Během expedice Gulag.cz do Kyrgyzstánu jsme díky spolupráci s Bolotem Abdrachmanovem, bývalým kapitánem KGB a dnes ředitelem memoriálního komplexu Ata Bejit, získali materiály z dosud utajovaných archivů NKVD-KGB, konkrétně podrobnosti o 26 perzekvovaných Češích na území sovětského Kyrgyzstánu včetně jejich fotografií z vyšetřovacích spisů.

Na základě tohoto materiálu a studia mnoha dalších pramenů (archivy, články, rodinné vzpomínky) jsme upřesnili počet Čechů, Slováků a dalších čs. občanů, které na místě (především ve 30. a 40. letech) postihly sovětské represe. Dosud se uváděl počet cca 20 osob. My jsme spočítali 52 jmen. Nejméně 16 z nich byl za Stalina na místě popraveno, sedm jich zemřelo v táborech Gulagu či ve vězení, v 18 případech je osud zatčených ovšem neznámý (a pravděpodobně též v důsledku represí zemřeli) a jen u 11 osob máme prokazatelné informace o tom, že represe přežili.

Vytvořili jsme dočasnou česko-ruskou pamětní desku se jmény těchto obětí, nainstalovali ji v memoriálním komplexu Ata-Beit a dohodli se s tamním ředitelem, že se pokusíme vytvořit stálou připomínku, která by se stala první ze série pamětních desek připomínajících oběti sovětských represí z řad nekyrgyzských národů.

Níže přinášíme (v abecedním pořadí) portréty všech 52 osob, o jejichž osudu máme alespoň nějaké informace (někdy jsou velmi stručné, jindy máme k dispozici i mnoho obrazového materiálu). Seznam však pravděpodobně není zdaleka konečný a v případě nových informací jej budeme rozšiřovat.

Dominik Barlo

- osud ani forma represe nejasný

Dominik Barlo se narodil dne 21. února roku 1901 ve Starých Horách u Báňské Bystřice. V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” uvádí, že v Turkestánu bude pracovat jako strojník nebo zámečník. Do Pišpeku (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjíždí společně s manželkou Stefanií, rozenou Mrázekovou (1904) a synem Milanem (1924) prvním transportem Interhelpa 29. března 1925 pod pořadovým číslem člena družstva 8. Před odjezdem působil jako zakládající člen KSČ v Ružomberoku. Jméno Dominika Barla figuruje na seznamu obětí, které bez dalších podrobností sestavilo sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar. Jeho další osud není znám.

František Brabec

- popraven

František Brabec se podle informací, které na základě přístupu k odtajněným dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov, narodil roku 1884 v tehdejším Rakousku-Uhersku. Pracoval jako stolař ve městě Převalsk v dnešním Kyrgyzstánu.

Dne 12. srpna roku 1938 byl zatčen a 27. září téhož roku trojkou odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 13. října roku 1938. V archivním spisu se objevuje poznámka, že jeho případ měl být 13. června roku 1989 přerušen a zrušen (to znamená rehabilitaci).

Není vyloučeno, že byl pohřben v masovém hrobě u města Převalsk (dnes Karakol) na břehu jezera Issyk-Kul, který jsme (znovu)objevili během naší expedice. Je to jediná česká stopa spojená s tímto místem

Karel Cebe

- popraven

Karel Cebe se podle informací, které na základě přístupu k odtajněným dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov narodil roku 1883 v tehdejším Rakousku-Uhersku. Ve Frunze (dnes Biškek), v dnešním Kyrgyzstánu, pracoval jako zámečník ve strojírenském závodě Frunze.

Dne 20. května roku 1938 byl zatčen jako agent německé rozvědky a 21. září téhož roku byl odsouzen k trestu smrti. Dne 28. září roku 1960 byl rehabilitován. Jeho další osud ani podrobnosti z vyšetřovacího spisu nejsou známy.

V archivních složkách se žádostmi o výjezdní doklady, které se nachází ve fondu Ministerstva zahraničních věcí - Ruská pomocná akce, Praha v Národním archivu Čr se dokumenty Karla Cebe nepodařilo najít.

Eduard Čípa

- osud a forma represe nejasné

Eduard Čípa se narodil 15. března roku 1900 v Moravských Bránicích. Žil v Dolních Kounicích na Brněnsku, kde pracoval jako zedník. V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” uvádí, že v Turkestánu bude jako družstevník Interhelpa pracovat ve stavebnictví. Do sovětské Kirgizie odjel s manželkou Františkou (1901) s prvním transportem Interhelpa dne 29. března 1925 pod pořadovým číslem člena družstva 45. Jméno Eduardy Čípy figuruje jak na seznamu obětí, které “padly na frontě výstavby socialismu”, jak ve své knize Internacionálna pomoc československého proletariátu národům SSSR vydané v roce 1961 uvádí Pavel Pollák, tak na seznamu obětí, který sestavilo Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar. Jeho další osud ani konkrétní forma represe a datum zatčení není znám.

Viktor Doležal

- nejspíš zemřel v táboře

Viktor Doležal se podle informací, které na základě přístupu k odtajněným dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov narodil roku 1890 v Brně. Pracoval jako stolař. Do Frunze (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu přijel se třetím transportem Interhelpa společně s manželkou Růženou, dcerou Miroslavou a synem Vítězslavem 20. února 1928 pod pořadovým číslem člena družstva 59.

Dne 28. července roku 1941 byl zatčen, obviněn z antisovětské agitace a propagandy a odsouzen k deseti letům vězení a ztrátě občanských práv na tři roky. Začátek výkonu trestu byl stanoven na 28. června 1941. Dne 21. října téhož roku přezkoumal rozsudek Vrchní soud Kyrgyzské SSR a ponechal trest v nezměněné podobě. Od té doby je Viktor Doležal nezvěstný. V archivním spisu se objevuje poznámka, že jeho případ měl být 20. listopadu roku 1958 přerušen a zrušen (tedy rehabilitace). Jeho další osud není znám, Pavel Pollák uvádí přesné datum Doležalova úmrtí - 17. listopad 1941.

Jeho jméno figuruje jak na seznamu obětí, které “padly na frontě výstavby socialismu”, jak ve své knize Internacionálna pomoc československého proletariátu národům SSSR vydané v roce 1961 uvádí Pavel Pollák, tak na seznamu obětí, který sestavilo Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar. V archivních složkách se žádostmi o výjezdní doklady, které se nachází ve fondu Ministerstva zahraničních věcí – Ruská pomocná akce, Praha v Národním archivu Čr se dokumenty Viktora Doležala nepodařilo najít.

Byl odsouzen spolu s dalšími Čechy a jeho příběh jsme zpracovali zde: https://gulag.online/articles/hrali-karty-a-kritizovali-stalina?locale=cs

Rudolf Doubravský

- osud neznámý

Rudolf Doubravský se narodil roku 1908 ve Velkém Týnci u Olomouce. Do Frunze (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu přijel s druhým transportem Interhelpa po pořadovým číslo člena 67. V Interhelpu pracoval jako pokladník družstva. Jeho jméno se objevuje na seznamu obětí represí, který v knize Z historie československých vystěhovaleckých družstev v Sovětském svazu (1923-1939) z roku 2015 uvádí Dušan Janák a Zdeněk Jirásek. Autoři píšou, že v roce 1931 začalo Ministerstvo zahraničních věcí na podnět rodiny pátrat po jeho osudu. Navzdory intervenci československých úřadů se nepodařilo zjistit více než, že byl obviněn ze zpronevěry a zatčen. Jeho další osud je neznámý. V archivních složkách se žádostmi o výjezdní doklady, které se nachází ve fondu Ministerstva zahraničních věcí - Ruská pomocná akce, Praha v Národním archivu Čr se dokumenty Rudolfa Doubravského nepodařilo najít.

Tomáš Glozl

- represe přežil

Do Pišpeku (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel s prvním transportem Interhelpa s manželkou Františkou (1888), dcerami Hedvikou (1911) a Martou (1916) a syny Karlem (1920) a Jiřím (1922) pod pořadovým číslem člena družstva 94 dne 29. března 1925. V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” uvádí, že bude pracovat v textilním průmyslu. Ve Frunze pracoval jako vedoucí tkalcovského oddělení.

Dne 3. července roku 1941 byl zatčen a o rok později za antisovětskou agitaci odsouzen na pět let do tábora Gulagu v Mariinsku. Gulag zřejmě přežil, jak doložil jeho příbuzný Petr Pavlíček. Jméno Tomáše Glozla se objevuje i na seznamu obětí represí, který v knize Z historie československých vystěhovaleckých družstev v Sovětském svazu (1923-1939) z roku 2015 uvádí autoři Dušan Janák a Zdeněk Jirásek. Dne 28. října roku 1958 Sovětské vyšetřovací orgány jeho případ zastavily pro nenaplnění skutkové podstaty trestného činu.

Byl odsouzen ve stejné době jako pět dalších Čechů, proto jsem ho zařadili do stejného příběhu zpracovaného zde: https://gulag.online/articles/hrali-karty-a-kritizovali-stalina?locale=cs

Jan Grila

- osud neznámý

Jméno Jana Grily figuruje jak na seznamu obětí, které “padli na frontě výstavby socialismu”, jak ve své knize Internacionálna pomoc československého proletariátu národům SSSR vydané v roce 1961 uvádí Pavel Pollák, tak na seznamu obětí, který sestavilo Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar. Nic dalšího o jeho zatčení a obvinění ale nevíme a jeho další osud není znám. V archivních složkách se žádostmi o výjezdní doklady, které se nachází ve fondu Ministerstva zahraničních věcí - Ruská pomocná akce, Praha v Národním archivu Čr se dokumenty Jan Grily nepodařilo najít.

Josef Guber

- osud neznámý

Josef Guber se podle informací, které na základě přístupu k odtajněným dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov narodil roku 1889 v Mariánských lázních. Bydlel ve vesnici Stretěnka nedaleko Biškeku na území dnešního Kyrgyzstánu.

Dne 17. července roku 1938 byl zatčen a odsouzen k trestu smrti. Jeho další osud je neznámý. Dne 31. května roku 1989 byl rehabilitován. V archivních složkách se žádostmi o výjezdní doklady, které se nachází ve fondu Ministerstva zahraničních věcí – Ruská pomocná akce, Praha v Národním archivu Čr se dokumenty Josefa Gubera nepodařilo najít.

Cyril Horáček

- represe přežil

Cyril Horáček se narodil 2. září 1887 ve Zlíně. Do Pišpeku (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel společně s manželkou Marií (1887), dcerami Annou (1907) a Marií (1913) a synem Oldřichem (1914) prvním transportem Interhelpa 29. března 1925 pod pořadovým číslem člena družstva 124. V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” píše, že v Turkestánu bude pracovat v obuvnickém průmyslu.

Jeho jméno se objevuje na seznamu obětí represí, který v knize Z historie československých vystěhovaleckých družstev v Sovětském svazu (1923-1939) z roku 2015 uvádí Dušan Janák a Zdeněk Jirásek. Autorům se podařilo v rámci výzkumu v Ruském státním archivu sociálně-politických dějin získat složku Cyrila Horáčka. Víme tak, že jako voják za První světové války byl zajat v Rusku a poté vstoupil do legií. V československu pak chvíli pracoval jako obecní strážník ve Zlíně, ale zároveň zastával komunistické myšlenky a v roce 1921 vstoupil do KSČ.

Nedlouho po příjezdu do Pišpeku odjel z důvodů nevhodných klimatických podmínek do Rostova na Donu a následně do Jaroslavi, kde pracoval jako dělník. Jako člen Komunistické strany Československa měl být přijat do bolševické strany. K tomu došlo až na podzim roku 1928, protože v hodnocení Filipa Švolíka z roku 1925 v Pišpeku mu byla připomínaná minulost v legiích a práce strážníka. Za vstup do VKSb se v jeho případě přimlouval i Antonín Zápotocký. V hodnocení byl označen za “cizí element”, což zřejmě sehrálo roli v jeho dalším osudu. V roce 1932 byl odsouzen na dva roky. Trest si odpykal a měl být vyhoštěn ze Sovětského svazu, přesto zůstal pod dohledem GPU v Archangelsku. Až díky spolupráci s československými diplomaty mu byl umožněn návrat do Československa, což mu zřejmě zachránilo život.

Rudolf Horáček

- zemřel v gulagu

Rudolf Horáček se podle informací, které na základě přístupu k odtajněným dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov narodil v září roku 1898 v Březové na Moravě. Tamtéž pracoval jako koželuh než si společně s manželkou Olgou (1904) a jejich dcerou Vlastou požádal o výjezdní doklady do Pišpeku (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu.

V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” uvádí, že v Turkestánu bude pracovat v rámci své specializace v koželužském oboru. Do sovětské Kirgizie přijel prvním transportem Interhelpa dne 29. března 1925 pod pořadovým číslem člena družstva 125. Ve Frunze se jim později narodil syn Rudolf.

Dne 28. června roku 1941 byl zatčen spolu s Viktorem Doležalem, Antonínem Jílkem a Františkem Štefanem a 7. října za antisovětskou propagandu a agitaci (paragraf 58-10, článek 1) odsouzen k deseti letům vězení a ztrátě občanských práv na tři roky. V době zatčení pracoval jako vedoucí oddělení technické kontroly v koželužně č. 2. Vlasta Horáčková, dcera Rudolfa Horáčka v rozhovoru s Jaromírem Markem vzpomíná na otcovo zatčení: „Bylo mi sedm let, když otce uvěznili. Byla jsem tehdy ještě malá, ale všechno se mi to vrylo do paměti. Přijeli nad ránem, dělali velký rámus, všechno v domě zpřevraceli a otce odvezli.” Rudolf Horáček byl obviněn z kontrarevoluční činnosti, urážení vedoucích představitelů strany a sovětské vlády.

Ve vyšetřovacím spisu NKVD se píše, že získal protisovětsky smýšlejícího Františka Štefana a Viktora Doležala, s nimiž opakovaně pořádal ilegální schůzky u sebe doma a u Františka Štefana. Rudolf Horáček se měl při výslechu přiznat, že jako nepřítel stávajícího politického zřízení v Sovětském svazu po řadu let mezi zaměstnanci Interhelpa prováděl protisovětskou agitaci a propagandu. Šířením pomluv a výmyslů o životě v Sovětském svazu se mezi dělníky snažil vyvolat nespokojenost vůči bolševické straně a sovětské vládě. Měl také intrikovat a organizovat tisk a následnou distribuci kontrarevolučních letáků ve Frunze.

Vlasta Horáčková si vybavuje i okamžiky z otcova soudního procesu: „Potom byl neveřejný soud a odsoudili jej jako nepřítele státu k deseti letům vězení. Když otce soudili, byla jsem maličká. Soud byl pro veřejnost uzavřený, ale já se nějak dostala na chodbu. Najednou jsem uviděla otce, jak tam sedí úplně sám. Bez dozoru. Rozběhla jsem se k němu. Víte, já otce moc milovala. Vsunul mi do ruky kousek papírku a řekl: utíkej a dej to mámě! Poslal jí po mně vzkaz, ve kterém bylo napsáno, kdo jej udal. Byli to čtyři Češi, čtyři sousedi. Hráli karty a otec vyhrál. Aby mu nemuseli zaplatit, raději jej udali.Vlastní lidé. Udali ho, že je nepřítel státu. Dlouho jsem si pamatovala jejich jména, ale už jsem je zapomněla. Vím jistě, že jeden z nich se jmenoval Opatřil.“

Další úhel pohledu do nejasností kolem Horáčkova zatčení vnáší Antonín Korima, který se s ním přátelil, ve svých pamětech: “Stalo se jednou, když jsme stavěli nový cech, že jsem přišel v poledne na staveniště, a když jsem zařídil, co bylo nutné, vytáhl jsem chleba s cibulí - tehdy byla právě doba, kdy sádlo nějak nebylo - a dal se do jídla. Horáček se ke mně otočí a žertem povídá: “Tak taky jíš sovětské sádlo?” Já jsem řekl něco v tom smyslu, že cibule je zdravá, ale někdo už zavolal obsah těchto slov na bezpečnost a milého Horáčka odvezli k výslechu. Pak přišla jeho manželka za mou ženou a řekla jí, že ví, kdo jejího manžela udal: “Byl to ten hubený černý vztekloun!” To ovšem sedělo na mě.”

Nejistota vyplývající několika různých verzí Horáčkova udání ilustruje atmosféru strachu a paranoje, která mezi družstevníky panovala nejen v době, kdy Velký teror vrcholil v roce 1938, ale i na začátku 40. let. Vlasta Horáčková je přesvědčena, že její otec zemřel v pracovním táboře během války: “Odvezli jej do města Arys. Tam zemřel. Zimou, hladem. Zůstali jsme sami, bratr, máma a já.“ Pavel Pollák to konkretizuje rokem 1942, které se však objevuje u mnohých rozsudků smrti v té době a jen málokdy odpovídá realitě. Přesvědčení Vlasty Horáčkové a její rodiny však rozporuje vzpomínka Bohuslava Huňi, kterou ve svém svědectví opakuje jeho manželka Valentina Huňová v rozhovoru s Jaromírem Markem.

Bohuslav Huňa v říjnu roku 1942 narukoval do Pracovní armády, což byly dočasné pracovní kolektivy vytvořené původně v době ruské občanské války v roce 1920 a poté obnovené během Velké vlastenecké války jako pracovní prapory zařazené do systému NKVD. Do Pracovní armády byli kromě mužů politicky nespolehlivých pro službu v armádě nuceni narukovat i cizí státní příslušníci včetně členů Interhelpa z Československa.

Valentina Huňová vzpomíná: „Bylo to koncem roku 1942 nebo na jaře 1943. Manžel byl nasazený na práci na železnici v Lugovoj. Těžce tam pracovali, ale stravu jim v Trudarmiji (Pracovní armádě) žádnou nedávali, každý si musel jídlo obstarat sám. Jednou, bylo to v sobotu večer, si celí vyhladovělí zase sháněli obživu a zašli na nádraží. Manžel viděl jak z vlaku vysazují skupinu vězňů. Kolem nich byli psi a ozbrojený vojenský doprovod. Najednou slyší, jak na něj někdo tiše volá: „Slávku, Slávku!“ Rozhlíží se a nikoho známého nevidí. Znovu se tiše ozve: „Slávku, Huňo!“ Manžel se otočil a viděl, že volá někdo z vězňů. Manžel jej ale nepoznal: „To voláte mně?“ „Ano. Já jsem Rudolf Horáček! Nepoznáváš mně? Podívej se na mně.“ Manžel mi vyprávěl, že by jej nikdy nepoznal. Horáček vypadal jako stařec, bez zubů, ztrhaný a vyhublý. Vlasy skoro neměl. Říkal, že je vezou někam na práci. Řekl také manželovi, kdo jej udal. Bohužel jméno si už dnes nepamatuji. Celé to setkání trvalo jen dvě minuty, potom jej zase strčili do vagónu, zavřeli a odjeli.“

Od té doby je Rudolf Horáček nezvěstný a o jeho dalším osudu nic nevíme. Jeho jméno figuruje jak na seznamu obětí, které “padly na frontě výstavby socialismu”, jak ve své knize Internacionálna pomoc československého proletariátu národům SSSR vydané v roce 1961 uvádí Pavel Pollák, tak na seznamu obětí, který sestavilo Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar.

Příběh Rudolfa Horáčka a jeho druhů jsme zpracovali v článku “Hráli karty a kritizovali Stalina, domů už se nevrátili. Příběh šesti Čechů zatčených v červnu 1941 v sovětském Kyrgyzstánu” https://gulag.online/articles/hrali-karty-a-kritizovali-stalina?locale=cs

Anton Hrablay

- osud ani forma represe neznámý

Anton Hrablay se narodil 1. června roku 1901 v obci Hronec. Do Frunze (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel druhým transportem Interhelpa 12. července 1926 pod pořadovým číslem člena družstva 130. V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” uvádí, že v Turkestánu bude pracovat jako zámečník. Jméno Antona Hrablaye se objevuje na seznamu obětí, který sestavilo Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar. O jeho zatčení, obvinění ani dalším osudu nic dalšího nevíme.

Václav Hubáček

- osud neznámý

Václav Hubáček pocházel z Chotěboře. Do Frunze (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel s druhým transportem Interhelpa 12. července 1926 pod pořadovým číslem člena družstva 132. Jeho jméno figuruje na seznamu obětí, který sestavilo Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar. Nic dalšího o jeho zatčení, obvinění ani dalším osudu ale nevíme. V archivních složkách se žádostmi o výjezdní doklady, které se nachází ve fondu Ministerstva zahraničních věcí - Ruská pomocná akce, Praha v Národním archivu ČR se dokumenty Václava Hubáčka nepodařilo najít.

Bohuslav Huňa

- represi přežil

Bohuslav Huňa se narodil roku 1915 v Horní Vsi v okrese Holešov a je synem člena Interhelpa Františka Huni (1877), který s rodinou do Pišpeku (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel s prvním transportem Interhelpa 29. března 1925 společně s matkou Marií (1884), sestrami Annou (1911) a Marií (1921) a otcem Františkem (1877), kterému bylo přiděleno pořadové číslo člena družstva 135.

Jeho jméno se objevuje na seznamu obětí represí, který v knize Z historie československých vystěhovaleckých družstev v Sovětském svazu (1923-1939) z roku 2015 uvádí Dušan Janák a Zdeněk Jirásek. Autoři píšou, že dne 2. března roku 1935 byl Bohuslav Huňa okrskovým lidovým soudem města Frunze odsouzen ke dvěma letům zbavení občanské svobody na základě obvinění z výtržností. Podle vyprávění Huňovy dcery Galiny však za tímto obviněním byl příběh zhrzené lásky a sebevraždy jedné ženy, a nelze jej tedy nejspíš považovat za čistou politickou represi.

Na základě informací z rozhovorů s potomky v Kyrgyzstánu, které ve své knize Interhelpo vydané v roce 2020 přináší Jaromír Marek Bohuslav Huňa v říjnu roku 1942 narukoval do Pracovní armády, kde panovaly obdobné podmínky jako v táborech Gulagu. Tam se jeho osud na okamžik protnul s osudem Rudolfa Horáčka (viz). V sovětském Kyrgyzstánu nakonec setrval až do šedesátých let 20. století.

Jan Jandík

- osud neznámý

Jan Jandík se se podle informací, které na základě přístupu k dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov, narodil 23.března roku 1892 v Újezdě u Vizovic v okrese Holešov. Bydlel v Bratislavě.

V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” uvádí, že v Turkestánu bude pracovat jako chemik. Do Pišpeku (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel mezitransportem Interhelpa 11. října 1925 pod pořadovým číslem člena družstva 157. Ve Frunze pracoval na pozici hlavního účetního v lihovaru.

Dne 23. ledna roku 1938 byl zatčen a 29. srpna odsouzen k pěti letům vězení, respektive pracovně-nápravního tábora. V archivním spisu se objevuje poznámka, že jeho případ měl být 28. června roku 1961 přerušen a zrušen, tedy že byl Jan Jandík rehabilitován. Jeho osud je neznámý, nevíme, za co byl odsouzen, kde si odbýval trest, ani zda pobyt v gulagu vůbec přežil.

Antonín Jílek

- zemřel v Gulagu

Antonín Jílek se podle informací, které na základě přístupu k odtajněným dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov narodil 1. ledna 1890 v Jistebnici. V severomoravském Postřelmově pracoval jako textilní dělník. Do Frunze (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel společně s přítelem a kolegou Josefa Skalického druhým transportem Interhelpa 12. července 1926 pod pořadovým číslem člena družstva 163. Pracoval jako topič v továrně na látky.

Dne 28.června 1941 byl zatčen spolu se svými druhy Rudolfem Horáčkem, Viktorem Doležalem a Františkem Štefanem. Nad důvody, které vedly k jeho zatčení se v rozhovoru s Jaromírem Markem v jeho knize Interhelpo vydané v roce 2020 zamýšlí Karel Najman, dítě československé komuny Reflektor, kde se jeho rodiče s Antonínem Jílkem seznámili, protože i on byl jejím členem. Právě on je přesvědčil, aby z Reflektoru přešli do Interhelpa. Když do Frunze v roce 1941 dorazili, bydleli s rodinou Antonína Jílka v jednom bytě. Karel Najman, kterému tehdy bylo devět let, říká: “Vím, že se nedlouho před naším příjezdem oženil s Ruskou a měli malé dítě. Někde v hospodě u piva měl říct, že nesouhlasí s režimem. A představte si, jeho vlastní tchán jej udal. Přišli, sebrali jej.”

Podle informací ve vyšetřovacím spisu NKVD se Antonín Jílek přiznal, že byl nepřátelský vůči stávajícímu režimu, a to v období od roku 1939 až do dne svého zatčení. Prováděl kontrarevoluční agitaci mezi obyvatelstvem zaměřenou na diskreditaci činnosti prováděné Všesvazovou komunistickou stranou bolševiků a sovětskou vládou. V pomlouvačné formě hovořil o Stalinově ústavě, sovětském tisku, vyprávěl vtipy, diskreditoval vedoucí představitele sovětské vlády, chválil fašistický systém v Německu a vedl poraženeckou propagandu proti sovětské moci ve válce Německa se SSSR.

Jeho jméno se objevuje také na seznamu obětí represí, který v knize Z historie československých vystěhovaleckých družstev v Sovětském svazu (1923-1939) z roku 2015 uvádí Dušan Janák a Zdeněk Jirásek. Autoři píšou, že zahynul v jednom z táborů Gulagu.
Soudní rada pro trestní záležitosti Frunzského oblastního soudu Kirgizské SSR 9. října roku 1941 odsoudila Antonína Jílka k deseti letům odnětí svobody. Zpátky už se ale nikdy nevrátil. O jeho dalším osudu nic nevíme. Neznáme ani místo, ani datum jeho úmrtí. Pavel Pollák ve své knize Internacionálna pomoc československého proletariátu národům SSSR vydané v roce 1961 uvádí jako rok jeho smrti 1942. Dne 25. června roku 1958 byl rehabilitován.

Příběh Antonína Jílka a jeho druhů jsme zpracovali v článku “Hráli karty a kritizovali Stalina, domů už se nevrátili. Příběh šesti Čechů zatčených v červnu 1941 v sovětském Kyrgyzstánu” https://gulag.online/articles/hrali-karty-a-kritizovali-stalina?locale=cs

Maxim Kadaník

- osud neznámý

Maxim Kadaník se se podle informací, které na základě přístupu k dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov, narodil roku 1889 v Ratiboři. Žil ve Frunze, kde pracoval jako dělník.

Dne 8. srpna roku 1942 byl zatčen a 30. listopadu odsouzen k osmi letům vězení. O jeho dalším osudu nic nevíme. V archivním spisu se objevuje poznámka, že jeho případ měl být 15. srpna roku 1991 přerušen a zrušen, téhož dne byl rehabilitován. V archivních složkách se žádostmi o výjezdní doklady, které se nachází ve fondu Ministerstva zahraničních věcí – Ruská pomocná akce, Praha v Národním archivu ČR se dokumenty Maxima Kadaníka nepodařilo najít.

Pavel Kainc

- popraven, ovšem možná také přežil

Pavel Kainc se narodil v roce 1907 v Polánkách (Palanok), nedaleko Mukačeva v Zakarpatí. Do Frunze (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel druhým transportem Interhelpa 12. července 1926 pod pořadovým číslem člena družstva 166.

Lukáš Onderčanin ve své knize Utópia v Leninovej záhrade z roku 2021 píše, že Pavel Kainc v Interhelpu pracoval jako strojník a zámečník. Údajně si s sebou do Kyrgyzstánu přivezl fotografii zobrazující Stalina se členy politbyra – Kameněvem, Bucharinem a Zinověvem. Když v rámci čistek došlo postupně k popravám všech tří, udělal si nad jejich podobizny tužkou křížek. Dne 4. března roku 1938 byl na základě udání zatčen a fotografie se 16. října téhož roku stala důvodem k odsouzení k trestu smrti.

Jaromír Marek v knize Interhelpo vydané v roce 2020 uvádí, že v archivním spisu Pavla Kaince, jehož kopii dostal k nahlédnutí, se píše: „Kainc Pavel Ivanovič, narozen roku 1907 v Československu, národností Čech, kandidát VKR(b) byl v době zatčení pracovník družstva Interhelpo ve Frunze. Dne 4. března 1938 byl zatčen a obviněn ze špionáže ekonomického charakteru a antisovětské činnosti (zákon 58-6 a 58-10), 16. října 1938 byl trojkou NKVD Kyrgyzské SSR odsouzen k nejvyššímu trestu – smrti zastřelením a veškerý jeho majetek propadl státu. Rozsudek byl vykonán ve Frunze 16. října 1938 ve tři hodiny.“

Na základě rozhovorů s pamětnicí, Valentinou Huňovou, Jaromír Marek přináší svědectví o Kaincově zatčení a také o jeho dalším osudu, který ovšem vyvrací informaci o popravě: „V noci přišli, beze slova vysvětlení. Zahnali všechny do jednoho pokoje a Kaincovi nařídili, aby se oblékl. Nedovolili mu vzít si s sebou ani kartáček na zuby. Zkrátka nic. Odvedli jej a tím to skončilo.“ Tři roky po březnovém zatčení, dostala jeho manželka první a poslední zprávu o osudu manžela. “Přišel jí dopis, ale ne běžnou poštou. To ne. Někdo jej odněkud přivezl, dal do nové obálky a pak teprve poslal poštou. V něm Pavel Kainc psal: “Všechny nás odsoudili.

Každému přisoudili roli: ty budeš německý špion, ty budeš špion americký, ty anglický.“ Dále Pavel Kainc popisoval své věznění. „V cele jsme seděli bez jídla a bez vody. Viděl jsem, jak mé spoluvězně vracejí od výslechu celé zkrvavené a řekl jsem si, že podepíšu všechno, co mi řeknou. Byli se mnou na cele muži z Interhelpa, nepodepsali a zle je zřídili. Nemělo žádný smysl se bránit. Když potom připravili moji výpověď, hned jsem ji podepsal. Stejně by ze mně ten podpis vytloukli.”

Jemu byla přisouzena role německého špiona. “Dostal jsem deset roků na Sibiři. Tam mě také hned deportovali. Na marodce jsem se tady seznámil s lékařkou a žiji teď s ní. Vzali jsme se. I ty se můžeš znovu vdát. Jsem v pořádku, ale nehledej mě, ani nečekej“, cituje po paměti z dopisu paní Valentina Huňová a pokračuje: „Doslova si pamatuji, že psal: dříve jsem se ozvat nemohl. Neodepisuj mi, stejně ti nesmím sdělit svoji adresu. Nesmím se odtud odstěhovat.“

Jméno Pavla Kaince figuruje jak na seznamu obětí, které “padly na frontě výstavby socialismu”, jak ve své knize Internacionálna pomoc československého proletariátu národům SSSR vydané v roce 1961 uvádí Pavel Pollák, tak na seznamu obětí, který sestavilo Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar. Jestli opravdu byl Pavel Kainc popraven, nebo skončil v jednom z táborů na Sibiři, ani jaký byl jeho další osud nevíme.

Antonín Korima

- represi přežil

Antonín Korima se narodil 24. května roku 1905 v Hlohovci. V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” uvádí, že v Turkestánu bude pracovat jako pracovník koželužny. Antonín Korima své seznámení s Interhelpem a jeho myšlenkami datuje prvním květnem roku 1931, kdy mu o družstvu nadšeně vyprávěl hlohovecký trafikant Masaryk, který v první světové válce sloužil na ruské frontě, kde taky přišel o zrak.

Tak o tom alespoň píše ve své autobiografické knize Cesty a zápasy jednoho života, která v Československu vyšla v roce 1979. Než se Antonín Korima vypravil do Frunze, docházel k Masarykovi, kterému přímo z Kirgizie chodily dopisy od družstevníka Antona Kováčika. V nich, jak se v knize popisuje, autor neskrýval drsnou realitu prvních osadníků včetně těžké práce, nemocí a dětské úmrtnosti.

Přesto se z Hlohovce do Frunze (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu rozhodl odjet nejen Korima, ale také Pokorný a Chovanec. V roce 1931, když Antonínu Korimovi zemřela matka, rodina prodala chalupu a utržených 17000 korun dala k dispozici do družstevního fondu.

Do Frunze odjel mezitransportem Interhelpa 20. března 1932 společně s manželkou Marií (rozenou Zajíčkovou), synem Antonínem (1928) a dcerou Olgou (1931) pod pořadovým číslem člena družstva 190. Po příjezdu začíná pracovat jako koželuh v dílně.
Díky své specializaci a praxi začal rychle zaučovat i nové dělníky. V roce 1940 se stává ředitelem koželužního závodu. V paranoidní atmosféře začátku čtyřicátých let však docházelo k udáním a následnému zatýkání členů Interhelpa. Nedlouho poté, co byl zatčen v červnu 1941 Rudolf Horáček, dostal obálku s obsílkou k výslechu i Antonín Korima.

Vyšetřovatel ho ihned začal obviňovat z toho, že se zastává kulaků a cizích živlů – zaměstnává je a udržuje ve vysokých funkcích. Kvůli tomu dochází na závodě ke krádežím, které měl Antonín Korima krýt.

Při soudním procesu se řešilo, že ve skladech chybí několik milionů čtverečních decimetrů kůže. Ukázalo se ale, že účty jsou v pořádku a pro každý decimetr kůže se našlo krytí. Obvinění proti Antonínu Korimovi se zhroutilo a on byl dle vlastních vzpomínek z vězení nakonec propuštěn. Po návratu se vrátil na místo ředitele koželužny. Za války se přidal ke Svobodově armádě, se kterou došel až do Československa a do Kyrgyzstánu už se nevrátil.

Václav Kozel

- osud neznámý

Václav Kozel se narodil roku 1894 v Lánech. Do Interhelpa odjel pod pořadovým číslem člena 202. Jeho jméno se objevuje na seznamu obětí represí, který v knize Z historie československých vystěhovaleckých družstev v Sovětském svazu (1923-1939) z roku 2015 uvádí autoři Dušan Janák a Zdeněk Jirásek, kteří píšou, že Václav Kozel v počátcích kolektivizace z družstva náhle beze stopy zmizel. Od té doby je nezvěstný a o jeho dalším osudu nic nevíme. V archivních složkách se žádostmi o výjezdní doklady, které se nachází ve fondu Ministerstva zahraničních věcí – Ruská pomocná akce, Praha v Národním archivu ČR se dokumenty Václava Kozla nepodařilo najít.

Martin Kupec

- osud neznámý

Martin Kupec se narodil 29. prosince 1893 v Hliníku, v okrese Nová Baňa na Slovensku. Do Frunze (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel společně s manželkou Annou a dcerami Annou a Marií druhým transportem Interhelpa 12. července 1926 pod pořadovým číslem člena družstva 219. V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” uvádí, že v Turkestánu bude pracovat jako tesař.

Jeho jméno se objevuje na seznamu obětí represí, který v knize Z historie československých vystěhovaleckých družstev v Sovětském svazu (1923-1939) z roku 2015 uvádí Dušan Janák a Zdeněk Jirásek. Autoři píšou, že dne 12. prosince roku 1937 byl Martin Kupec na základě obvinění z kontrarevoluční a agitační činnosti proti sovětské vládě zatčen v sibiřském Bijsku. Ve vězení jeho další stopa mizí a o jeho dalším osudu nic nevíme.

Donát Láníček

- popraven

Donát Láníček se podle informací, které na základě přístupu k dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov, narodil v roce 10. listopadu roku 1891 ve Ždánicích. Tam také pracoval jako zámečník a později jako klempíř.

Jaromír Marek v knize Interhelpo vydané v roce 2020 píše, že se Donát Láníček po návratu z první světové války angažoval v rodícím se dělnickém hnutí a byl aktivní v politickém životě. V roce 1921 vstoupil do Komunistické strany Československa a stal se tajemníkem její pobočky ve Znojmě. Do Pišpeku (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel společně s manželkou Františkou (1896) a synem Ottou (1919) prvním transportem Interhelpa 29. března 1925 pod pořadovým číslem člena družstva 224. V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” uvádí, že v Turkestánu bude v rámci družstva pracovat v kovodělném odvětví.

Jaromír Marek píše, že to byl právě Láníček, kdo cestou vlakem do Pišpeku inicioval vyloučení Rudolfa Marečka z družstva, který za podivných okolností s ostatními neodjel prvním transportem. Jeho spory s Marečkem sahají ještě do doby před odjezdem, kdy se se zakladatelem družstva přel o charakter komuny a míru demokratičnosti jejích stanov. Po Marečkově vyloučení se tak vedení na cestě ujímá Láníček. V Pišpeku ho sice střídá Filip Švolík, ale už v prosinci se znovu vrací do funkce, v níž setrvá až do června 1926.

Kvůli nevyhovujícím podmínkám v Interhelpu je to opět Láníček, kdo žádá odklad příjezdu druhého transportu. Avšak marně. A kvůli odlišným názorům se dostává do opozice. V březnu roku 1927 se jeho podpis objevuje pod kritikou nového vedení. On i dalších třináct členů družstva varují před dalším verbováním nových členů v Československu. V družstvu Láníček pracuje jako zámečník.
Když v červnu 1925 Donát Láníček a Robert Dočekal odjeli do Československa zakoupit nový automatický mlýn na obilí, vyjednali u sovětských úřadů povolení k jeho provozu a od československého státu na jeho nákup získali úvěr, ukázalo se, že mlýn není kompletní a nelze ho tedy zprovoznit. Vina za neúspěch akce byla přisouzena Láníčkovi. Tu podpořily i dopisy Rudolfa Marečka z Moskvy, v nichž na svého soka útočí. Láníček byl nakonec obviněn z finanční zpronevěry a korupce, ale i ze založení požáru, který zničil stolařskou dílnu.

Byl vyloučen z družstva a na čas uvězněn. Vina mu prokázána nebyla a tak byl osvobozen a znovu přijat do družstva. Stal se vedoucím opravárenského závodu, který v roce 1934 postihl další požár. V roce 1938, kdy Láníček pracoval jako vedoucí pivovaru, přišlo udání a obvinění ze špionáže ve prospěch Německa. Dne 21. března roku 1938 pak byl Láníček znovu zatčen a obviněn z kontrarevoluční a špionážně-diverzní činnosti a údajného shromažďování špionážních informací vojenského charakteru. Při výslechu se vyšetřovatel znovu vracel k událostem z roku 1934, kdy vyhořela dílna. Mělo k němu dojít na jeho pokyn, protože byl ve stejném roce naverbován německým zpravodajským agentem a kromě záškodnictví měl také shromažďovat informace o výrobě, vybavení dílen, pracovnících a investicích. Kromě toho údajně prováděl protisovětskou agitaci a oslavoval život v kapitalistických zemích.

Podle spisu se Láníček ke všemu přiznal a dne 5. září 1938 byl trojkou NKVD Kyrgyzské SSR odsouzen k trestu smrti. Jeho rodina byla připravena o majetek a vypovězena z místa bydliště. Lukáš Onderčanin v knize Utopie v Leninově zahradě z roku 2021 uvádí, jak Světlana Kiralová vzpomínala na Láníčkovu popravu. Údajně ho měl zastřelit jeho vlastní soused, kterému by hrozil stejný osud, pokud by rozkaz nesplnil. V noci měl přijít k Františce Láníčkové a svěřit se jí s tím, kde a kdy byl její muž popraven. Jako důkaz jí přinesl knoflík z jeho šatů. Po smrti Donáta Láníčka byla jeho žena se dvěma malými dětmi vyhnána z místa bydliště na ulici, majetek jim byl zabaven. Oficiální zprávu o úmrtí Donáta Láníčka rodina obdržela až v roce 1956 s rokem popravy 1946. Dne 14. ledna roku 1959 byl rehabilitován.

Arpád Lenárt

- osud neznámý

Arpád Lenárt se narodil 23. února roku 1897 v obci Horní Saliby nedaleko Bratislavy. Do Frunze (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu přijel společně s manželkou Jolanou (1899) a dcerou Klárou se čtvrtým transportem Interhelpa 20. března 1932 pod pořadovým číslem člena družstva 229. Jeho jméno figuruje na seznamu obětí, které “padly na frontě výstavby socialismu”, jak ve své knize Internacionálna pomoc československého proletariátu národům SSSR vydané v roce 1961 uvádí Pavel Pollák. Stejně tak figuruje bez dalších podrobností na seznamu obětí, který sestavilo Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar.

Štefan Lindák

- osud neznámý

Štefan Lindák se narodil 15. října roku 1892 v Rudníku na dnešním Slovensku, v okrese Rožnava. Do Frunze (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel společně s manželkou Alžbětou (1897) a dcerami Annou (1914) a Magdalénou (1919) druhým transportem Interhelpa 19. července 1926 pod pořadovým číslem člena družstva 232. V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” uvádí, že v Turkestánu bude pracovat jako rolník. V prosinci roku 1937 byl zatčen a uvězněn. Od té doby nezvěstný. O jeho dalším osudu nic nevíme. Jeho jméno se objevuje na seznamu obětí represí, který v knize Z historie československých vystěhovaleckých družstev v Sovětském svazu (1923-1939) z roku 2015 uvádí Dušan Janák a Zdeněk Jirásek.

Karol Mádel

- represi přežil

Karol Mádel se narodil 4. března roku 1898 v obci Žarnovica. Do Pišpeku (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel s prvním transportem Interhelpa 29. března 1925 pod pořadovým číslem člena družstva 238. V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” uvádí, že v Turkestánu bude pracovat jako tesař.

Z rozhovorů s jeho potomky žijícími v Kyrgyzstánu víme, že i on se stal během Velkého teroru obětí represí. Podle dokumentu vydaném Nápravně-pracovní výrobní kolonií ve Frunze byl držen v tamním vězení od 7. června 1938 do 25. prosince 1938 a byl propuštěn z důvodu ukončení případu. Tento dokument rodina Mádelových schraňuje v rodinném archivu a ukázala nám jej během návštěvy jejich domu v Biškeku v září 2024. Karlu Mádelovi pravděpodobně zachránil život fakt, že byl zatčen již ke konci tzv. Velkého teroru z let 1937–1938, kdy masové popravy byly na ústupu a zatčení začali být propouštěni.

Bořivoj Mareček

- represe přežil

Bořivoj Mareček byl synem zakladatele Interhelpa Rudolfa Marečka. Narodil se roku 1917 v Charkově, na území dnešní Ukrajiny, když jeho otec s rodinou utíkal do Ruska.

Podle informací, které na základě přístupu k dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov, byl zatčen 13. srpna 1938 na cestě do Moskvy. Podle vyprávění Bořivojovy dcery Elvíry Marečkové byl zatčen cestou vlakem do Alma-Aty, když vystoupil na nádraží v Džambulu, aby poslal dopis své snoubence. K němu načrtl skicu sebe na místním nádraží a strčil ji do obálky. Někdo ho však viděl a udal. Obviněn byl z antisovětské činnosti a špionáže, ale než proces dospěl ke konci, byl jeho případ 21. ledna roku 1939 zrušen a Bořivoj Mareček byl propuštěn z vazby. Nejspíš mu život zachránil fakt, že masové zatýkání a popravy z dob Velkého teroru 1937–1938 už tou dobou byly na ústupu.

Za války se přidal ke Svobodově armádě, se kterou došel až do Československa. Po návratu zpět do Kirgizie rozvíjel svou předválečnou vášeň – alpinismus a stal se jedním ze zakladatelů sovětského horolezectví. Viz náš článek https://gulag.cz/cs/projekty/blog/stranka/cesi-byli-mezi-prvnimi-alpinisty-v-sovetskem-kyrgyzstanu-jejich-stopa-vedla-i-k-druzstvu-interhelpo

Mareček Rudolf

- represe přežil

Portrét Rudolfa Marečka jsme zpracovali do podrobného článku.

Pavel Marinec

- represi přežil

Pavel Marinec se narodil v roce 1896 v Babiči na Podkarpatské Rusi. Do Pišpeku (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel druhým transportem Interhelpa 12. července 1926 pod pořadovým číslem člena družstva 251.

Jméno Pavla Marince se objevuje na seznamu obětí represí, který v knize Z historie československých vystěhovaleckých družstev v Sovětském svazu (1923-1939) z roku 2015 uvádí autoři Dušan Janák a Zdeněk Jirásek. Tamtéž se také píše, že po třech měsících, které po svém příjezdu do Pišpeku prožil v družstvu, onemocněl malárií.

Když se vyléčil, rozhodl se z družstva odejít. Nedostal však vyplacenou mzdu, ani mu nebyl vrácen členský vklad 5000 Kč. Bez prostředků se tedy vydal zpátky domů. Dostal se až do města Voločinsk na Ukrajině. Protože ale neměl sovětské výjezdní dokumenty, byl zatčen a obviněn ze špionáže. Byl převezen do vazební věznice v Charkově, kde strávil čtyři měsíce.
Po propuštění dostal rozkaz odjet do Astrachaně. Odtud se dostal do Mosky, kde chtěl požádat o povolení k výjezdu do Československa. Znovu byl ale zadržen a poslán zpátky do Astrachaně, odkud znovu odjel, tentokrát do Charkova. Tam byl znovu zatčen a dopraven do Ufy, kde nakonec dostal výjezdní razítko.

Zcela bez peněz odjel znovu do Moskvy. Dostavil se na československé zastupitelství, a protože mu hrozilo další zatčení, byly mu poskytnuty peníze na cestu na Podkarpatskou Rus.

Rajmund Merc

- represe přežil

Rajmund Merc odjel do Frunze (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu společně s manželkou Vlastou druhým transportem Interhelpa 12. července 1926 pod pořadovým číslem člena družstva 263. Z rozhovorů s potomky v Biškeku víme, že i on byl ve třicátých letech zatčen. Údajně se ale měl ten samý den vrátit domů. Více informací o jeho případu nebylo možné dohledat. V archivních složkách se žádostmi o výjezdní doklady, které se nachází ve fondu Ministerstva zahraničních věcí – Ruská pomocná akce, Praha v Národním archivu ČR se dokumenty Rajmunda Merce nepodařilo najít.

Laszló Messarosz

- popraven

Jaromír Marek v knize Interhelpo vydané v roce 2020 píše, že slovenský Maďar Lazsló Messarosz byl sochař, vedoucí sochařské školy ve Frunze. Předsedkyně krajanského spolku Nazdar Světlana Kyrallová uvádí, že byl zastřelen, jeho rodině se ale podařilo odjet. Dcera Lazsla Messarosze Marta, je dokumentaristka a o svém otci natočila několik filmů. Jeho jméno figuruje jak na seznamu obětí, který sestavilo Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar.

Jindřich Neubauer

- zemřel v Gulagu

Jindřich Neubauer se podle informací, které na základě přístupu k dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov, narodil 29. června 1879 v Přibyslavi a bydlel v Šachotíně, pracoval jako textilní dělník.

Do Pišpeku (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel prvním transportem Interhelpa 29. března 1925 pod pořadovým číslem člena družstva 282. V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” uvádí, že v Turkestánu bude pracovat v textilním a zemědělském odvětví.

Pracoval ve městě Džalal-Abad v dnešním Kyrgyzstánu jako tkalcovský mistr. V červnu roku 1941 byl spolu s dalšími svými druhy zatčen za antisovětskou agitaci a odsouzen k osmi letům vězení. Od té doby nezvěstný a o jeho dalším osudu nic dalšího nevíme. V archivním spisu se objevuje poznámka, že jeho případ měl být 20. listopadu roku 1958 přerušen a zrušen.

Jeho jméno figuruje i na seznamu obětí, které “padly na frontě výstavby socialismu”, jak ve své knize Internacionálna pomoc československého proletariátu národům SSSR vydané v roce 1961 uvádí Pavel Pollák, který mu přisoudil rok úmrtí 1942, tak na seznamu obětí, který sestavilo Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar. S největší pravděpodobností tedy zemřel během výkonu trestu v táboře Gulagu.

Příběh Jindřicha Neubauera a jeho perzekvovaných druhů Rudolfa Horáčka, Antonína Jílka, Václava Doležala, Františka Štefana a Václava Glozla jsme zpracovali v článku “Hráli karty a kritizovali Stalina, domů už se nevrátili. Příběh šesti Čechů zatčených v červnu 1941 v sovětském Kyrgyzstánu” https://gulag.online/articles/hrali-karty-a-kritizovali-stalina?locale=cs

Josef Páleník

- popraven (případně zemřel v gulagu)

Josef Páleník se narodil 28. června roku 1898 v Ružomberoku. Do Pišpeku (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel s druhým transportem Interhelpa 12. července 1926 pod pořadovým číslem člena družstva 316. V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” uvádí, že v Turkestánu bude pracovat jako pekař. Jeho jméno figuruje na seznamu obětí, které “padly na frontě výstavby socialismu”, jak ve své knize Internacionálna pomoc československého proletariátu národům SSSR vydané v roce 1961 uvádí Pavel Pollák. Ten mu přisuzuje úmrtí v roce 1942, nevíme však s jistotou, zda šlo o popravu či úmrtí v táboře Gulagu, jiné informace k dispozici nemáme. Jméno Josefa Páleníka figuruje také na seznamu obětí, který sestavilo Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar.

Ondrej Pálinkáš

- popraven

Ondrej Pálinkáš se podle informací, které na základě přístupu k dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov, narodil v roce 1887. V Handlové na Slovensku pracoval jako elektrikář. Do Pišpeku (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel společně s manželkou Helenou (1886), dcerou Helenou (1911) a synem Vladimírem prvním transportem Interhelpa 29. března 1925 pod pořadovým číslem člena družstva 317.

Lukáš Onderčanin v knize Utopie v Leninově zahradě z roku 2021 píše, že Ondrej Pálinkáš v družstvu začal pracovat jako mechanik a zámečník. Odjezdu z Československa nelitoval. Právě naopak, v roce 1929 přijal sovětské občanství. V roce 1937 byl jako člen strany poslán, aby v dole Suljukta pomohl odvrátit hrozící sesuv v uhelném dole. Pálinkáš tady zřídil elektromechanickou dílnu. V roce 1938 ale ztratil stranické dokumenty, za což ho strana potrestala vyloučením ze svých řad a o pár měsíců později byl obviněn, že jako tajný agent mezi členy Interhelpa shromažďoval vojenské informace ve prospěch Československa.

Ve vyšetřovacím spisu NKVD se píše, že bydlel ve městě Suljukta v Ošské oblasti Kyrgyzské SSR, kde pracoval jako vedoucí elektromechanického oddělení dílny v dole. Dne 13. června roku 1938 byl zatčen a 23. září téhož roku ve Frunze odsouzen k trestu smrti. Jeho tělo se společně s ostatky Josefa Sklalického našlo v dosud jediném odkrytém masovém hrobě z období velkého teroru na území Kyrgyzstánu nedaleko vesnice Čon-taš u Biškeku, kde dnes stojí památník obětí represí Ata-Bejit. V archivním spisu se objevuje poznámka, že jeho případ měl být 7. září roku 1957 přerušen.

Jeho dcera Helena Palachová-Pálinkášová se v roce 1952 vrátila ze Sovětského svazu zpátky do Československa. O osudu svého otce nemohla podat úplné svědectví, ale do oficiální sbírky vzpomínek, která vyšla k padesátému výročí založení Interhelpa, se jí podařilo dostat informaci o tragickém osudu svého otce, když napsala: „Můj otec, elektrikář Ondrej Pálinkáš, patřil mezi nejobětavější pracovníky a funkcionáře Interhelpa. I on byl mezi několika Interhelpovci, kteří byli v období kultu osobnosti nezákonně a bez provinění zatčeni. Otec se z vězení již nevrátil.“

Josef Petraník

- popraven

Josef Petraník se podle informací, které na základě přístupu k dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov, narodil v roce 1889. Bydlel ve Stalinské oblasti Kyrgyzské SSR, pracoval jako skladník.

Za antisovětskou a špionskou činnost byl 15. června roku 1938 zatčen a 2. října odsouzen k trestu smrti. Dne 28. května roku 1963 byl rehabilitován.

V archivních složkách se žádostmi o výjezdní doklady, které se nachází ve fondu Ministerstva zahraničních věcí – Ruská pomocná akce, Praha v Národním archivu Čr se dokumenty Josefa Petraníka nepodařilo najít.

Ignác Petruch

- popraven

Ignác Petruch se narodil 21. února roku 1898 v obci Německé (dnes Nitrianské) Pravno na Slovensku, ale hlásil se k české národnosti. Do Pišpeku (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel s druhým prvním transportem Interhelpa 12. července 1926 pod pořadovým číslem člena družstva 339. V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” uvádí, že v Turkestánu bude pracovat jako dělník. Později Interhelpo opustil a přestěhoval se do Moskvy.

Jméno Ignáce Petrucha se objevuje na seznamu obětí represí, který v knize Z historie československých vystěhovaleckých družstev v Sovětském svazu (1923-1939) z roku 2015 uvádí Dušan Janák a Zdeněk Jirásek. Autoři píšou, že se Petruch v roce 1936 zřekl československého občanství. Dne 16. března roku 1938 byl zatčen ve svém moskevském bytě, obviněn ze špionáže, 29. července odsouzen k trestu smrti a 13. srpna zastřelen.

František Prosecký

- osud neznámý

František Prosecký se podle informací, které na základě přístupu k dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov, narodil roku 1892 ve městě Bystřice. Ve Frunze (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu pracoval jako obuvník. Dne 20. září roku 1941 byl zatčen za agitaci proti sovětskému tisku a 23. října odsouzen k deseti letům v pracovním táboře. Jeho další osud je neznámý. Dne 5. března roku 1959 byl rehabilitován.

V archivních složkách se žádostmi o výjezdní doklady, které se nachází ve fondu Ministerstva zahraničních věcí – Ruská pomocná akce, Praha v Národním archivu ČR se dokumenty Františka Proseckého nepodařilo najít.

František Růžička

- zemřel ve vězení

František Růžička se podle informací, které na základě přístupu k dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov, narodil v roce 1889 ve vesnici Poljana na území dnešní Ukrajiny.
Z textu o Věře Růžičkové-Bodlákové (prov. Dolejší), adoptivní dceři Františka Růžičky, který pro Gulag.cz zpracoval historik Jiří Klůc, vyplývá, že František Růžička s manželkou osiřelou Věru Bodlákovou adoptovali a vychovávali.

Když v roce 1925 rodina odjela do Sovětského svazu za prací společně s družstvem Reflektor, bydleli nejdříve v Saratovské oblasti, později nedaleko Omsku. V roce 1929 odjíždí Růžičkovi společně s dalšími Čechoslováky do dnešního Kyrgyzstánu a usazují se nedaleko Frunze (dnes Biškek). František Růžička byl v roce 1935 pracovně přeložen do obce Vodnoje. Kvůli špatným klimatickým podmínkám se rodina o dva roky později znovu stěhovala. Tentokrát do vesnice Pokrovka na území dnešního Kyrgyzstánu, kde Růžička pracoval jako krejčí v dětském domově.

Dne 22. března roku 1938 byl František Růžička zatčen a 18. září téhož roku odsouzen. O rok později, 18. dubna, zemřel. V archivním spisu se objevuje poznámka, že jeho případ měl být 5. listopadu roku 1965 zrušen.

Jeho dcera Věra Růžičková byla údajně též zatčena v uzbeckém Taškentu, ale po čase propuštěna a s armádou Ludvíka Svobody došla do Československa, kde se později usadila.

V archivních složkách se žádostmi o výjezdní doklady, které se nachází ve fondu Ministerstva zahraničních věcí – Ruská pomocná akce, Praha v Národním archivu ČR se dokumenty Františka Růžičky nepodařilo najít.

Josef Skalický

- popraven

Josef Skalický se narodil v roce 1877 v Postřelmově na severní Moravě do chudé rodiny. Lukáš Onderčanin v knize Utopie v Leninově zahradě z roku 2021 píše, že se Josef Skalický ve čtrnácti začal učit obuvníkem a když mu bylo čtyřiadvacet oženil se s Annou Hlavinkovou, se kterou odešel do Německa, kde oba začali pracovat v tkalcovně. Strávili tam deset let. Pak začala první světová válka a Josef Skalický se dostal na italskou frontu. Když válka skončila a Skalický se v roce 1918 vrátil do Československa, začal se přiklánět k sociálně-demokratické straně. V roce 1920 se ale stal členem komunistické strany a v Postřelmově byl aktivním členem její buňky.

V roce 1924 se dozvěděl o komunách v Sovětském svazu. S manželkou prodali veškerý svůj majetek, aby zaplatili vklad do družstva a jízdné. Do Frunze (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjeli druhým transportem Interhelpa 12. července 1926 pod pořadovým číslem člena družstva 392. Společně s nimi z Postřelmova odjeli i Josef Urbánek a Josef Šámal s rodinami. I tady manželé pracovali v tkalcovně. Skalický byl zapáleným komunistou a nadšeným budovatelem komuny. Svými články pravidelně přispíval do komunistického tisku a čtenáře ve staré vlasti informoval o životě v Interhelpu a úspěších družstva.

V roce 1932 ale začala výroba sukna klesat, bylo méně práce, objevily se první konflikty a o rok později se Skalický rozhodl, že se vrátí zpátky do Československa. Společně s ním odjíždí i Urbánek a Šámal, kteří s ním přijeli. Ani doma ale situace ve třicátých letech nebyla ideální, Skalický nemůže najít práci a je závislý na pomoci bratra. Lituje, že Interhelpo opustil. V otevřených dopisech se netají touhou znovu se do družstva vrátit. Stěžuje si v nich na neustálý policejní dohled a špatnou finanční situaci. Za poslední úspory se tedy do Kirgizie na konci roku 1935 vrátil společně s Josefem Urbánkem, který s ním už absolvoval obě cesty – tam i zpátky, a obdivoval, jak moc se družstvo změnilo. Znovu nastoupil do textilní továrny jako dělník a byl spokojený. Neznervózňovalo ho ani znárodňování některých podniků družstva.

Dne 8. března roku 1938 byl ale zatčen a odsouzen za údajnou ekonomickou špionáž a protisovětskou činnost. Jaromír Marek v knize Interhelpo vydané v roce 2020 píše, že podle jeho vyšetřovacího spisu byl Josef Skalický 23. září 1938 trojkou odsouzen za špionáž a antisovětskou agitaci k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 5. listopadu 1938. Po odsouzení manžela, zůstala Anna Skalická sama, veškerý majetek jí byl zabaven. V padesátých letech ji úřady informovaly, že byl Josef Skalický zatčen a společně s dalšími členy Interhelpa transportován do pracovního tábora. Tam měl být při pokusu o útěk při návratu z práce do tábora zastřelen strážným. Ve skutečnosti byl popraven ještě ve Frunze a spolu s dalšími sto šestatřiceti lidmi včetně Ondreje Pálinkáše pohřben v hromadném hrobu u vesnice Čong-Taš, kde se dnes nachází památník obětem represí Ata-Bejit. Tam jeho ostatky spočívaly až do roku 1991, kdy byl hrob objeven.

Jeho manželka se nikdy nedozvěděla, kde a kdy Josef Skalický zemřel. Jeho jméno figuruje na seznamu obětí, které “padly na frontě výstavby socialismu”, jak ve své knize Internacionálna pomoc československého proletariátu národům SSSR vydané v roce 1961 uvádí Pavel Pollák, a také na seznamu obětí, který sestavilo Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar. V archivních složkách se žádostmi o výjezdní doklady, které se nachází ve fondu Ministerstva zahraničních věcí – Ruská pomocná akce, Praha v Národním archivu Čr se dokumenty Josefa Skalického nepodařilo najít.

Alois Spěváček

- osud neznámý

Alois Spěváček se podle informací, které na základě přístupu k dokumentům NKVD v archivech získali pracovníci sdružení Memorial, narodil roku 1900. Do Pišpeku (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel s prvním transportem Interhelpa 29. března 1925 pod pořadovým číslem člena družstva 403.

Dne 29. března roku 1941 byl zatčen a 5. srpna odsouzen k osmi letům vězení a ztrátě občanských práv na pět let. Nic dalšího o jeho osudu nevíme. Dne 24. června roku 1992 byl rehabilitován. Jeho jméno se objevuje na seznamu obětí represí, který v knize Z historie československých vystěhovaleckých družstev v Sovětském svazu (1923-1939) z roku 2015 uvádí Dušan Janák a Zdeněk Jirásek a na seznamu obětí politického teroru v Sovětském svazu vytvořeného sdružením Memorial.

V archivních složkách se žádostmi o výjezdní doklady, které se nachází ve fondu Ministerstva zahraničních věcí – Ruská pomocná akce, Praha v Národním archivu Čr se dokumenty Aloise Spěváčka nepodařilo najít.

Stanislav Staněk

- popraven (pravděpodobně)

Stanislav Staněk se narodil 11. listopadu roku 1897 ve Velkých Bílovicích. Bydlel v Nových Zámcích. Do Pišpeku (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel společně s manželkou Františkou (1897) prvním transportem Interhelpa 29. března 1925 pod pořadovým číslem člena družstva 404. Pracoval jako zámečník. V roce 1938 byl zatčen, od té doby nezvěstný. Historik Pavel Pollák uvádí rok úmrtí 1938, což by odpovídalo nejspíš popravě, ovšem nemáme tento fakt potvrzený. Jméno Stanislava Staňka figuruje také na seznamu obětí, který sestavilo Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar.

Josef Starovský

- přežil represi

Josef Starovský se podle informací, které na základě přístupu k dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov, narodil roku 1896 v obci Petrovská na Slovensku. Do Pišpeku (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel prvním transportem Interhelpa 29. března 1925 pod pořadovým číslem člena družstva 408.

V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” uvádí, že v Turkestánu bude pracovat v zemědělství. Pracoval jako lesník v Džety-Oguzském rajoně u jezera Issyk-Kul. Dne 14. února roku 1938 byl za antisovětskou a špionskou činnost zatčen, 20. července roku 1939 byl jeho případ odložen a Josef Starovský byl propuštěn z vazby.

Albert Suk

- osud neznámý

Albert Suk se podle informací, které na základě přístupu k dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov, narodil roku 1874 v Novém Městě. Ve Frunze, na území dnešního Kyrgyzstánu pracoval jako vedoucí tabákového oddělení lidového komisariátu.

Dne 7. října roku 1937 byl zatčen a 29. listopadu odsouzen k deseti letům gulagu. V archivním spisu se objevuje poznámka, že jeho případ měl být později přerušen a zrušen, což znamenalo rehabilitaci. O jeho dalším osudu nic nevíme.

František Svoboda

- osud neznámý

František Svoboda se narodil 24. února roku 1895 ve Vyhnánově. Do Pišpeku (dnes Biškek) v dnešním Kyrgyzstánu přijel s prvním transportem Interhelpa společně s manželkou Kateřinou (1899) a synem Ladislavem (1923) pod pořadovým číslem člena 415. V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” uvádí, že v Turkestánu bude pracovat ve strojním odvětví. Jeho jméno figuruje jak na seznamu obětí, které “padly na frontě výstavby socialismu”, jak ve své knize Internacionálna pomoc československého proletariátu národům SSSR vydané v roce 1961 uvádí Pavel Pollák. Podle něj měl ale František Svoboda už v roce 1926 opustit Interhelpo a odstěhovat se do ruského Rostova. Více informací bohužel nemáme k dispozici.

Josef Šamánek

- popraven

Josef Šamánek se podle informací, které na základě přístupu k dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov, narodil v roce 1885 v tehdejším Rakousku-Uhersku.
Ve vesnici Pokrovka v dnešním Kyrgyzstánu pracoval jako vychovatel v dětském domově. Dne 15. února roku 1938 byl zatčen a za antisovětskou a špionskou činnost 9. října téhož roku odsouzen k trestu smrti. Dne 6. února roku 1958 byl rehabilitován.

František Šebesta

- osud neznámý

František Šebesta se podle informací, které na základě přístupu k dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov, narodil 4. října 1890 ve městě Klobouky. Ve Frunze (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu pracoval v hřebčíně Interhelpa jako obuvník.

Ve vyšetřovacím spise NKVD se píše, že pocházel z chudé rodiny rolníků. V roce 1918 byl mobilizován a sloužil v armádě československých legionářů, kde pracoval jako obuvník až do roku 1920. V roce 1914 se dostal na území Ruska jako válečný zajatec. V roce 1919 sloužil v Bílé armádě a o dva roky později odcestoval přes Itálii a Rakousko zpět do Československa. V roce 1923 údajně na vízum znovu přijel do SSSR přes Polsko a hraniční přechod Voločinsk. Usadil se v Tiraspolu. V roce 1931 byl v Tomsku zatčen pro podezření ze špionáže a odsouzen ke třem letům vyhnanství. Ve vyhnanství pobýval v Alma-Atě a Petropavlovsku v Kazachstánu. Poté se nejspíš přestěhoval do Frunze a zaměstnal se v Interhelpu.

Dne 3. dubna roku 1938 byl zatčen za antisovětskou činnost a umístěn do věznice ve Frunze. Byl podezřelý ze špionáže ve prospěch jednoho z kapitalistických států. V obžalobě se uvádí, že: "Šebesta F. F. byl v kontaktu se špionem Fryklem. Byl členem fašisticko-špionážní, podvratné organizace, vytvořené na pokyn německých zpravodajských služeb. Svou vinu nepřiznal." Dne 15. září roku 1938 byl odsouzen k osmi letům odnětí svobody. O jeho dalším osudu nic nevíme. Dne 19. října roku 1992 byl rehabilitován.

František Šmíd

- zemřel ve vězení

František Šmíd se podle informací, které na základě přístupu k dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov, narodil 25. května roku 1888 v Hořiněvsi u Smržic.
Žil v Kroměříži, kde pracoval jako řezník. Do Pišpeku (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel společně s manželkou Annou (22 let) a dcerami Ludmilou (6 let) a Annou (5 let) a synem Michalem prvním transportem Interhelpa 29. března 1925 pod pořadovým číslem člena družstva 434.

V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” uvádí, že v Turkestánu bude pracovat jako uzenář a střevař. Dne 10. června roku 1938 byl zatčen a 15. listopadu odsouzen k deseti letům odnětí svobody. V archivním spisu se objevuje poznámka, že 9. září 1942 zemřel ve vězení. Jeho případ byl 20. února roku 1958 přerušen a František Šmíd byl rehabilitován.

Jeho jméno figuruje také na seznamu obětí, které “padly na frontě výstavby socialismu”, jak ve své knize Internacionálna pomoc československého proletariátu národům SSSR vydané v roce 1961 uvádí Pavel Pollák.

Viktor Šmíd

- popraven

Viktor Šmíd se narodil roku 1896 ve Spišské Nové Vsi na Slovensku do české rodiny. Do Biškeku v dnešním Kyrgyzstánu přijel s druhým transportem Interhelpa 12. července 1926. Pracoval jako ředitel textilní továrny. Dne 10. června 1938 byl uvězněn a obviněn z činnosti v kontrarevoluční, fašisticko-povstalecké organizaci a z protisovětské agitace. Dne 21. září roku 1938 byl odsouzen k nejvyššímu trestu, popravě zastřelením.

Jaromír Marek v knize Interhelpo vydané v roce 2020 uvádí, že po Šmídově zatčení zůstaly jeho manželka Tereza (rozená Kirallová) a děti Viktor, Alexandr a Lída na ulici bez prostředků poté, co jim byl zkonfiskován majetek. V důsledku nelidských podmínek, ve kterých byla rodina nucena žít, dostala Tereza gangérnu a byly jí amputovány obě nohy. Jak uvádí Marek, v archivním spisu NKVD se píše: Šmíd Viktor Michailovič (...) v době uvěznění žil v Kyrgyzské SSR, ve městě Frunze. Zaměstnán v družstvu Interhelpo.

Jméno Viktora Šmída figuruje jak na seznamu obětí, které “padly na frontě výstavby socialismu”, jak ve své knize Internacionálna pomoc československého proletariátu národům SSSR vydané v roce 1961 uvádí Pavel Pollák, tak na seznamu obětí, který sestavilo Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar.

František Štefan

- zemřel v Gulagu

František Štefan se podle informací, které na základě přístupu k dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov, narodil roku 1911 v Brně. Ve Slavkově se vyučil slévačem.
Ve Frunze (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu pracoval jako mistr slévač v Interhelpu. Dne 28. června roku 1941 byl zatčen společně se svými druhy Rudolfem Horáčkem, Jindřichem Neubauerem, Viktorem Doležalem a Antonínem Jílkem. Soudní rada pro trestní záležitosti oblastního soudu Kirgizské SSR ve Frunze ho 6. října téhož roku soudila společně s Rudolfem Horáčkem a Viktorem Doležalem.

Ve vyšetřovacím spisu NKVD se píše: “V soudním řízení obžaloba zjistila, že výše uvedení občané, nepřátelsky naladění vůči sovětským orgánům, opakovaně prováděli propagandu mezi občany Frunze. Jejich konkrétní trestné činy byly následující: Štefan v roce 1940 v bytě Lukomského v přítomnosti dalších občanů diskreditoval jednoho z vůdců sovětského státu a v roce 1941 před vydáním půjčky v přítomnosti občanů pomlouvačným způsobem agitoval proti těmto sovětským půjčkám. Vše, co bylo uvedeno u soudu, bylo potvrzeno výpověďmi svědků a částečným přiznáním samotných obviněných. Proto soud považuje jejich vinu při spáchání trestných činů za plně prokázanou podle článku 58-10 části 1 trestního zákoníku RSFSR.”

Dne 7. října roku 1941 byl František Štefan odsouzen k šesti letům odnětí svobody. Z Gulagu se nejspíš nevrátil, jeho příbuzní o jeho osudu nic bližšího neví. Jak nám řekla jeho praneteř Ilona Paulová, která dnes žije v ČR, v rodině se traduje, že František byl zatčen za přimalování rohů ke Stalinově fotografii v novinách. A údajně se s ním setkala maminka Rudolfa Horáčka, která se vydala kamsi na SIbiř do jednoho z táborů hledat či navštívit svého syna, ale narazila prý jen na zpustlého a zarostlého člověka, který jí říkal, že je František Štefan. Více informací příbuzní nemají a usuzují, že zemřel v táboře. Po válce se rodina vrátila do Československa.
Dne 20. listopadu roku 1958 bylo trestní stíhání zrušeno a František Štefan byl rehabilitován. V archivu Ministerstva zahraničních věcí České republiky se výjezdní dokumenty Františka Štefana nepodařilo najít.

Příběh Františka Štefana a jeho druhů jsme zpracovali v článku “Hráli karty a kritizovali Stalina, domů už se nevrátili. Příběh šesti Čechů zatčených v červnu 1941 v sovětském Kyrgyzstánu” https://gulag.online/articles/hrali-karty-a-kritizovali-stalina?locale=cs a rovněž v souvisejícím videu.

Filip Švolík

- osud neznámý

Filip Švolík se narodil 17. června roku 1887 v obci Kozárovce na Slovensku. V Bratislavě pracoval jako tesař. V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” uvádí, že v Turkestánu bude pracovat v dřevařském průmyslu. Do Pišpeku (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel společně s manželkou Evou prvním transportem Interhelpa 29. března 1925 pod pořadovým číslem člena 450.

Jaromír Marek v knize Interhelpo vydané v roce 2020 píše, že když Rudolf Mareček do vlaku v Žilině nenastoupil, nahradil ho v jeho funkci ve Voločinsku Donát Láníček, který Marečka z družstva nechal vyloučit. V Aulie-Atě Láníčka ve vedení střídá právě Filip Švolík.
Jeho jméno se objevuje na seznamu obětí, který sestavilo Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar. Nic dalšího o formě represe a jeho dalším osudu nevíme.

Heřman Vrdlovec

- represi přežil

Heřman Vrdlovec se narodil 27. června roku 1890 a bydlel v Ružomberoku. Do Frunze (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel společně s manželkou Marií (1893) a syny Janem (1919) a Antonínem (1922) druhým transportem Interhelpa 12. července 1926 pod pořadovým číslem člena družstva 486. V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” uvádí, že v Turkestánu bude pracovat v textilním průmyslu.

Byl členem Komunistické strany Československa. V Interhelpu začal pracovat jako mistr v textilní továrně. Když chtěl v roce 1930 strávit s rodinou dovolenou na Slovensku u svého otce, stranická organizace mu cestu nepovolila. Heřman Vrdlovec tedy vrátil stranickou legitimaci a ze strany vystoupil. Na základě tohoto sporu byl zatčen a obviněn z vyzvědačství ve prospěch Československa, odsouzen k deseti letům vězení a deportován do pracovního tábora v Kemi u pobřeží Bílého moře nedaleko Soloveckých ostrovů. Po různých intervencích byl nakonec 29. října roku 1933 z gulagu propuštěn. Další rok ale trvalo, než rodina získala povolení k výjezdu do Československa a mohla se vrátit zpátky na Slovensko. Jméno Heřmana Vrdlovce se objevuje na seznamu obětí represí, který v knize Z historie československých vystěhovaleckých družstev v Sovětském svazu (1923-1939) z roku 2015 uvádí autoři Dušan Janák a Zdeněk Jirásek.

Vilém Zavadil

- věznění přežil

Vilém Zavadil se podle informací, které na základě přístupu k dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov, narodil roku 1879 v Třebíči. Žil ve městě Dunganovka na území dnešního Kyrgyzstánu, kde pracoval jako obuvník. Dne 16. srpna roku 1926 byl zatčen za nelegální držení zbraní. V archivním spisu se objevuje poznámka, že jeho případ měl být 5. října roku 1926 ukončen. Bližší podrobnosti o tomto případě neznáme a není vyloučeno, že se vzhledem k datu a formě případu nemusí jednat o politickou represi.

Ivan Žalman

- popraven

Ivan Žalman se podle informací, které na základě přístupu k dokumentům NKVD v archivech Státního výboru pro národní bezpečnost Kyrgyzské republiky získal Bolot Abdrachmanov, narodil v roce 1897 v Krivém Rihu na území dnešní Ukrajiny do české rodiny.
Ve Frunze (dnes Biškek) v dnešním Kyrgyzstánu pracoval v bufetu. Dne 17. července roku 1938 byl zatčen a za antisovětskou a špionskou činnost a 23. října byl odsouzen k trestu smrti. Dne 28. prosince roku 1959 byl rehabilitován.