Nacházíme se pár kilometrů na východ od městečka Kadži Saj ležícího u jezera Issyk-Kul na východě Kyrgyzstánu v krajině připomínající planetu Mars protkané nádhernými kaňony jak z pohádky. Ne nadarmo se jedno z nedalekých údolí nazývá právě “Pohádka” a je lákadlem pro tisíce turistů, kteří k jezeru Issyk-kul každé léto míří. I když jezero leží ve výšce 1608 metrů nad mořem a je obklopeno pětitisícovými hřebeny Ťan-šanu, jeho relativně teplá a mírně slaná voda dala už za sovětských dob vyrůst na severním pobřeží síti letovisek, využívaných jak místními Kyrgyzy, tak i návštěvníky z Ruska a dalších postsovětských zemí. Jižní pobřeží kyrgyzského moře, jak místní říkají jezeru Issyk-kul, kde se nachází i Kadži-saj, je klidnější a ubytování tu seženete například i ve stylových kyrgyzských jurtách. Turisty sem láká nádherná příroda, hory, horké prameny či vyjížďky na koních. O opuštěném uranovém dolu na dosah ruky však bedekry mlčí. Přitom se jedná o jedinečné místo paměti na sovětský represivní režim a na jedno z mála míst, kde se na území Kyrgyzstánu nalézal tábor nechvalně známého souostroví Gulag.

Nacházíme se pár kilometrů na východ od městečka Kadži Saj ležícího u jezera Issyk-Kul na východě Kyrgyzstánu v krajině připomínající planetu Mars protkané nádhernými kaňony jak z pohádky. Ne nadarmo se jedno z nedalekých údolí nazývá právě “Pohádka” a je lákadlem pro tisíce turistů, kteří k jezeru Issyk-kul každé léto míří. I když jezero leží ve výšce 1608 metrů nad mořem a je obklopeno pětitisícovými hřebeny Ťan-šanu, jeho relativně teplá a mírně slaná voda dala už za sovětských dob vyrůst na severním pobřeží síti letovisek, využívaných jak místními Kyrgyzy, tak i návštěvníky z Ruska a dalších postsovětských zemí. Jižní pobřeží kyrgyzského moře, jak místní říkají jezeru Issyk-kul, kde se nachází i Kadži-saj, je klidnější a ubytování tu seženete například i ve stylových kyrgyzských jurtách. Turisty sem láká nádherná příroda, hory, horké prameny či vyjížďky na koních. O opuštěném uranovém dolu na dosah ruky však bedekry mlčí. Přitom se jedná o jedinečné místo paměti na sovětský represivní režim a na jedno z mála míst, kde se na území Kyrgyzstánu nalézal tábor nechvalně známého souostroví Gulag.

Zlatý Berija

Ďjáďa Váňa je energický sedmdesátník a když za ním stoupáme jedním z bočních kaňonů, sotva mu stačíme. Přivádí nás k otvoru ve skále. “Tohle byla první zkušební štola, kterou tu vězni v roce 1948 vykopali vlastníma rukama” říká a vstupuje dovnitř. Po sto metrech štola končí a ďjáďa Váňa kontroluje dozimetr. Nula. Tady se uran nikdy netěžil. Další štoly a šachty byly úspěšnější a na uran schovaný v ložiskách uhlí už vězni narazily. U zasypaných kráterů v okolí zase hodnoty měřícího přístroje vyletí hodně vysoko.

Bylo po konci Druhé světové války a Sovětský svaz zoufale toužil po jaderných zbraních, aby se po výbuších bomb v Hirošimě a Nagasaki mohl vyrovnat Spojeným státům. Sovětský atomový projekt získal absolutní prioritu a řízení těchto prací bylo převedeno z Lidového komisariátu pro atomovou energii na tajnou službu NKVD. V čele NKVD a celého atomového projektu SSSR stál obávaný Lavrentij Berija. Ten v dopise Stalinovi v únoru 1947 píše: “Předkládám Vám ke schválení návrh výnosu Rady ministrů SSSR o organizaci těžby uranové rudy na ložiskách Issyk-Kul, objevených v roce 1946 ministerstvem geologie. Průzkumné zásoby uranu činí 24 tun uranu, přičemž průměrný obsah uranu v uhlí je 0,17 %. Perspektivní zásoby se odhadují na 175-200 tun. Při spalování uhlí zůstává uran v popelu a jeho procentuální obsah se zvyšuje 3-4krát. Vzhledem k tomu, že oblast uhelných ložisek je dobře přístupná, předpokládá projekt převedení prozkoumaných ložisek na I. hlavní ředitelství a zahájení těžby uranové rudy již v roce 1947.”

Projekt měl naprostou prioritu a řízen byl bezprostředn z Moskvy, místní sovětské kyrgyzské orgány nad ním neměli žádnou moc a kontrolu. Berija jakožto šéf NKVD na Issyk-kul poslal tisíc vězňů Gulagu, aby vybudovali veškerou infrastrukturu budoucích dolů a zahájili těžbu. Spolu s nimi sem přišli stovky civilních zaměstnanců a odborníků, kteří založili nedaleké městečko. Vězni bydleli v zemljankách. Zbyly po nich patrné prohloubeniny v několika řadách u příjezdové cestě k šachtám. Pečlivě je dokumentujeme a snímáme z dronu. Ze vzduchu je rozměr a počet těchto provizorních obydlí patrnější.

Ďjáďa Váňa nám ukazuje potrubí čouhající ze země, které také budovali vězni. “Krmili je sice dobře, o tom žádná, opravdu šlo o to těžbu uranu co nejefektivněji rozjet. Berija to ale myslel dobře, šlo mu o sílu a bezpečnost naší vlasti, ale ty nebohé vězně si musíme taky připomínat” říká trochu nečekaně Ďjáďa Váňa, ovšem ve světle obecně zmatené paměti postsovětského Kyrgyzstánu to zas tak překvapivá kombinace není. “Ti lidé tady nebyli po své vůli, mnozí tady zemřeli a pochovaní jsou v bezejmenných mohylách támhle na kraji planiny. Ještě před pár lety tam byly patrné vyvýšeniny, teď už to není téměř vidět.” Ďjáďa Váňa se v Kadži-saji narodil v 50. letech, jeho otec byl jeden z civilních zaměstnanců dolu. Proto tady zná každý kámen i celou historii místa. Před pár lety se spojil s kyrgyzským historikem Bolotem Isabekovem, který dohledal všechny dostupné materiály v archivech a postupně začali historii tajného uranového gulagu rozplétat. Na ruiny strojovny u šachty číslo 5 spolu také nainstalovali pamětní tabule připomínající vězně Gulagu v kyrgyzštině, ruštině a angličtině.

Čtyři lágry v Kyrgyzstánu

Nikdo neví, co to bylo za vězně, jak se jmenovali, odkud byli. Tyto informace se zatím nikde dohledat nepodařilo. Nemůžeme ani vyloučit, že mezi nimi byli nějací Češi nebo českoslovenští občané. Těch skončily v lágrech Gulagu po celém obrovském Sovětském svazu tisíce. Jen na území sovětského Kyrgyzstánu bylo podle našich propočtů zatčeno nejméně 52 Čechů či Slováků, nejméně 16 z nich bylo popraveno, ostatní skončili ve věznicích či pracovních lágrech. Ale nevíme ve kterých, kyrgyzské archivy z této doby stále zůstávají uzavřeny a pokusy o jejich zpřístupnění z poslední doby na začátku září zhatil kyrgyzský prezident, když vrátil související zákon parlamentu.

Celkem se na územní Kyrgyzstánu nacházely čtyři táborové správy Gulagu, v nichž dohromady nuceně pracovalo na osm tisíc vězňů. Kromě uranového dolu v Kadži-Saji to byl ještě Podgornyj a Bělovodskij tábor nedaleko Biškeku, kde se vězni podíleli na budování průmyslových staveb. A pak tu byl ještě Džengidžirlag – jeden ze čtyř čistě ženských táborů na území Sovětského svazu. Nebyl tak obří jako jeho kazašská obdoba v Akmolu (kterou jsme přiblížili při minulé expedici - viz https://expedicekazachstan.cz/cs/page/alzir), léta nesvobody v něm strávilo “jen” kolem tisíce žen.

Živé kostry různých velikostí

Díky knížce vzpomínek “Bolest si věk nevybírá” Tamary Petkevič (1920 - 2017) máme k dispozici jedinečné svědectví o podmínkách gulagů na území sovětské Kirgizie. V roce 1943 byla Tamara společně se svým mužem zatčena ve Frunze (dnešní Biškek), kam se předtím přistěhovala z Leningradu, a odsouzena na sedm let do táborů Gulagu. Trest si odpykávala v lágrech na území dnešního Kyrgyzstánu - v Džangidžiru a Bělovodském táboře nedaleko Frunze. Později byla transportována do táborů na území dnešního Ruska.

Strastiplnou cestu z věznice ve Frunze do Džangidžirského tábora vězeňkyně absolvovaly pěšky - téměř 60 kilometrů pěšky ve vedru vyprahlou stepí, k jídlu dostávali jen sušené slané ryby. Pak Tamara Petkevič popisuje příchod do tábora tvořeného dvěma baráky s hospodářskými budovami obklopenými plotem z ostnatých drátů a čtyřmi strážními věžemi se strážemi se samopaly.
“Stála tam řada živých tvorů, které vzdáleně připomínaly lidské bytosti. Ve vedru a žáru dne stály jako přibité. Co nebo kdo to byl? Přišly jsme blíž a podívaly jsme se: ano, byli to lidé! Bylo jich deset: kostry různých velikostí potažené hnědým pergamenem kůže; nazí do pasu, s prázdnými vaky vsících vyschlých, obnažených prsou a s vyholenými hlavami. Kromě podivných kalhot na sobě neměli vůbec nic. Tohle že jsou ženy?!”

O přesunu do Bělovodského tábora z Džangidžirlagu ve svých vzpomínkách Tamara Petkevič píše:

“Bělovodský tábor, kam nás přivezli a kde jsem dlouho pobývala, se nacházel na úpatí Ťan-Šanu. Lágr se skládal ze dvou zón: mužské a ženské. Všechny služební zařízení - kuchyně, dezinfekční místnost, ošetřovna, kancelář a pět baráku byli v mužské zóně. V ženské zóně byla jedna dlouhá budova s malými slídovými okny. Přivezli nás tam za chladného, deštivého dne. Protože barák byl zakopaný v zemi, neustále do něj stékala voda. Když lidé slézali z kavalců, stáli po kotníky v bahně. V Džangidžiru byli jen političtí vězni, tady vládli zločinci. V ponuré, špinavé místnosti hořel oheň v kamnech, z dálky ke mně zaznívaly sprosťárny. Našla jsem si místo na holém horním lůžku. Nebyly tam žádné polštáře, žádná matrace. Pod hlavu jsem si dala uzlíček se střevícemi a vlněným svetr, které jsem uchránila.”

Jak jsme zjistili během naší expedice, na místě bývalého ženského lágru Džangidžir se stále nachází funkční věznice - mužská vězeňská kolonie č. 19, jeden z nejtěžších kriminálů v dnešním Kyrgyzstánu. V současnosti si zde v dvou až čtyř lůžkových celách odpykává doživotní tresty kolem sta vězňů. Mezi nimi i ti, kteří byli odsouzeni za terorismus a extremismus. Před dvěma lety v nově zrekonstruovaných budovách byla otevřena i specializovaná nemocnice s 265 lůžky. U této příležitosti o této vězeňské kolonii natáčely a psaly reportáže některá kyrgyzská média, ovšem o kontinuitě z dob Gulagu a ženské historii Džangidžirlagu se vůbec nezmínila.

Paměť v ohrožení

O paměť se bojuje i na místě bývalého uranového dolu v Kadži-Saji. Obvodové zdi strojovny s pamětními tabulkami od Ďjádi Váni a Bolota Isabekova jsou jediným zděným pozůstatkem po uranové těžbě dochovaným do dnešních dnů. Těžba skončila po deseti letech v roce 1958. Dobývat uran z místního uhlí se ukázalo jako ne zcela efektivní. V té době už se těžilo za mnohem příznivějších podmínek z větších nalezišť v Kazachstánu a na Sibiři a svou roli pro rozvoj sovětského atomového programu sehrály i dodávky uranu z československých komunistických dolů a lágrů.

Všechny šachty byly zasypány a většina staveb zbourána. Na špionážních leteckých snímcích CIA z počátku 60. let, které byly zpřístupněny veřejnosti a v nichž jsme dohledali fotografie Kadži-saje, není z těžby prakticky nic vidět. Prakticky nerozeznatelné jsou na nich i dva dosud stojící maskované vodojemy, které zásobovaly doly i přilehlé městečko. Sovětské orgány o americkém zájmu samozřejmě věděly, vše utajovaly a stopy se snažily maskovat. Tak důkladně, že o historii Gulagu v Kadži-saji v dnešním Kyrgyzstánu téměř nikdo nic neví. Přesto jsou na místě tyto stopy dodnes patrné, jen je nutné vědět, kde je hledat. V mimozemsky nádherné krajině pak působí jako jakýsi nezhojený škrábanec, stále připomínající temné stíny minulosti.

Ale i ty mohou brzy definitivně zmizet. Při obhlížení celého těžebního areálu narážíme na čerstvé vrty obehnané červenobílými páskami. Ty má na svědomí ruská společnost pro jadernou energetiku Rosatom. Letos podepsala s kyrgyzskou vládou smlouvu o znovuvyužití uranového naleziště v Kadži-saji, s pracemi se začne už přístí rok. Těžba bude kompletně financována z ruských prostředků a už nyní je téměř jisté, že celé místo bude kompletně uzavřeno pro veřejnost. Unikátní hmotné pozůstatky po práci vězňů střežené Ďjáďou Váňou tak nejspíš brzo vezmou definitivně za své. Jsme rádi, že jsme naši návštěvu stihli včas.

Autoři: Štěpán Černoušek a Judith Krulišová / Gulag.cz

Tento text vznikjl v rámci projektu realizovaného za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.