Promarněné naděje na změnu

Naděje na dramatickou proměnu vnitřního systému Gulagu po smrti Stalina v březnu 1953 byla z pohledu vězňů promarněna. Amnestie, kterou vyhlásil Berija, se týkala kriminálních vězňů a v případě politických se dotkla jen těch s nízkými tresty. V roce 1953 se v táboře dramaticky změnilo složení vězňů – výrazně se zvýšil počet politických vězňů z řad účastníků války padlých do zajetí. Těsně před vypuknutím povstání navíc do táborů v Norilsku přijelo 1200 vězňů z Karagandy, tábora, kterým se prohnala vlna protestů. Když do Norilsku dorazili vězni zkušení ve vyvolávání táborových nepokojů, začalo se schylovat k velké změně.

Oficiálně povstání začalo 25. května, schylovalo se k němu ale delší dobu: „5. března roku 1953 jsme si mezi sebou předávali novinku: “Čert je mrtvý”, vzpomíná Lev Netto, vězeň Gorlagu a účastník povstání, na okamžik, kdy se lágrem začala šířit informace o Stalinově smrti. „Tváře vězňů se rozjasnily. Přemýšleli jsme o blízké budoucnosti země a samozřejmě o možnosti návratu domů. Amnestie se však netýkala politických vězňů.“

Povstání lidských duší

Spíše než o povstání v pravém slova smyslu se v Norilsku jednalo o stávku – vězni do ruky nebrali zbraně, nenapadali bachaře ani se nepokoušeli z tábora utéct. Snahy vězňů změnit svůj tragický osud nazval jeden z nich povstáním lidských duší.

Gorlag, tzv. zvláštní tábor neboli „speclag“ číslo 2 pro zvlášť nebezpečné politické vězně (ve skutečnosti bývalé válečné zajatce či odpůrce sovětského režimu z Ukrajiny a Pobaltí) byl založen roku 1948 a rychle si získal pověst lágru s extrémně přísnými podmínkami. Odsouzení v drsném prostředí daleko za polárním kruhem téměř 3000 kilometrů od Moskvy těžili železnou rudu a uhlí. Právo tady nefungovalo, vězni byli vydáni na milost i nemilost dozorcům. „Na jaře 1953 začala ve zvláštních táborech bezuzdná svévole. Dozorci dokonce dostávali dovolenou jako odměnu za bezdůvodnou krutost: dávky ze samopalů si občas vyžádaly životy vězňů. V Gorlagu nastal skutečný teror. Docházelo k provokacím, snahám o rozeštvání národnostních skupin: Kavkazanů s Kozáky, Rusů s Ukrajinci a tak dále,“ připomíná si Netto atmosféru, v níž povstání vzniklo.

Stávka politických vězňů

Poklidné ráno 25. května 1953 narušil signál ukončení pracovního dne. „Ale do konce směny bylo ještě daleko,“ vrací se Netto ve vzpomínkách k osudovým okamžikům. „Vyběhl jsem z baráku a uviděl jsem skupinu vězňů: „Co se stalo?“ Došlo k provokaci – dozorci bezdůvodně stříleli do vězňů. Byli oběti. „Tak před mýma očima začala stávka politických vězňů.“

Ke vzpouře se nakonec přidalo všech šest oddělení Gorlagu a zúčastnily se jí téměř všechny kategorie vězňů. V táborech začaly vznikat samosprávné orgány, často založené na principu zastoupení různých národnostních nebo skupin vězňů.

Požadavky otroků

„Po několikadenním jednání s táborovou správou bylo rozhodnuto, že se vězni sejdou s moskevskou komisí. Na jedné straně byli generálové, plukovníci a další důstojníci. Na druhé vězni,“ připomíná si počáteční nadějný postup vyjednávání Semjon Bomštejn, který si v Norilsku odpykával 25 let za údajnou kontrarevoluční aktivitu a v létě roku 1953 se aktivně zapojil do probíhající vzpoury.

Nenásilným protestem vězni požadovali zkrácení pracovní doby z deseti až dvanáctihodinových směn na sedmi až osmihodinové, výplatu vydělaných peněz a zlepšení životních podmínek v oblasti lékařské péče, kultury a vzdělávání. Kromě toho chtěli, aby na oknech baráků nebyly mříže, na dveřích zámky a aby tábor mohli opustit nemocní a hendikepovaní lidé a taky cizinci. Když stávkový výbor přednesl požadavky vězňů, došlo k překvapení mnohých k jejich kladnému přijetí. V barácích byly z oken odstraněny mříže a ze dveří zámky, čísla z vězeňských šatů byla stržena. Vězni mohli bez omezení psát dopisy a byly povoleny návštěvy příbuzných. Doba zdánlivého klidu však netrvala dlouho.

„Ze zóny, kde stávka začala, byla do tundry odvedena skupina zajatců. Ukázalo se, že se tímto způsobem rozhodli zbavit nejaktivněji vystupujících rebelů, ačkoliv moskevská komise ujišťovala, že za účast ve stávce nebude nikdo pronásledován. Doba klidu byla u konce. Prvního července 1953 se táborem znovu ozvala střelba. Bylo mnoho mrtvých a zraněných,“ vzpomíná na porušení dohody mezi vězni a dozorci Bomštejn.

Vězni Gorlagu

Vězni se přestali spoléhat na upřímnost táborového velení, ve které zcela ztratili důvěru. Zevnitř tábora se tedy pokoušeli najít spojence mimo zdi lágru a velmi omezenými prostředky ovlivňovat veřejné mínění. Dne 27. června byl nad Norilsk vypuštěn létající drak, ke kterému byly připevněny papíry. Stálo na nich: „Střílejí nás a mučí hladem. Žádáme sovětské občany, aby informovali vládu o svévolném zacházení s vězni v Norilsku.“ Další apeloval přímo na vojáky: „Vojáci ministerstva vnitra! Nedovolte, aby byla prolita bratrská krev. Ať žije mír, demokracie a přátelství národů.“ Letáky byl podepsány Vězni Gorlagu. Celkem jich bylo více než 40000.

„Naše výzvy byly úspěšné. Obyvatelé Norilsku opovrhovali táborovou správou. Ve školách začaly děti pohrdat dětmi bachařů a někdy je i bít. Strojvůdci a průvodčí vlaků, které do tábora dovážely suroviny, nám solidárně podávali ruce. Sympatie všech obyvatel Norilska byly na naší straně,“ vzpomíná jeden z účastníků povstání Daniil Šumuk.

Skutečný masakr

Ani dobré vztahy s místními obyvateli však zkáze nezabránily, a aniž by si to vězni uvědomovali, vzpoura spěla ke konci. „Zásahu jsme mohli zabránit a zamezit střelbě, ale spousta chlapů řekla: Jdeme na smrt“, dodává Bomštejn.

V noci, 4. srpna. tábor obklíčili vojáci. Z reproduktorů k vězňům zaznívaly výzvy k opuštění zóny. Odsouzení si reálnou hrozbu neuvědomovali, mysleli si, že jde o psychický nátlak ze strany táborového velení. Když ale do tábora vjela auta se samopaly a začala střelba, bylo jasné, že začala poslední fáze vězeňské vzpoury – její krvavé potlačení. *„Byl to skutečný masakr. Všichni, kdo byli v té době v klubu, byli zastřeleni. Asi padesát lidí zabili, přibližně sto zranili. Všichni byli při zadržení surově zbiti, dokonce i zranění. Krve bylo skoro po kolena,“ *vzpomíná Ostap Černobaj.

Strašné následky

Na konci srpna odvezli nejaktivnější účastníky povstání z Norilska do Krasnojarsku do vnitřního vězení Ministerstva vnitra. Ostatní do jiných lágrů. Například Kengiru, Irkutsku nebo Magadanu.

Ve třetím oddělení bylo zabito 57 lidí a zraněno 98, v pátém bylo obětí ještě více - 58 vězňů bylo zabito a 128 zraněno. K některým obětem na životech ale došlo už v předvečer povstání. V oficiálních spisech z lékařského archivu tábora vyplývá, že za rok 1953 v Norilsku zemřelo 648 lidí, pouze 240 z nich na nemoci a zranění. Ostatní byli zastřeleni.

Konec Gulagu

Odvaha vězňů povstat proti zrůdnému systému nakonec přinesla konec Gulagu. Několik měsíců poté, co bylo povstání potlačeno, byl Gorlag uzavřen. Ne všichni z těch, kdo se nespravedlnosti v lágrech dokázali postavit na odpor, se ale svobody dožili. Jen díky nim se podmínky věznění v táborech nakonec výrazně zmírnily. Gulag byl přejmenován а v roce 1960 reorganizován, obrovská síť táborů byla v konečném důsledku podstatně zmenšena.

Judith Krulišová, srpen 2024