Hilja Heinsoo (rozená Veeranna) se narodila 14. května 1932 v estonské vesnici Kaku v okrese Võrumaa. Měla dva starší bratry: Ülo (nar. 1928) a Seebald (nar. 1930). Rodina vlastnila farmu o rozloze 10 hektarů. Otec Eduard (nar. 1903) byl také kovářem. Hiljina matka Adelvine-Meeta (nar. 1903) byla v domácnosti.

Hilja si živě pamatuje den, kdy se v létě roku 1940 na jejich farmě zastavila projíždějící jednotka Rudé armády. Vojáci měli žízeň a rádi přijali nabízenou vodu. Na farmu však dorazil důstojník Rudé armády a začal obviňovat Eduarda, že se pokoušel vojáky otrávit a vyhrožoval mu se zbraní v ruce. Eduard, aby dokázal své dobré úmysly, vypil vodu a situace se uklidnila.

Konec války na podzim 1944 a začátek sovětské okupace zintenzívnil odbojové hnutí ve Võrumaa. Někteří lidé odešli do lesa za účelem boje proti okupaci, zatímco jiní se skrývali ze strachu, protože měli vazby na německé úřady. To v mnoha případech mělo fatální důsledky. Jednou z takových osob byl i otec budoucího manžela Hilji, Voldemar Heinsoo (nar. 1903), který se schoval v lese, ale čas od času navštěvoval svůj dům. Při jedné z návštěv domova v červnu 1946 byl zabit příslušníky státní bezpečnosti, z nichž jedním byl Hiljin bývalý spolužák ze školy Erich Lett.

Dne 25. března 1949 byla Hilja deportována i se svými rodiči; její bratři už žili odděleně. Před deportací byli prohlášeni za kulaky, což následně vedlo k obrovskému daňovému zatížení. V den deportace byli lidé nejprve převezeni do školy v obci Lasva, poté byli dopraveni na nádraží ve Võru. Během jízdy vlakem byla Hilja zodpovědná za zásobování svého vagonu jídlem. Na každém nádraží přinášela jídlo, a díky benevolenci doprovázejících stráží při těchto příležitostech mohla odesílat dopisy deportovaných svým příbuzným ve Võrumaa.

Nakonec dorazili na železniční stanici Tulun v Irkutské oblasti. Předsedové místních kolchozů, kteří měli přijímat nově příchozí, byli zmateni, když viděli, že „dovezení pracovníci“ byli hlavně starší a slabí lidé.

Hiljině rodině se podařilo získat placenou práci na pile, která se nacházela v osadě Jevdokimovskij břehu řeky Iya. Práce byla náročná, a proto mohli běžní dělníci dvakrát ročně jezdit na dovolenou do sovětských sanatorií. Vzhledem ke svému statutu deportovaných se Hilje nepodařilo toto privilegium získat. Až v roce 1955 mohla odjet na dovolenou v sanatoriu 50 km od jezera Bajkal.

Ve stejném roce dostala Hiljina rodina povolení k návratu, o které žádal její bratr Ülo. Ten měl v té době už za sebou službu v sovětské armádě. V roce 1952 dostal volno a odjel na návštěvu sestry a rodičů na deset dní na Sibiř. Není známo, zda dopisy, které Ülo psal různým úřadům pomohly nebo ne, ale v roce 1955 dostala Hilja a její rodiče povolení k návratu do své vlasti, kam dorazili ve stejném roce. Po sňatku se Hilja přestěhovala v roce 1959 do Tallinnu, kde žije dodnes.