Henryka Drobik se narodila v Stanislavově (dnešní Ivano-Frankivsk). V roce 1935 se s rodiči přestěhovala do obce Brzeżany v Tarnopolském vojvodství, kam byl její otec jako policista přemístěn. Otec měl mimo jiné na starosti i politické případy, kvůli kterým na něj byl několikrát spáchán pokus o atentát. Svízelná bezpečnostní situace v roce 1938 přinutila rodinu se opět přestěhovat – tentokrát do města Kamionka Strumiłowa (dnešní Kamionka Bużyńska), necelých 50 km severovýchodně od Lvova.

Když v září 1939 vypukla druhá světová válka, bylo Henryce 14 let a měla právě nastoupit do třetího ročníku gymnázia. Zpráva o válce a mobilizaci ji zastihla na skautském táboře, kde působila jako vedoucí nejmladších skautek. Z tábora se urychleně vrátila domů a společně s dalšími stejně starými dívkami se podílela na hloubení zákopů a zatemňování oken. Otec byl mobilizován do armády a evakuován do Rumunska. Henryka s matkou se nakrátko uchýlily na venkov, ale brzy se vrátily zpět domů. Po vpádu Rudé armády do Polska byl Sověty zkonfiskován jejich byt a nastěhoval se do něj důstojník NKVD s manželkou. Henryka s matkou našli útočiště u sousedů na verandě. Její otec se z obav o osud rodiny rozhodl vrátit domů. Na počátku roku 1940 byl však zatčen a uvězněn NKVD. V březnu téhož roku byl deportován neznámo kam a nikdy se již nevrátil.

13. března 1940 v noci vtrhla NKVD do domu, kde bydlela Henryka s matkou. Během domovní prohlídky byla nalezena polská kniha, jejíž držení bylo nelegální. Ženy dostaly pouhou jednu hodinu na sbalení věcí a přípravu k deportaci. Následně byly umístěny do dobytčáku a 18 dní přemisťovány po železnici, aniž by věděly, kam je vezou, či zda se někdy vrátí zpět domů. 1. května transport dorazil do kazašského Pavlodaru. Odtud byly odeslány do sto kilometrů vzdáleného sovchozu Čornoe uprostřed kazašské stepi.

Henryka musela v sovchozu těžce pracovat, aby uživila nejen sebe, ale i slabou a často nemocnou matku. Starala se o ovce a sekala trávu, za což dostávala velmi slabý příděl jídla a nepatrnou mzdu, která však nestačila na nákup základních potravin ani oblečení. V zimě se pro extrémně nízké teploty a množství sněhu prakticky nedalo pracovat. Po dvou letech měla Henryka to štěstí, že se dostala do kurzu traktoristů, organizovaném v sovchozu. Následující čtyři roky pracovala jako traktoristka na obilných a kukuřičných polích, v zimě opravovala traktory v garáži. V průběhu let se ji rovněž dařilo získat další příležitostná zaměstnání.

V roce 1946, šest let od dne, kdy naposledy slyšely o příbuzných, dostaly Henryka s matkou dopis od strýce z Varšavy. Nabídl jim pomoc v případě, že se jim podaří vrátit do Polska. Zpáteční cesta do vlasti trvala déle než měsíc. Cestovaly opět v dobytčácích po železnici ze sovchozu Černoe do Pavlodaru a přes Biału Podlasku až do Varšavy, kam dorazily v červnu 1946. Díky pomoci strýce mohla Henryka vystudovat školu ve Varšavě a získat zaměstnání v bance. Později se vdala a přijala jméno Helena Milewska. V bankovnictví pracovala až do odchodu do důchodu v roce 1990. Zemřela v roce 2013.