Maďaři v sovětském zajetí – historické pozadí, paměť a výzkum

Po převratu v Rumunsku v srpnu 1944 zahájila Sovětská armáda postup do Karpatské kotliny. Přibližně ve stejnou dobu začala sbírat zajatce z řad civilního obyvatelstva.

Na využití obrovských zdrojů nucené práce z nově obsazených území se Sověti připravovali již dlouho předtím. Kromě systému GULAG – v němž byli drženi „političtí“ i běžní zločinci – zřídili UPVI (Správa ve věcech válečných zajatců a internovaných), která se zanedlouho vyvinula v GUPVI (Hlavní správa ve věcech válečných zajatců a internovaných). První vězňové tam dorazili ihned po rozdělení Polska v roce 1939 a v průběhu roku 1940 přibývali další z obsazených států Pobaltí. Z valné většiny šlo o běžné civilisty, deportované na základě jejich národní příslušnosti (Poláci z Běloruska a Ukrajiny, Litevci, Lotyši, Estonci a také karelští Finové. Na konci války byl tento systém táborů nucené práce – GUPVI – připraven přijmout další zástupy civilistů, označených jako nepřátelsky smýšlející.

Část Karpatské kotliny, která měla být obsazena Sovětským svazem, se stala pokusnou oblastí mechanismů etnického čistění, všichni potenciální političtí odpůrci byli zlikvidováni a zbývající obyvatelstvo ochromeno strachem. 17. listopadu 1944 vydal 4. ukrajinský front rozkaz číslo 36, dle něhož měli být na nucené práce povoláni všichni práceschopní Maďaři a Němci mužského pohlaví ve věku od 16 do 70 let. Šlo o předehru k rozkazu Hlavního stanu vrchního velení z 16. prosince, který už se týkal celé Střední Evropy kromě Polska a měl za cíl odstranit z toho území dospělou německou populaci jako takovou.

Číselné údaje si odporují, s největší pravděpodobností však bylo v sovětských táborech celkem asi 600 – 700 tisíc lidí. Maďary, kteří prošli sovětským zajetím, je možné rozdělit do několika skupin. Za prvé to byli váleční zajatci. Za druhé, v důsledku etnického čištění Zakarpatí (Kárpátalja, Podkarpatská Rus) bylo odtamtud deportováno 20 – 30 tisíc lidí. Za třetí, odvetná opatření proti údajným Němcům na území Maďarska ovlivnila osudy asi 70 000 lidí. Za čtvrté, civilisté pozatýkaní v Budapešti – aby byl verifikován zfalšovaný počet příslušníků sil Osy, hájících město – v počtu 100 000. Za páté, Maďaři, kteří žili za hranicemi z roku 1938, ale uvnitř hranic z roku 1941 (převážně z úzkého pásu Východního Slovenska a Severní Transylvánie), deportováni Sověty v počtu několika tisíc. A konečně i – na rozdíl od uvedených skupin, které byly poslány do GUPVI – 5 až 30 tisíc lidí odsouzených zvláštními vojenskými soudy (trojkami), kteří byli posláni do táborů systému GULAG jakožto političtí vězni. Sovětské zdroje udávají celkový počet 550 000 Maďarů, kteří dorazili na místo určení v sovětských táborech nucené práce, mnozí další však tuto cestu nepřežili. Další desítky tisíc jich s největší pravděpodobností zemřely v tranzitních táborech a během samotného transportu.

Ti, kteří se vrátili (převážně váleční zajatci a internovaní), tak učinili převážně do roku 1950, v průběhu padesátých let už jich bylo výrazně méně a později už jen hrstka. Poslední maďarský zajatec se vrátil v roce 2000. Nejšíře přijímaný počet přeživších činí 350 – 380 tisíc.

Během období komunismu bylo o tomto tématu zakázáno mluvit. Existovaly jen dvě knihy. První vyšla původně v novinách hned po válce jako série retrospektivních reportáží o maďarských válečných zajatcích. V knižní podobně byla vydána až v roce 1981. Toto vydání mělo být protiopatřením proti Solženicynovu Souostroví Gulag a chystanému maďarskému „Souostroví Gulag“ od maďarského disidenta. Druhá byla vydána v roce 1962 v období chruščovovského odkrývání zločinů období stalinismu. Jejím autorem byl starý maďarský komunista, který byl uvězněn během Velké čistky. Poprvé byla zkušenost sovětských zajateckých táborů jako taková představena v dokumentární formě v roce 1988, kdy už se diktátorský režim začínal hroutit. Tato pozdější práce se od obou předešlých lišila tím, že se zabývala osudy civilního obyvatelstva.

Byl započat výzkum této záležitosti a začala být také připomínána. V letech přechodu i v letech pozdějších bylo vydáno značné množství vzpomínkových knih. V roce 1993 byl v Budapešti slavnostně otevřen památník k uctění památky těch, kdo trpěli v sovětských táborech. V roce 1994 byl zřízen pamětní park v místech bývalého tábora smrti v Szolyvě-Svaljavě (Ukrajina, Zakarpatí). V roce 2000 zavedla maďarská vláda Den památky obětí komunistické diktatury. Muzeum Dům teroru vytvořilo v roce 2005 dočasnou výstavu s názvem „Maďarská tragédie 1945“. Bylo vyplaceno odškodnění, ovšem jen maďarským státem. Občanská sdružení (Pécs-Baranyai Német Kör – German Association in the city of Pécs and county Baranya) začala organizovat výpravy na území bývalého sovětského svazu k uctění památky obětí.

Historický koncept sovětského zajetí se stal záležitostí široké veřejnosti, stále však ne do takové míry, jak by si tento fenomén zasloužil.

Aron Mathé