Autor má jakožto bývalý pracovník KGB přístup do jinak uzavřených archivů NKVD a KGB v Kyrgyzstánu, kde se mu podařilo dohledat informace k výše uvedenému počtu obětí.

Z hlediska počtu jsou nejvíce zastoupeny oběti z řad Kyrgyzů, kterých bylo 6393, další nejpočetnější skupinou byli Rusové, jejichž počet se vyšplhal k číslu 3869 a Ujguři, těch bylo 1839. Obětí ukrajinské národnosti bylo 1358, Uzbeků 1138, perzekvovaných osob německé národnosti bylo 782. Oběťmi represí se podle autora stalo i 24 Čechů a československých občanů. V kombinaci s informacemi z dalších zdrojů ale víme, že jich ve skutečnosti bylo 52 a ani toto číslo pravděpodobně není finální. Českým obětem se věnujeme v samostatném textu.

Basmači a deportovaní

Těchto více než 17 tisíc obětí však bezesporu není finální počet všech lidí, kterých se bezprostředně dotkly sovětské represe v Kyrgyzstánu. Za prvé se do publikované Kniha obětí politických perzekucí v Kyrgyzstánu pravděpodobně nedostaly všechny osoby, které padly do soukolí sovětské tajné policie (jak dokládá i více než dvojnásobný počet námi doložených českých obětí). A za druhé se do těchto počtů nezapočítávají lidé, kteří byli kolektivně deportováni v rámci rozkulačování nebo pobiti během antisovětských povstání začátkem 20. let.

Převážně v jižním Kyrgyzstánu bylo rozšířené i hnutí tzv. basmačů, kteří v počátcích sovětské vlády ve 20. letech bojovali s bolševiky za zachování tradičního způsobu života. Basmači byli sovětskou vládou označováni za bandity a tento narativ v Kyrgyzstánu bohužel dodnes do značné míry přežívá (narozdíl například od vedlejšího Uzbekistánu, kde jsou basmači dnes považováni za hrdiny). Kyrgyzští pastevci byli nuceni ke kolektivizaci, mnohé horské vesnice byly v důsledku kolektivizace zpustošeny a počátkem 30. let byly tisíce Kyrgyzů násilně deportováni v rámci rozkulačování. Několik tisíc Kyrgyzů bylo deportováno například na území dnešní Chersonské oblasti na Ukrajině, tedy přesně v opačném směru, než probíhaly deportace ukrajinských rolníků.

Tyto události ani pozdější represe však nejsou neodmyslitelnou součástí kyrgyzské kolektivní paměti (narozdíl například od té kazašské). V ní jako hlavní trauma 20. století zůstává rok 1916 a útěk statisíců Kyrgyzů před brutálními carskými odvody a represemi přes hřebeny Ťanšanu do Číny.

Popravení

Podle Bolota Abdrachmanova bylo v sovětském Kyrgyzstánu k trestu smrti z politických důvodů odsouzeno 3639 lidí, 400 zemřelo ve věznicích v důsledku nelidského zacházení, mučení a špatných hygienických a životních podmínek. Ostatní byli odsouzeni k různě dlouhým trestům odnětí svobody ve vězení, pracovních táborech nebo ve vyhnanství.

V době Velkého teroru fungovaly na území dnešního Kyrgyzstánu čtyři velké věznice – ve Frunze, Oši, Karakolu a Narynu. V hlavním městě byla věznice v budově, kde dnes sídlí Ministerstvo kultury, informací, sportu a politiky mládeže. Tu v roce 1927 vybudovali členové československého družstva Interhelpo. Nejdříve se tu nacházel Ústřední výkonný výbor Rady lidových komisařů, ve druhé polovině 30. let se budova stala sídlem NKVD, které v podzemních prostorách zřídilo věznici. První vězně sem začali svážet v roce 1937 poté, co v platnost vstoupil rozkaz NKVD č. 00447 o zatýkání “antisovětských elementů”, který odstartoval Velký teror. Právě tady byli pravděpodobně popraveni dva členové Interhelpa – Ondrej Pálinkáš a Josef Skalický.

Popravené z věznice v Převalsku (dnes Karakol) s největší pravděpodobností pohřbívali do masových hrobů v okolí města. Jeden z nich, dosud neodkrytý, se nachází na břehu jezera Issyk-Kul a lokalizovali jsme jej během expedice Gulag.cz v září 2024. Je možné, že Čech František Brabec, který v Převalsku bydlel a pracoval jako stolař, byl po svém zatčení vězněn právě v Převalsku a když byl odsouzen k trestu smrti, skončily jeho ostatky právě tady. Více o tomto místě se dočtete v druhém díle zápisků z naší expedice Masový hrob v zapomnění, aneb paměť na sovětský teror pod vrcholky Ťan-šanu.

Gulag v sovětském Kyrgyzstánu

Na území dnešního Kyrgyzstánu v době existence Sovětského svazu fungovaly čtyři táborové správy Gulagu – Podgornyj, Bělovodskyj, Džangidžirskij a uranový lágr v Kadži saji. Posledně jmenovaný jsme zmapovali v rámci expedice Gulag.cz v září 2024 (viz text Uran u kyrgyzského moře. Těžili ho vězni Gulagu, pokračovat bude Rosatom).

Ve srovnání s tábory v jiných sovětských republikách byly ty v sovětské Kirgizii relativně malé s malým počtem jednotlivých táborů. Obecně byly rozměry sovětských represí v Kyrgyzstánu menší než například v sousedním Kazachstánu, represe se nestaly součástí místní národní paměti, a to vše se dodnes odráží na nevyjasněném vztahu obyvatel Kyrgyzstánu k tomuto tématu. I proto má v dnešním Kyrgyzstánu relativní ohlas ruský narativ sovětské historie záměrně snižující význam stalinských represí. Více o tom píšeme zde.

V místních táborech si trest odpykávali většinou Kyrgyzové, ale i zástupci dalších osmnácti národností, kteří tou dobou na území Kyrgyzstánu žili. V Bělovodském a Podgorném táboře byli vězněni političtí i kriminální vězni, muži i ženy dohromady. Džangidžirský tábor byl čistě ženský lágr nacházející se severozápadně od města Frunze (dnes Biškek). Pracovalo tady maximálně několik set politických vězeňkyň ve stavebnictví, dolech a průmyslu zaměřeném především na textilní produkci. Vězněné ženy zpracovávaly suroviny na výrobu pytlů a provazů.

Džangidžirlag a Tamara Petkevič

Během expedice Gulag.cz v září 20124 jsme zjistili, že na místě bývalého tábora se stále nachází funkční věznice – mužská vězeňská kolonie č. 19, jeden z nejtěžších kriminálů v dnešním Kyrgyzstánu. V současnosti si zde ve dvou až čtyřlůžkových celách odpykává doživotní tresty kolem stovky vězňů. Mezi nimi i ti, kteří byli odsouzeni za terorismus a extremismus. Před dvěma lety byla v nově zrekonstruovaných budovách otevřena i specializovaná nemocnice s 265 lůžky. Při té příležitosti o této vězeňské kolonii natáčela a psala reportáže některá kyrgyzská média, ovšem o kontinuitě z dob Gulagu se vůbec nezmínila.

Díky knize vzpomínek Tamary Petkevičové Bolest si věk nevybírá máme k dispozici jedinečné svědectví o podmínkách v táborech gulagu na území sovětské Kirgizie. V roce 1943 byla Tamara společně se svým mužem zatčena ve Frunze, kam se předtím přistěhovala z Leningradu. Byla odsouzena na sedm let do gulagu a trest si odpykávala v lágrech na území dnešního Kyrgyzstánu – v Džangidžiru a Bělovodském táboře nedaleko Frunze. Později byla transportována do táborů na území dnešního Ruska.

Strastiplnou cestu z věznice ve Frunze do Džangidžirského tábora vězeňkyně absolvovaly pěšky – v horku vyprahlou stepí, k jídlu dostávaly jen sušené slané ryby. Takto Petkevičová popisuje příchod do tábora tvořeného dvěma baráky s hospodářskými budovami obklopenými plotem z ostnatých drátů a čtyřmi strážními věžemi se strážemi se samopaly: „Stála tam řada živých tvorů, které vzdáleně připomínaly lidské bytosti. Ve vedru a žáru dne stály jako přibité. Co nebo kdo to byl? Přišly jsme blíž a podívaly jsme se: ano, byli to lidé! Bylo jich deset: kostry různých velikostí potažené hnědým pergamenem kůže; nazí do pasu, s prázdnými vaky visících vyschlých, obnažených prsou a s vyholenými hlavami. Kromě podivných kalhot na sobě neměli vůbec nic. Tohle že jsou ženy?!“

Podgorlag – Podgornyj pracovně-nápravný tábor existoval do roku 1956. Vedení tábora se nacházelo nejdříve ve městě Kara-Balta, později v Kalininskoje, asi 70 kilometrů od Frunze. Vězni, kterých táborem prošlo až 4 500, pracovali na stavbě zařízení souvisejících s atomovým projektem, při těžbě radioaktivních surovin a při výstavbě silnic, bytů a průmyslových objektů.

Bělovodskij tábor ve kterém žilo asi 3000 vězňů pracujících ve stavebnictví, zemědělství a průmyslu, se nacházel asi 40 kilometrů od Biškeku. Ze svědectví Tamary Petkevič, která sem byla přesunuta z Džangidžiru, víme, že se lágr skládal ze dvou zón: mužské a ženské. Všechny služební prostory – kuchyně, lázně, zdravotní středisko, kancelář a pět baráků – byly v mužské zóně. V ženské zóně byla jedna dlouhá budova s malými slídovými okny.

Uranový důl v Kadži-Saji pod správu žádného z těchto táborů nespadal. Jednalo se o samostatný jaderný projekt přísného utajení, a tak navzdory faktu, že tam vězni gulagu pracovali, neznáme jejich přesné počty. Podrobnosti o některých výše popsaných místech a jejich dokumentaci během naší expedice se dočtete v zápiscích z naší expedice: Uran u kyrgyzského moře. Těžili ho vězni Gulagu, pokračovat bude Rosatom

Autoři: Štěpán Černoušek a Judith Krulišová, Gulag.cz

-------
Tento text vznikl v rámci projektu realizovaného za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.