. “Zdravím vás. Jsem strážce téhle rezervace,” představuje se nám Muchtar Abdiev. Říkáme mu, co hledáme. A on ví, kde to najít.

Nikdy jsem neměla tak intenzivní pocit koexistence několika časových rovin jako právě tady. Jakoby se všechny hrůzy sovětského teroru - zatýkání, výslechy, masové popravy a noční zahrabávání zmučených lidských těl do písečných dun staly přirozenou a nedílnou součástí téhle krajiny, lidí a jejich příběhů. Nemůžu zahnat představy toho, o čem tak pomalu a rozvážně strážce rezervace vypráví. Když mluví, je to jakoby se obrazy událostí předcházejících let vynořovaly z mlhy zapomnění přímo před námi. Abdiev svůj dům koupil od muže, který tu na konci třicátých let bydlel. Tomu jednou někdo zaklepal na dveře. NKVD. Taková noční návštěva v té době většinou nemívala šťastný konec. Ale tady, daleko od města i nejbližší vesnice, tohle setkání neskončilo zatčením, výslechem a popravou. Nákladní auto příslušníků NKVD se zaseklo v písku a oni potřebovali koně, aby ho vyprostili. Pár set metrů od domu, blíž k jezeru, ten muž pochopil proč. Nákladní auto bylo plné mrtvol. “Už tě nepotřebujeme,” křikli na něj, když s jeho pomocí vozidlo vyprostili ze zajetí písku, a namířili na něj zbraň. “Teď jdi domů a neotáčej se. Nikomu neříkej, co jsi tady viděl, jinak skončíš jako oni.” Psal se rok 1938.

Společně se vracíme zpátky na vyvýšeninu, kde jsme zaparkovali. “Je to tam dole, někde před těmi topoly. Ale hrozně to za tu dobu zarostlo. Auto z Karakolu, kde byla věznice a odkud sem přivezli popravené, muselo přijet odtud,” otáčíme se tam, kam do dálky ukazuje na stále patrnou cestu kopírující břeh jezera.

Strážce rezervace se smutně dívá do dálky. “Navzdory tomu, že mému předchůdci zákazali se na místo vracet, vydal se tam druhý den znovu,” pokračuje ve vyprávění. “Ale když z písku mělkého hrobu viděl vyčnívat nohy a ruce, raději se zase otočil a v souladu s jejich výhružkou až do devadesátých let nikomu nic neřekl.” Hrůzné tajemství střežil stejně bedlivě jako místo před řadou vysokých topolů, kde dospělí dětem zakazovali si hrát. Konkrétní projevy toho, co sice není zakázané zmiňovat, ale o čem se nemluví, se tady čas od času objeví navzdory tabuizaci tématu. To, když panu Muchtarovi například kráva přinese domů lidskou kost, jako se to stalo před pár měsíci. Je evidentně dojatý, že se po více než 30 letech o místo zase někdo zajímá

Stojíme na místě, kde jsme svědky proudění času z minulosti do přítomnosti. Rána, která by vytvořila hranici mezi tím, co bylo a tím, co je, se ještě nezhojila. A tak zůstáváme někde na pomezí. Hrůzy sovětského systému jsou tady jaksi reálnější a tísnivá atmosféra tíživější. A zřejmě to tak zůstane do doby, než dojde alespoň symbolickému smíření živých s mrtvými - k vyrovnání se se zločiny minulosti a závazku nevydávat se stejnou cestu.

Reflexe

Jak je možné, že tohle místo není dávno přeměněno v memoriální komplex a ostatky stále nejsou vyzvednuty? A že se neví, kdo přesně ve zdejší písčité půdě leží? Informace o tom, že někde zde se pohřebiště nachází, doputovala před 33 lety k Bolotu Abdrachmanovi, který tehdy objevil jediný dosud známý masový hrob u Biškeku (odkaz na minulý článek). Uspořádal sem výpravu, chtěli i kopat, ale onen stařík, jediný žijící svědek, tehdy nechtěl nikomu místo ukázat. Stále se bál. A tak nikdo konkrétní místo dosud neodhalil a na celou historii se téměř dokonale zapomnělo.

Lidé v Kyrgyzstánu mají jiné starosti, životní úroveň zde byla zvlášť po rozpadu Sovětského svazu po roce 1991 mizerná a v takových podmínkách nezbývá moc energie na nějaké připomínání minulosti, navíc se jedná o tradiční pasteveckou kulturu, která nemá příliš velké zkušenosti se zpracováním národních traumat. A pokud přeci jen někdo z vesničanů od Issyk-Kulu hledal, kde skončil jeho otec či dědeček, netušil, kam se má obrátit. Veřejný zájem o toto téma klesl na nulu.

V Kyrgyzstánu navíc neproběhl žádný zásadní proces desovětizace, narozdíl od okolního Kazachstánu či Uzbekistánu zde pořád potkáváme obrovské množství soch Leninů, rudých hvězd a nápisů volajících po vítězství komunismu. Nikdo je nikdy neodstranil. Sovětský režim je vnímán spíše jako období, které vedlo k reálnému rozvoji země a velké industrializaci (k níž velkou měrou pomohli i Čechoslováci z Interhelpa), přestože sovětské represe se dotkly odhadem 40 tisíc obyvatel Kyrgyzstánu. Téměř čtyři tisíce z nich byli popraveni, byli mezi nimi lidé 55 národností, včetně nejméně 16 Čechů. Další byli posláni do gulagů či deportováni do dalekých končin Sovětského svazu. Jenže i tato čísla jsou příliš malým počtem na to, aby se sovětské represe staly součástí kolektivní paměti Kyrgyzů. Narozdíl třeba od Kazachstánu, kde ve 30. letech polovina obyvatel zemřela během hladomoru a v zemi vyrostly stovky obřích lágrů Gulagu. Tam se o tématu mnohem svobodněji hovoří a v posledních letech se dokonce otevřely archivy NKVD a KGB.

V Kyrgystánu se naopak, zdá se, o tuto paměť nyní intenzivně bojuje. Na jedné straně jsou lidé jako Bolot Abdrachmanov či naši kolegové z neziskovky Esimde (kyrgyzsky “paměť”), která nám pomáhala s organizací expedice. A na druhé stojí čím dál aktivnější ruské nátlakové skupiny usilující o prosazení ruského narativu v historických i současných tématech a současná kyrgyzská vláda, která jim více či méně podléhá. To jsme pocítili i na vlastní kůži.

Na státní univerzitě v Biškeku jsme promítali náš film z předchozí expedice do Kazachstánu, dorazilo na 200 studentů a rozproudila se skvělá debata, kterou ovšem narušila přítomnost ruské vlivové organizace Rossotrudničestvo, která monitoruje dění ve společnosti i na univerzitách. Organizátoři z jejich přítomnosti byli očividně nervózní. O pár dní dříve se v centru Biškeku konal obří koncert u příležitosti 33 let Dne nezávisloti Kyrgyzstánu, ovšem po ruských tlacích na něm vystoupili přední ruští zpěváci podporující Putina a válku na Ukrajině. A i když mladí na sociálních sítích ostře protestovali, koncert se uskutečnil. A počátkem září, ještě během našeho pobytu v zemi, vrátil kyrgyzský prezident k přepracování parlamentem schválený zákon o otevření archivů NKVD a KGB, který by nám i dalším historikům obrovsky pomohl nalézt odpovědi na řadu bílých míst v historii sovětských perzekucí na kyrgyzském území. Boj o paměť a ruský vliv probíhá v Kyrgyzstánu právě teď.

Pohřebiště

Ale vraťme se ke Karakolu a k místu masového hrobu, které jsme takto znovuobjevili. Říkáme si, že zkusíme přesvědčit naše kolegy v Biškeku, aby iniciovali na místě alespoň pamětní tabulku. Anebo ještě lépe archeologický výzkum. Pokud budeme moci, rádi k tomu přispějeme, třeba při naší další výpravě. Vždyť kdesi pod těmi topoly mohou ležet i Češi či Slováci. Popraveno jich bylo v Kyrgyzstánu nejméně 16 a my známe místo pohřbení jen dvou z nich - Josefa Skalického a Ondreje Pálinkáše u Biškeku (viz první díl zápisků z naší expedice). Češi prokazatelně bydleli i v Karakolu, v srpnu 1938 tam byl podle strohých archivních zpráv zatčen Čech František Brabec a 27. září téhož roku popraven. Možná leží právě tady.

V Karakolu se ve 30. letech usadil také původní zakladatel Interhelpa Rudolf Mareček a jeho syn Bořivoj. Oba byli v té době také zatčení, ale měli štěstí - po několika měsících je propustili, a tak se později mohli věnovat svému velkému koníčku - zdolávání místních hřebenů a jejich mapování. Oba stáli u zrodu sovětského alpinismu a dodnes jsou v Kyrgyzstánu legendami.

Z celkového počtu téměř čtyř tisíc obětí stalinských poprav v Kyrgyzstánu je znám jen jeden masový hrob se 137 těly. Odhadem nejméně dvacet dalších takových hrobů někde musí být. Kromě Biškeku a Karakolu se věznice NKVD, v nichž se popravovalo, nacházely ještě ve městech Naryn a Oš. V Oši na jihu země prý místní také zhruba tuší, kde se pohřebiště nachází, ale jedná se o zastavěnou plochu několika hektarů, kde není v současných podmínkách reálné provést podrobný výzkum.

Pátrat dál by bylo potřeba i zde u Karakolu. Podle strážce rezervace Muchtara se prý mezi místními říká, že vojáci NKVD vozili své náklaďáky s mrtvolami i na další místa u jezera a ukazuje na obrovskou zalesněnou plochu mizející k horám na západ.

V Kyrgyzstánu je stále co objevovat. Dokud to ještě jde…

Autoři: Judith Krulišová, Štěpán Černoušek / Gulag.cz

Tento text vznikjl v rámci projektu realizovaného za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.