“Brzy ráno sovětští vojáci vtrhli do našeho domu a křičeli: “Připravte se! Vy zrádci, budete vystěhováni!“ Kam? Proč? Zmatené a vystrašené, nechápající, co se děje, malé děti Urmus, Leniye, Seitjeli a Sundus začaly plakat. Nejdříve jsem popadla Korán, pak pánev a džezvu. Když nás vyvedli ven, všichni kolem plakali a křičeli,” vzpomínala Usnie Čolpan na začátek deportací, který ji a její rodinu zastihl ráno 18. května 1944. Usnie, jejíž vzpomínky později zachytil krymský historik Bohdan Hubernskij, cestovala vlakem spolu se svými dětmi a synovci. Její prarodiče a jedno z dětí strašlivou dlouhou cestu nepřežili. Stejně jako mnoho ostatních. Mrtvé nebylo po cestě možné pohřbít.

Také Tamara Potasova se v myšlenkách vrací k hrůzám transportu: „Do samotné smrti nezapomenu na pocit ponížení, když nás jako stádo zvířat nacpali do nákladních vozů – a dlouhé noci a dny vezli – deprimované a hladové. Všude vši. Lidé umírali. Při krátkých zastávkách vojáci vyhazovali mrtvoly z vagónu. Nebyl čas je pohřbívat – hned jsme jeli dál“.

Kdo jsou krymští Tataři?

Co těmto hrůzám předcházelo? Deportace z roku 1944 nebyla spontánním rozhodnutím sovětských orgánů. K tragédii se schylovalo už dlouho a její kořeny musíme hledat mnohem hlouběji v minulosti.

Krymští Tataři jsou turkický muslimský národ, který na území dnešní Ukrajiny tvoří největší minoritu. S Tatary z Povolží jsou příbuzní jen velmi vzdáleně, vzájemně si nerozumí a naopak je pro ně srozumitelná turečtina. Na poloostrově Krym, kde žijí více než osm set let, jsou považováni za původní obyvatelstvo. Krymští Tataři jsou potomky obyvatel Zlaté hordy, konkrétně západní části Čingischánovy mongolské říše a mnoha etnických skupin žijících na Krymu v různých dobách, například Taurů, Skytů, Řeků, Hunů, Kumánů, Čerkesů a Chazarů. Spojovacími prvky v procesu formování krymskotatarského národa byla územní blízkost, turkický jazyk a islám.

V roce 1441 krymští Tataři vytvořili vlastní stát, Krymský Chanát, který prosperoval až do 18. století, než byl roku 1783 připojen k Ruskému impériu v rámci expanzivní politiky Kateřiny Veliké. V té době na Krymu žilo kolem šesti milionů obyvatel této národnosti, která tak v oblasti tvořila naprostou většinu. Ruské imperiální snahy o rozšiřování říše je ale z poloostrova systematicky vytlačovaly. Kombinace fyzického násilí, zastrašování, diskriminace a vysídlování vedla do konce 19. století ke dvěma velkým migračním vlnám. V období mezi ruskou anexí Krymu na konci 18. století a počátkem století 19. emigrovalo 100 000 až 300 000 krymských Tatarů. Další migrační vlna nastala po Krymské válce v roce 1856. Ruské impérium začalo na původní tatarské obyvatelstvo znovu vyvíjet tlak a během sedmi následujících let odešlo do exilu asi 140 000 lidí.

Počátkem 20. století už krymští Tataři na poloostrově tvořili menšinu. V roce 1917 jich na Krymu žilo jen asi 300 000, přesto právě v této době vznikla jejich vlajka a hymna, které jsou používány dodnes. Když v Rusku v roce 1920 skončila občanská válka, vládu nad Krymem upevnili bolševici. V říjnu roku 1921 byla vytvořena Krymská autonomní sovětská socialistická republika. Mezi roky 1921 a 1927 nastalo období tak zvané tatarizace a kultura krymských Tatarů krátce vzkvétala (podpora národnostních menšin v té době probíhala po celém Sovětském svazu v rámci programu tzv. korenizace). Rozvíjelo se školství, literatura, vědecké a kulturní instituce. Tatarština se dokonce vedle ruštiny stala oficiálním jazykem na celém poloostrově. Období relativního klidu zvrátila až druhá světová válka.

Nařčení z kolaborace – začátek konce

Začátkem září roku 1939 nacistické Německo napadlo Polsko a o několik měsíců později se do války zapojil i Sovětský svaz. Mezi zářím a listopadem roku 1941 získala kontrolu nad téměř celým Krymem německá armáda. Na zcela okupovaném poloostrově došlo k tomu, co bylo později krymským Tatarům dáváno za vinu - obrovskému neúspěchu sovětského partyzánského hnutí, kterému za války velel Alexej Mokrousov. Z vojenského nezdaru vinil místní obyvatele, které obviňoval z kolaborace s Němci. V červenci roku 1942 o tom poslal zprávu do Moskvy. Když došlo 12. května 1944 k osvobození poloostrova, byla cesta k provedení plánu deportace krymských Tatarů volná.

Na jaře roku 1944 na Krym dorazilo 32 000 příslušníků NKVD, které tu vítali jako osvoboditele. Dne 13. dubna bylo vydáno nařízení lidového komisaře pro vnitřní záležitosti Lavrentije Beriji a lidového komisaře státní bezpečnosti Vsevoloda Merkulova „O opatřeních k vyčištění území Krymské autonomní sovětské socialistické republiky od protisovětských živlů“.

Lavrentij Berija poslal 10. května 1944 dopis Stalinovi – návrh rozhodnutí o vystěhování krymských Tatarů z území Krymu, ve kterém ho přesvědčuje o nutnosti deportace, kterou zdůvodňuje mimo jiné takto: “Značná část tatarského obyvatelstva Krymu aktivně spolupracovala s německo-fašistickými okupanty a bojovala proti sovětské moci. V roce 1941 dezertovalo z jednotek Rudé armády více než 20 000 Tatarů, kteří přešli do služeb Němců a se zbraní v ruce bojovali proti Rudé armádě, čímž zradili svou vlast.”

Deportace tedy byly oficiálně prezentovány jako nutná politika kolektivního trestu v reakci na kolaboraci krymských Tatarů s nacistickým Německem, přestože tvrzení o kolaboraci je velice sporné a většina krymských Tatarů naopak bojovala v řadách Rudé armády. Záminkou k vysídlení celého etnika byl ale pravděpodobně plán získat ničím neomezený přístup k Černému moři s následnou expanzí směrem k průlivu Dardandely, kde Stalin zvažoval umístění sovětské vojenské základny. Vzhledem k možné konfrontaci s Tureckem to však předpokládalo vyhnání národnostních menšin blízkých Turecku z těchto hraničních oblastí Sovětského svazu.

O den později, tedy 11. května, Stalin výnos Státního výboru obrany SSSR č. GOKO-5859 o deportaci všech krymských Tatarů z území Krymu podepsal. Na administrativní rovině tak bylo vše ošetřeno a ráno 18. května mohli příslušníci NKVD vtrhnout do každého krymskotatarského domu a začít s vysidlováním.

Květnová tragédie

Oficiálně deportace začaly 18. května v brzkých ranních hodinách, v některých oblastech však bylo místní obyvatelstvo překvapeno už 17. května večer. Dilaver Ennanov v rozhovoru pro portál Gazeta.ua vzpomíná na chvíle, kdy deportace začaly v Simferopolu: “Večer 17. května roku 1944 se v Simferopolu objevilo velké množství náklaďáků a vojáků. My, malí kluci, jsme se proháněli ulicemi a snažili se je spočítat, ale rychle jsme ztratili přehled. Zákaz vycházení byl stále platný, tak jsme šli s matkou spát docela brzy. Najednou, uprostřed noci, se ozvalo hlasité klepání na dveře. Vzbudil jsem se a pozoroval důstojníka, který rozhněvaně předčítal z nějakého dokumentu mé matce, která právě otevřela dveře. Stáli před ní dva vojáci a popoháněli nás, říkali, že máme deset minut na to, abychom si sbalili věci.”

Všichni byli nuceni si rychle sbalit během patnácti až dvaceti minut. Oficiálně bylo každé rodině umožněno vzít si s sebou osobní věci a vybavení domácnosti o celkové hmotnosti 500 kilogramů, realita ale často vypadala jinak. Deportovaní si směli vzít maximálně 30 kilogramů jídla a oblečení a někdy vůbec nic. To, co zůstalo, bylo zkonfiskováno – domy, zemědělské budovy a všechno, co v nich jejich majitelé museli nechat.

Dilaver Ennanov se ve vzpomínkách vrací k tomu, co následovalo. “Vyvedli nás z domu na dvůr, kde seděli naši sousedé, také krymští Tataři, se svými věcmi, na dešti v obklíčení vojáků. Zůstali jsme tam až do rozednění a potom přijela auta a odvezla nás na předměstí k železniční stanici.”

Vysidlování na zbytku poloostrova probíhalo obdobně. Lidi, které vyvlekli z jejich domovů, odvezli nákladními auty z vesnic a měst na železniční stanice v Bachčisaraji, Džankoji a Simferopolu a odkud těsně uzavřenými nákladními vlaky, v nichž se tísnily tisíce lidí, na východ. “Pamatuju si, že nás umístili do dvojitého vagonu s číslem 44. Za křiku, pláče a sténání se vlak rozjel. Když jsme přejížděli hranici Krymu, všichni začali zpívat. Zpívali a plakali, otáčeli se zpátky,” připomíná si Dilaver Ennanov poslední okamžiky ve své vlasti.

Dilaver Ennanov k podmínkám během transportu dodává: “Během cesty se dveře vozu otevíraly tehdy, kdy to považovali za nutné vojáci. Na zastávkách jsme mysleli jenom na vodu a na to, abychom stihli vyhodit všechny mrtvoly. Kdo měl čas si doma vzít nějaké jídlo, připravoval si ho během delších zastávek. Za dva týdny cesty byli i ti, co přežily, skoro k nepoznání.” Když transport dorazil do Uzbekistánu byli mnozí z deportovaných vlivem špatných hygienických podmínek a nedostatku vody a jídla v tak zbědovaném stavu, že záhy po příjezdu zemřeli. Mezi těmi, kteří přežili cestu vlakem se začaly šířit nemoci – malárie a záškrt.

Zera Batalova pro ukrajinský portál Fakty vypráví o rodině své matky, která žila v Jaltské oblasti, ve vesnici Avdžikoj (v roce 1948 byl ale původní krymskotatarský název změněn na Ochotnyče), která byla za války vypálena. Někteří z jejích příbuzných byli odvezeni na Ural, jiní do Uzbekistánu a Kazachstánu a další skončili na Sibiři. “18. května je všechny deportovali – mou matku Nurii, její rodiče Medžita a Fatmu, sestry Bijan a Eminu a matčinu sestřenici s dcerou. Můj bratr Enver byl v té době ve válce a své příbuzné začal hledat až v roce 1946.”

Deportace se dotkla všech příslušníků národa bez rozdílů. A to navzdory faktu, že naprostá většina krymskotatarských mužů v té době bojovala na frontách druhé světové války za Sovětský svaz. Návrat domů a život na Krymu jim byl zapovězen. V letech 1945-1946 bylo 8 995 krymskotatarských vojáků posláno do pracovních táborů na Sibiři a na Urale a teprve po několika letech v zajetí se mohli shledat se svými rodinami v exilu.

“Když si pro rodinu přišli, byli doma jen mí prarodiče, matčini rodiče a jejich nejmladší dcera, které bylo třináct let. Starší lidi naložili na auta a mladší je následovali pěšky. Mojí matce bylo tehdy osmnáct a pracovala na traktorové stanici. Když kolem projížděla auta s deportovanými, začala babička křičet matčino jméno: “Nurie, Nurie!” Byla tam křižovatka, kde auta musela zpomalit. Odevšad přicházeli lidé a mezi nimi byla i moje matka. Když uslyšela své jméno, rozběhla se k matce. Měla štěstí a dostala se do stejného transportu s rodiči,” vybavuje si Zera Batalova dramatické okamžiky ještě na Krymu.

K rozdělení rodiny nakonec stejně došlo. “Všichni kromě matčiny nejstarší sestry skončili na Urale. Matka měla štěstí, že zůstala se svou rodinou, ale její sestra Biyan byla vysídlena do Uzbekistánu, protože žila v sousední vesnici. Matka vzpomínala, že cesta do Uzbekistánu trvala nejméně tři týdny. Vlak někdy zastavil v lese a zůstal stát několik dní, ale lidé z něj nemohli vystoupit. Nakonec i ona ztratila během dlouhé cesty pojem o čase. Když dorazili na Ural, byli lidé tak vyhladovělí, že okusovali stromovou kůru. Dozvěděli se, že v oblasti předchozí rok pěstovali brambory, a tak v půdě hledali starou přemrzlou zeleninu, aby se alespoň trochu najedli.”

Masové deportace obyvatelstva

Deportace obyvatelstva byla jednou z forem stalinských represí. Krymští Tataři byli jedni z mnoha národů, které zasáhla vlna vysídlování probíhající mezi roky 1930 a 1952 na území Sovětského svazu. Nejvíce národnostních deportací proběhlo právě v průběhu roku 1944. Kromě krymských Tatarů byli ze svých domovů vyhnáni také například Korejci, Bělorusové, Němci, Ukrajinci, Čečenci, Inguši, Karačajevci, Lotyši, Estonci nebo Litevci. Z Kavkazu a Krymu musely odejít celé národy, z Pobaltí a dalších částí SSSR jen jejich části. Přestože se deportace týkaly různých skupin obyvatelstva – národnostních, etnických, náboženských nebo sociálních menšin v rámci Sovětského svazu, jejich společným rysem bylo plošné přemisťování velkého množství lidí do geograficky vzdálených a často nehostinných oblastí za použití násilných donucovacích prostředků na základě mimosoudních rozhodnutí.

Počet deportovaných krymských Tatarů se odhaduje na 200 až 250 tisíc. 20. května okolo čtvrté hodiny odpoledne Ivan Serov a Bogdan Kobulov shrnuli výsledky operace ve zprávě pro nejvyšší stranické a státní vedení. V ní uvedli, že mezi 18. a 20. květnem bylo přesídleno asi 180 000 osob ve více než 70 vlacích o 50 vagonech. Během května bylo dalších 6000 mladých lidí mobilizováno vojenskými komisariáty a odesláno do Hlavního oddělení záložní formace v Gurjevu (dnes Atyrau) v Kazachstánu, Kujbyševu a Rybinsku v Rusku. Dalších 5000 krymských Tatarů bylo posláno na práci do táborů společnosti Moskovugol také v Rusku. 5989 krymských Tatarů bylo obviněno z kolaborace s Němci, zatčeno a odesláno do táborů gulagu. Do celkového počtu deportovaných většinou nejsou zahrnováni. Během červnových deportací Bulharů, Arménů, Řeků a dalších příslušníků „cizích národností“ bylo vystěhováno dalších 3141 krymských Tatarů z těch, kteří těm květnovým unikli. Celkově bylo z Krymu deportováno více než 200 000 lidí, mezi nimi také 2282 Rusů, Ukrajinců, Romů, Karaimů a zástupců dalších národností, kteří byli vystěhováni, protože žili ve smíšených manželstvích.

Kompletní destrukce

Už v srpnu roku 1944 bylo na území, kde ještě před několika měsíci žili krymští Tataři, přestěhováno 50 000 Rusů a Ukrajinců. Čtyři roky po deportacích Sovětská vláda rozhodla o tom, že vyhnání krymských Tatarů a dalších národů bude trvalé. V červnu roku 1946 přestal být Krym autonomní republikou. Sovětská vláda začala bojovat s tím, co po vysídlených zůstalo. Pro sovětské úřady bylo nutné přepsat národní identitu krymských Tatarů a vymazat vzpomínku na období jejich svobody a samostatnosti z paměti poloostrova. Začalo masové nahrazování původních tatarských názvů měst a vesnic ruskými, zákaz studia tatarského jazyka a penalizace všech národních a kulturních tradic.

Destrukce všeho tatarského se týkala i oblasti náboženství. Mešity byly v lepším případě transformovány na kina a obchody, v horším zničeny. Stejně jako muslimské hřbitovy a památníky. Pojem krymští Tataři byl na dalších více než padesát let odstraněn z akademické a právní sféry a dramaticky omezen v oficiálním užívání. Rukopisy a knihy v původním jazyce byly z velké části spáleny.

Právo na návrat

Krymští Tataři však nikdy nepřestali bojovat za své právo na návrat. Vzpomínky na Krym Sověti z individuální a rodinné paměti vymýtit nedokázaly. Vrátit se zpátky do vlasti však bylo dlouho nemožné. Deportovaní krymští Tataři byli označeni nálepkou zvláštních osadníků a vysídlení pro ně bylo doživotním rozsudkem. 26. listopadu roku 1948 byl vydán Dekret Nejvyššího sovětu SSSR „O trestní odpovědnosti za útěky z míst nuceného a trvalého usazení osob vystěhovaných do odlehlých oblastí Sovětského svazu během Velké vlastenecké války“ stanovující vysoké tresty – až 20 let nucených prací za útěk.

Režim zvláštních osad byl zrušen Dekretem Nejvyššího sovětu SSSR ze dne 27. března 1956 pro krymské Řeky, Bulhary, Armény a 28. dubna 1956 pro krymské Tatary. Tyto dekrety ale zrušily pouze administrativní dohled nad deportovanými z Krymu, nevytvářely nárok na náhradu zabaveného majetku a stále vysídleným zakazovaly návrat domů.

Po Stalinově smrti v roce 1953 byli krymští Tataři osvobozeni od nejrůznějších zákazů, do vlasti se však narozdíl od Čečenců či Kalmyků stále vrátit nesměli. Až v listopadu roku 1989 jim byl povolen návrat na poloostrov se zveřejněním sovětského výnosu “O uznání nezákonných a trestných represivních činů proti národům podrobeným nucenému přesídlení a zajištění jejich práv”. V průběhu pěti let se na Krym vrátilo přes 220 000 krymských Tatarů a jejich celkový počet nakonec dosáhl téměř 300 000.

Návrat domů nebyl po pětačtyřiceti letech jednoduchý. Lidé, kteří se z deportace vraceli, čelili mnoha problémům: absenci bydlení kvůli znárodněným domům, nezaměstnanosti, a tudíž nedostatku prostředků z důvodů předsudků. Setkávali se se stále přetrvávajícím sovětským narativem z dob války, který krymské Tatary vykresloval jako nepřátele. Navrátilci byli nuceni se potulovat a přespávat pod širým nebem nebo v zemljankách, dokud nenašli místo, kde by se mohli usadit a začít budovat nový život ve své domovině.

Deportace jsou od 12. listopadu 2015, kdy ukrajinský parlament přijal rezoluci "O uznání genocidy krymskotatarského národa", uznávány jako akt genocidy a 18. květen je připomínán jako Den památky obětí genocidy krymskotatarského národa.

Další doba neklidu

Ani v jednadvacátém století ale krymští Tataři nemůžou žít poklidně ve své vlasti. 70 let po květnových deportacích čtyřiačtyřicátého roku zasáhla krymské Tatary další rána – ruská anexe Krymu na jaře roku 2014, která mnohé donutila k emigraci. Plnohodnotná válka Ruska proti Ukrajině, která začala 24. února 2022, počty krymskotatarských emigrantů ještě rozšířila. Mobilizace krymských Tatarů do ruské armády znovu vyhnala desítky tisíc z těch, kteří osm let žili pod ruskou okupací, z jejich domovů na území ovládaná ukrajinskou armádou nebo dál, za hranici na Západ.

Populace krymských Tatarů na Krymu zůstává stále nízká, pohybuje se mezi 250 000 a 300 000 lidmi. Jejím dalším tříštěním na menší skupinky emigrantů přežívajících mimo svou vlast může dojít k nenapravitelným následkům pro celou komunitu. Ani daleko od domova, kam se tak složitě desítky let vraceli, nezapomínají krymští Tataři na to, kým jsou. Zářným příkladem jsou například Elmira Sejit-Achmetova a Ernest Sulejmanov.

Oba se narodili v Uzbekistánu jako potomci deportovaných. Jejich rodiny vždy bojovaly za to, aby jim bylo umožněno vrátit se na Krym. To se jim na začátku 90. let povedlo a přesto, že se nevrátili do pohádkové země předků, jak ji znali z vyprávění svých prarodičů a rodičů, byli doma. V roce 2014 však museli ze Simferopolu odejít do Kyjeva a odtud do Varšavy. A právě v polské metropoli, naproti ruské ambasádě otevřeli minulý rok restauraci Krym, kde podávají tradiční krymsko tatarské pokrmy a nápoje. Každé ráno na její fasádě Elmir vyvěšuje tři vlajky – polskou, ukrajinskou a krymskotatarskou.

„Když jsme hledali místo pro naši restauraci, měli jsme několik možností, včetně populárních míst, kde se pohybuje hodně lidí. Tam bychom mohli vydělat peníze. Ale když jsem uviděl tohle místo, pomyslel jsem si: Tady, přímo před ruskou ambasádou, si můžu vybudovat svůj vlastní Krym. Každý den jim budeme připomínat, že Krym nikdy nebyl a nebude ruský,“ popisuje Ernest Sulejmanov rozhodovací proces, na jehož konci je restaurace propagující krymskotatarskou kulturu jako manifestace nezlomnosti krymskotatarského národa, který se nevzdává ani v nejtěžších chvílích a doufá ve svobodnou budoucnost.

Judith Krulišová, květen 2024

Zdroje:

Vladyslav Havrilov: Deportation of Crimean Tatars 1944. Where are our people? (https://deportation.org.ua/deportation-of-crimean-tatars-in-1944/)

Bohdan Hubernskij: „Nam zapreščalos vsjo, kromě smerti“. Vospominaja deportaciju krymskich tatar. Rádio Svoboda, 18. 5. 2021 (https://ru.krymr.com/a/deportaciya-krymskih-tatar-vospominaniya/31258636.html)

Jurij Nikolaec: Krimski tatary u roki drugoi svitovoi vijny: Sučansyj naukovyj diskurs. Naukovi zapiski, vypusk 3-4: https://ipiend.gov.ua/wp-content/uploads/2020/06/nikolaets_krymski.pdf

J. Otto Pohl: „Deportation of Crimea Tatars in the context of settler colonialism.“ International Crimes and History, 2015, Issue: 16 (https://dergipark.org.tr/tr/download/article-file/700969)

Deportacija krymských tatar. Dokumenty. Bessmertny barak. 17. 5. 2019 (https://bessmertnybarak.ru/article/deportatsiya_krymskikh_tatar/)

Deportacija krymskch tatar v voprosach i otvetach. BBC News Russkaja Služba. 18.5. 2015
(https://www.bbc.com/russian/society/2015/05/150518_crimean_tatars_deportation)

Děti umirali ot ispuga: kak proischodila deportacija krymskich tatar. Rozhovor s Zerou Batalovou. Portál Fakty, 18. 5. 2021 (https://fakty.com.ua/ru/ukraine/20210518-dity-pomyraly-vid-perelyaku-yak-vidbuvalasya-deportatsiya-krymskyh-tatar/)

I dlja etogo my ždali vas počti tri goda? Rozhovor s Dilaverem Enannovem. Gazeta.ua, 15. 5. 2014 (https://gazeta.ua/ru/articles/history-newspaper/_i-dlya-etogo-my-zhdali-vas-pochti-tri-goda/557777)

Ja budu ich trollit i každyj deň napominať, čto Krym nikogda ne byl i ne budet rossijskim. Hromadske. 27.2. 2023 (https://hromadske.ua/ru/posts/ya-budu-ih-trollit-i-kazhdyj-den-napominat-chto-krym-nikogda-ne-byl-i-ne-budet-rossijskim)