Tunguzové je starší výraz pro kočovný národ Evenků, kteří žijí na obrovském území Sibiře od Jeniseje na východ až k Ochotskému moři a také v Mongolsku a Číně. Název „tungus“ zřejmě pochází z jazyka sousedního etnika Něnců, kteří své nepřátele Evenky nazývali „tungo, tuno, tungos“. V jejich folkloru představuje bohatýr Tungo silného protivníka, kterého není snadné zabít. Obživu Evenkům tradičně skýtalo pastevectví sobů a rybolov, více než polovina z jejich sedmdesáti tisícové populace dnes žije na území Ruska. Naproti nim Jakuti žili vždy více usedle, dnes jich je téměř půl milionu a naprostá většina z nich obývá území Jakutska - tzv. ruské autonomní republiky Sacha v povodí řeky Leny. Před sto lety je spojil odpor proti počínající bolševické vládě.

Na divokém východě

Příčinou konfliktu na území omývaném Ochotským mořem a jihovýchodního Jakutska byla bezohlednost místních sovětských úřadů a čekistů z orgánů OGPU (předchůdce NKVD, KGB a dnešní FSB), kteří měli na proces sovětizace dohlížet. Do vedení nově vzniklého Ochotského okresu se tehdy dostaly pochybné osoby s kriminální minulostí, jež začaly bezostyšně okrádat místní „Tunguzy“, jak ruští kolonizátoři bez rozdílu nazývali Evenky, Eveny a částečně i Jakuty.

Pastevci žijící v tajze a tundře byli okrádáni o majetek, který pro ně představovala sobí stáda či kožešinové úlovky. V případě, že se proti tomuto jednání ohradili, byli na příkaz velitelů čekistů krutě mučeni a poté bez soudu a bez možnosti se hájit zastřeleni. Podoba s děním na americkém Západě není zcela bezpředmětná – pouze s tím rozdílem, že místo Indiánů zde byly terorizovány sibiřské národy a teror vedly nově vzniklé komunistické orgány. V roce 1924 čekisté z OGPU uvěznili celkem šedesát čtyři Tunguzů a Jakutů a v roce 1925 celkem dvě stě padesát lidí. Nová sovětská vláda zrušila tradiční obchodní trasy a přístaviště u pobřeží Tichého oceánu, kde mohli původní obyvatelé své úlovky z daleké severní Sibiře prodávat obchodníkům z Ruska, Číny i Ameriky.

Kdo byli ti, kteří se na původních obyvatelích nejvíce provinili? Tato jména nám dnes nic neřeknou, ale uveďme si je pro dokreslení tehdejších událostí. Podle ruského historika Ivana Gorškova „jedním z nich byl zplnomocněnec oddělení OGPU Gizigi Osinskij, jenž propustil všechny čestné a činné pracovníky a na jejich místo přijal bývalé vojáky, kupce a nejrůznější přistěhovalce. V jeho blízkosti se nacházel bývalý vedoucí kamčatského velení D. S. Plotnikov, obchodník s kořalkou Platunov a na Kamčatku vysídlený popravčí, který si nahromadil díky své činnosti solidní majetek.“

V očích sovětských úřadů byli Tunguzové a Jakuti jen bezvýznamnými menšinovými národy, negramotnými, méněcennými a podle nich snadno oklamatelnými. Představitelé orgánů OGPU je přepadali a brali jim, co se jim zachtělo. Odebírali jim soby, kteří pro ně představovali cenné zdroje obživy. Z malého stáda, které čítalo čtyřicet až padesát kusů, jim obvykle zůstalo pouze deset. Mnozí bohatí Tunguzové raději svá stáda likvidovali, než aby o ně přišli.

Dědečka odvezli a už jsme ho vícekrát neviděli

V orgánech politicky činných v krajích nedaleko Ochotského moře nebyli tunguzští ani jakutští zástupci a na úřadech se hovořilo pouze ruštinou. Jen málokdo z tunguzských a jakutských lovců však rusky uměl. Ve snaze vyrovnat vztahy mezi novou vládou a místním obyvatelstvem se rozhořela na základě nezájmu prvních velmi závažná situace. Daleko od hlavního města Sovětského svazu, od centra všeho, vypukl chaos a bezpráví.

Podobné děje probíhaly nejen na zmíněném území, ale k menším i větším incidentům docházelo na dalších místech rozsáhlé Sibiře. Nikde však nepřešly v natolik organizovaný odpor, jako se udál v jihovýchodních regionech Jakutska až po Ochotské moře.

V devadesátých letech minulého století se spoluautorka tohoto textu v některých částech tehdejšího Evenkijského autonomního okruhu, v okolí osad na přítocích řeky Jenisej, setkávala s tunguzskými pamětníky, jejichž dědové také bývali majiteli velkých stád. Za projevení odporu vůči odebírání sobů sovětskými úřady byli potrestáni odvozem do lágrů v okolí Krasnojarsku, odkud se nevrátili.

Šestašedesátiletý tunguzský pastevec Konstantin J. Gajulskij v roce 1992 v tajze nedaleko osady Surinda vyprávěl: „Můj dědeček měl velká stáda čítající tisíce kusů. Sověti přišli, aby mu je odebrali. Bránil se, nechtěl jim je vydat. Odvezli ho do vězení ke Krasnojarsku. Tam dostal tyfus a umřel, už jsme ho víckrát neviděli. Někteří Tunguzové podobně jako on, než aby soby odevzdali, radši je zabili a snědli. Pak už domácích sobů jenom ubývalo.“

Tunguzská republika

Vraťme se však do 10. května 1924 na pobřeží Ochotského moře, k samému počátku Tunguzského povstání. Ozbrojená skupina 25-30 místních lovců vedená Jakutem Michailem Artěmjevem ten den dobyla osadu Nělkan, která byla důležitým překupním centrem na obchodní stezce mezi Ochotským mořem a Jakutskem. Zabili náčelníka místního OGPU a zajali několik sovětských činovníků. Všechny však pustili na svobodu. O tři měsíce později vzbouřenci pod vedením Michaila Artěmjeva, k němuž se přidal Pavel Karamzin ze starého rodu významných Evenků, dobyli přístav Ajan na pobřeží Ochotského moře. Boj se sovětskou posádkou trval 18 hodin a přišel v něm o život místní náčelník OGPU Suvorov a tři další rudoarmějci. Zbylé vojáky tunguzští povstalci odzbrojili a poslali do Jakutska.

Tunguzové a Jakuti tak ovládli během pár měsíců celé pobřeží Ochotského moře a jihovýchodní regiony Jakutské autonomní republiky SSSR. Ze zhruba 13 tisíc tamních obyvatel se jich aktivně do povstání se zbraní v ruce zapojilo zhruba 600. V červnu 1924 se vůdčí Tunguzové rozhodli svolat sjezd, na který přizvali všechny obyvatele původních národností obývající toto území – Evenky, Jakuty, Eveny, ale i dlouhodobě usedlé Rusy. Jak píše historik Gorškov, povstalci přes svůj lovecký a kočovný původ měli poměrně jasnou představu o budoucím konstitučním uspořádání ovládaného území. „Hned na prvním zasedání přijali rozhodnutí o založení jednotného tunguzského státu – Tunguzské republiky. Vlajka jako symbol státu sestávala z trojice barev – z bílé, zelené a černé. Symbolizovaly sníh, les a zemi. Tunguzové také přijali státní hymnu Sargylardaach sachalarbyt (jedná se o jakutskou píseň z roku 1917 „Sacha pokrytá štěstím“; „sacha“ – bílý, slunečný, též název pro samotné Jakutsko). Vznikla tak podoba státu tvořeného povstalci s protisovětskou náladou.“

Povstalci rozhodně nebyli žádní dobrodruzi, ale spíš reální političtí opozičníci, sjednocení určitými idejemi. Jejich vůdčí osobnosti měly představu o právním vedení státu. Dokládá to jejich manifestující se potřeba národnostního sebeurčení a vytrvale projevované úsilí týkající se dodržování práv jednotlivce i etnik. Konečné vytvoření samostatného státu, Tunguzské republiky, mělo všechna tato práva, jichž se povstalci domáhali, uvést do každodenního života a zajistit Tunguzům a Jakutům lepší přítomnost i budoucnost.

Odpor byl jako lavina

Při obsazování osad se ovšem tunguzští povstalci nechovali k civilnímu obyvatelstvu pokaždé ohleduplně. Ovládali poměrně rozlehlé a obtížně průchodné území, kde cesta mezi hlavními osadami mohla zabrat i týdny. Potřebovali jídlo, zbraně a koně, a tak si je jednoduše brali. V noci z 21. na 22. února 1925 tunguzský oddíl Pavla Karamzina, který čítal sto padesát mužů ozbrojených jen ze dvou třetin, s jediným kulometem, obsadil osadu Novoje Usťje nedaleko Ochotsku. Obsazení vesnice se zdařilo navzdory dvojnásobné převaze rudoarmějců s vintovkami a kulomety. Alpov, náčelník vojenské garnitury Ochotsku, se rozhodl na povstalce neútočit, ale pouze bránil přístav. Povstalci zkonfiskovali tamní uskladněné potraviny. V osadě Novoje Usťje zabavili přes 15 tun potravin v ceně stovky tisíc rublů, v Ojmjakonu (ležícím téměř 1000 kilometrů na sever od Nělkanu a Ajanu) sklady výrobků v ceně pětadvaceti tisíc rublů, v Abyje kožešiny v hodnotě pětadvaceti tisíc rublů. Podle historika Gorškova byly případy rabování civilního obyvatelstva, kterému vzali koně, zásoby potravin a sena. Na druhou stranu povstalci podle dochovaných svědectví mnohé zabavené potraviny naopak rozváželi do tajgy místním obyvatelům.

Odpůrci sovětské moci v čele s Jakutem Michailem Artěmjevem a Evenkem Pavlem Karamzinem bojovali dlouho a nevzdávali se. Povstání vyvrcholilo začátkem roku 1925, kdy se střetli s ruskou kavalerií v čele s legendárním rudoarmějským velitelem na Dálném východě Ivanem Jakovlevičem Strodem. Veliteli bylo třicet let, přes svůj věk byl ale velmi zkušený a dobře znal tunguzské zvyklosti. Tehdy se zdálo, že odpor eskaluje, protože v reakci na několik případů Evenků zabitých čekisty se přidávaly další tunguzské rody. Jejich odpor byl jako lavina.

Strod, přestože byl mladý, dobře vnímal mentalitu Tunguzů a měl se proto k mírovějším řešením. Tušil, že se Tunguzové jen tak nezastaví. V květnu 1925 proto inicioval mírové dohody, jejichž výsledkem byly určité ústupky blížící se ke kompromisu. Tunguzové přednesli své požadavky, kam patřilo zejména oddělení Ochotského pobřeží od regionu Dálného Východu a jeho připojení k Jakutsku, jejich sebeurčení v oblasti politické, ekonomické a kulturní, aby mohli sami o sobě rozhodovat, a zbavení moci těch komunistů, kteří praktikovali politiku teroru.

Od mírových dohod k zániku

Mírová jednání s představiteli sovětské moci nakonec přiměla všechny tunguzské povstalecké oddíly k tomu, aby složily zbraně, a Tunguzská republika byla s konečnou platností téměř přesně po roce 9. května 1925 rozpuštěna. Odpor povstalců ustal, protože naděje na lepší život ve smyslu dodržování práv zvítězila.

Radost dřívějších povstalců však netrvala dlouho, protože brzy se začalo ukazovat, že ze strany sovětské moci šlo o plané sliby a že jí na národnostních menšinách nezáleží. Vše, co bylo v čase Tunguzské republiky a projeveného tunguzského odporu domluveno, přestávalo platit. Neuběhly ani dva roky a mnozí z těch, kteří povstání vedli, byli zatčeni. Michail Artěmjev se v roce 1927 ještě zapojil do další neúspěšné protisovětské vzpoury v Jakutsku a na jaře 1928 byl popraven. Pavel Karamzin se dal do služeb sovětského státu, ale v roce 1930 znovu začal usilovat o autonomii a byl zatčen. Tak skončil tunguzský sen o dodržování lidských práv, o tunguzském národnostním sebeurčení a o stejné spravedlnosti pro všechny – pro Tunguzy i pro ruské obyvatele.

Městečka Nělkan, Ajan či Ochotsk, kde povstání probíhalo, za uplynulých sto let upadly téměř v zapomnění, jako samo povstání. Sovětská vláda záhy po naprostém ovládnutí území u Ochotského moře upřela svou pozornost o pár set kilometrů dál na severovýchod – k nově vzniklému městu Magadan, od něhož započalo ve 30. letech dobývání obrovského regionu jménem Kolyma silami stovek tisíc vězňů Gulagu. Ale to už je jiná kapitola brutálních sovětských represí, které v letech následujících po likvidaci Tunguzské republiky nabraly po celém sovětském Rusku na obrátkách.

Pavlína Brzáková a Štěpán Černoušek, květen 2024

Citované zdroje:

Rozhovory Pavlíny Brzákové s Konstantinem Galjuským v roce 1992

GORŠKOV, I. S. Tungusskoje vosstanije 1924–1925. IN: ALVI history [online] 21. 11. 2023. [cit. 3. 5. 2024]. Dostupné z: https://dzen.ru/a/ZVv2VmoZXlCyaTVs

ANTONOV, J. P. Tungusskoje nacionalnoje vosstanije 1924–1925. IN: Rossia i ATP, č. 7, 2007

„Respublika bez kommunistov-terroristov“. Kak tungussy brosili vyzov sovětskoj vlasti. 15. 3. 2023, Sibi realli, dostupné na https://www.sibreal.org/a/kak-tungusy-brosili-vyzov-sovetskoy-vlasti/32316736.html

VARLAMOV, A. N. K voprosu o proischoždenii etnonima „tungus“. IN: Severo-vostočnyj gumanitarnyj vestnik, č. 1, 2020

Doporučená literatura:

FORSYTH, J. A history of the peoples of Siberia. Russia´s north asian colony 1881–1990. (s. 256). New York: Cambridge University Press, 1992. ISBN 0-521-47771-9