Město za polárním kruhem

Vorkuta leží 160 kilometrů za polárním kruhem, na tři měsíce v zimě se noří do temné noci, během níž teploty padají pod -60℃. V první polovině 30. let 20. století zde byly otevřeny největší uhelné doly v Sovětském svazu. Do města začali přijíždět dělníci z celého Sovětského svazu s vidinou lepšího výdělku. Většinu činností však už tehdy zastávali vězni Gulagu, kteří byli k práci v dolech nuceni v rámci táborové správy zvané Vorkutlag. Kromě těžby uhlí v dolech stavěli také průmyslové a civilní objekty. V otřesných klimatických i životních podmínkách dosahovala roční úmrtnost vězňů před rokem 1944 až 15,5 % z celkového počtu až 70 tisíc vězňů.

Zvláštní tábory

Po válce začaly v SSSR vznikat tzv. „zvláštní tábory“ (rusky „Osoblagy“), kam byli posíláni političtí vězni odsouzení za údajnou špionáž nebo antisovětskou propagandu. Převážně tedy bývalí váleční zajatci a účastníci národních povstaleckých hnutí na Ukrajině a v Pobaltí odsouzení na 10 až 25 let. Jeden z takových „osoblagů“ byl v roce 1948 založen i ve Vorkutě a doplnil tak vězeňský kontingent již existujícího Vorkutlagu. Jednalo se o „Zvláštní tábor“ č. 6 zvaný „Rečlag“ (Rečnoj lager - Říční tábor) se 17 jednotlivými táborovými odděleními. Vězni v Rečlagu, kterých bylo kolem 35 tisíc, měli oproti běžným táborům Gulagu zpřísněné podmínky - museli nosit čísla na zádech, měli zákaz korespondence, pracovali více hodin a byli mnohem více střeženější. Ale také odhodlanější.

Nedávejte uhlí, dokud nebude amnestie

Vzpoura vězňů v Rečlagu v roce 1953 do historie vešla jako povstání ve Vorkutě. Proč k němu došlo? Po smrti Stalina a zatčení Lavrentije Berji se objevila naděje na osvobození vězňů zvláštních táborů. Probíhající amnestie se však politických vězňů téměř vůbec nedotkla. V atmosféře neklidu se Vorkutou začaly šířit informace o tom, že v dalších táborech propukly stávky. Do zóny začaly přijížděly vlaky s tajemnými nápisy vyzývajícími ke stávce: „Uhlí vlasti – nám svobodu“, „Svobodu lidu i člověku“ nebo „Je třeba dodržovat lidská práva“. V dolech se objevily letáky s instrukcemi: „Vězni a trestanci, Lavrentij Berija byl sovětskou vládou prohlášen za nepřítele lidu. Žádejte okamžité přezkoumání svých případů a úplné propuštění,“ stálo na jednom z nich. V průmyslové zóně kdosi popsal stěny nápisem: „Nedávejte uhlí, dokud nebude amnestie“.

Ne vzpoura, ale demonstrace

Ve výsledku 22. července vězni z dolů nenastoupili do práce. Požadovali lepší jídlo, kratší pracovní den, okna bez mříží, a hlavně příjezd komise z Moskvy, která by přezkoumala jejich případy. Během několika dní se počet protestujících dramaticky zvýšil a 25. července odmítlo pracovat 9000 vězňů. Začala stávka, kterou 1. srpna ukončila až střelba. Je třeba zdůraznit, že jakýkoliv projev odporu vězňů byl velmi pokojný a nenásilný. Francouzský vězeň Arman Malumjan později poznamenal: „Nebyla to vzpoura ani povstání, ale pokojná demonstrace, která měla informovat nové vládce Kremlu o tom, co se děje v táborech.“ Už 26. července si navzdory svému mírnému průběhu povstání vyžádalo první oběti. Když vězni osvobodili 77 lidí ze samotek, zasáhli strážní tábora a dva vzbouřence zastřelili.

Na konci července ze 17 oddělení Rečlagu jich povstalo šest. Celkem odmítalo pracovat okolo 16 tisíc vězňů. Fakt, že se situace může rychle vymknout kontrole, už nebylo možné ignorovat. Do Vorkuty přijela komise v čele s náměstkem ministra vnitra Ivanem Maslennikovem. Vzbouřencům přislíbil, že některé z jejich požadavků budou vyplněny.

Nejsi jen vězeň, ale i člověk

Vězňům ale došla trpělivost, už nestačilo zlepšit podmínky v táboře. Nespokojili se s tím, že jim čísla na zádech vyměnili za příjmení. „To nás nezajímá, dejte nám svobodu!“, neslo se lágrem. Postavit se na odpor táborovému vedení, a tedy celému systému Gulag znamenalo vyhlásit válku představitelům nejvyšších struktur Sovětského svazu. „Touha zachovat si pocit, že nejsi jen vězeň, ale i člověk, byla silnější než strach z represí,“ vzpomíná na náladu v táborové zóně Leonid Markizov.

Během několika dní velení kolem tábora rozmístilo vojáky s automatickými puškami a taky kulomety. Pohyb za zónou neutichal. K táboru přijela další auta s vojáky z trestních oddílů a zástupci velení. Schylovalo se k začátku konce.

Tři dny jsme pak odváželi mrtvé

Vzpoura vyvrcholila 1. srpna v deset hodin ráno. „Dostali jsme rozkaz jít do práce, ale skupina vězňů ho odmítla vyplnit, dokud do tábora nepřijede komise.“ 400 vězňů v obytné části vyšlo na prostranství před baráky, aby znovu vyjednávalo s vedením. K jejich potlačení bylo zpoza brány vysláno 50 dozorců. Když je vězni spatřili, vrhli se k plotu a ozbrojeni kůly a prkny je začali vyhánět. Zaútočili i na vrata, za kterými vyčkávali ozbrojení vojáci chránící moskevské generály a plukovníky. „Do zóny vběhli strážní s požárními hadicemi a silným proudem začali vězňům stříkat vodu do obličeje. Ti se nakonec hadice zmocnili a vyhnali bachaře ven,“ připomíná si osudové okamžiky Markizov, „když byl poslední z nich venku ozvalo se jen jedno slovo: Pal! Následovala ohlušující palba ze všech kulometů a zbraní.“

Na poslední okamžiky povstání vzpomíná i Leonid Dohovič ze Slovenska, s jehož příběhem se můžete seznámit tady: „Postavili tři kulomety a velitelé tábora dali rozkaz střílet.” Začala střelba, která šokovala nejen vězně, ale i dozorce – všichni chápali, že se střílí do neozbrojených lidí. V panice se vězni rozutekli do různých směrů. „Viděl jsem záblesky z hlavní automatických pušek a kouř stoupající vzhůru... Stříleli ze všeho možného – samopalů i pušek. První výstřel mi prorazil krk skrz naskrz. Ztratil jsem spoustu krve... Druhý mi roztříštil kost v horní části paže,“ vzpomíná Chajni Fritče, který masakr přežil s těžkým zraněním.

Markizov se skryl za stěnou baráku a přežil. Mnoho jeho spoluvězňů takové štěstí ale nemělo: „Lidská krev stékala po příkopech a podél silnice směrem ke strážnici. Čekisté stáli v řadě za příkopem a mlátili každého, kdo se jim dostal do rukou. Tři dny jsme pak odváželi mrtvé. Pohřbili je zvlášť, tajně, v tundře. Každý z nich byl člověk se jménem, něčí syn, možná i otec. Ale zůstal tam jako němé číslo, jako nikdo a nic.“

Strašlivé následky

Krvavý masakr sice povstání ve Vorkutě ukončil, nezlomil ale ducha táborového odporu, a tak o rok později povstali i vězni v kazachstánském Kengiru. Následky vzpoury byly strašlivé – zabito bylo 70 lidí a 130 zraněno, 29 vězňů bylo potrestáno samotkou, 280 skončilo ve vězení a pro 883 byl zbudován speciální tábor. „Když jsme se o masakru dozvěděli, vrátili jsme se do práce. Ostatní oddělení se jedno po druhém vzdávala. V poledne vzpoura skončila“, vzpomíná americký vězeň Gulagu John Noble. Organizátoři povstání se přezkoumání svých případů sice nedomohli, většiny z nich se ale týkala rehabilitace v roce 1956, která již předznamenala definitivní konec stalinského Gulagu.

Autor: Judith Krulišová, červenec 2024