Ta kniha má jen pár desítek stran, utrpení v ní ale nebere konce. Permanentní hlad, absolutní bezpráví, otrocká dřina, vražedný mráz. A jazyk, z něhož je vyškrtnuto cokoli i jen vzdáleně podobného naději. To nejhorší přichází na závěr: „Takových dní bylo od zvonění do zvonění tři tisíce šest set padesát.“

Jeden den Ivana Děnisoviče není jen nejvydávanější prózou ruského spisovatele Alexandra Solženicina. Je také svého druhu dokumentárním záznamem bezbřehého týrání, kterým prošlo na jedenáct milionů obětí stalinského Ruska. Jednou z nich se stala i Margita Petriková, rozená Mučičková. Žena, která v roce 1923 přišla na svět v Horondě na Podkarpatské Rusi, jež tehdy tvořila nejvýchodnější část Československa. „Byla to malá vesnice, kde žilo jen několik set lidí. Maminka pocházela ze zemědělské rodiny a měla ještě pět sester,“ představuje Margitu její pětašedesátiletý syn Petr Petrik, dnes ředitel knihovny v podkrušnohorském Mostě.

Osudů, jaký čekal na Margitu, existuje bohužel bezpočet, přesto je ten její v jistém ohledu výjimečný. Jeho vypravěč Petr Petrik totiž velmi nevšedně reflektuje a pojmenovává způsob, jakým rodiče přenášejí svá traumata na další generace. Jde o fenomén, který připomíná neblaze proslulý koncept „dědičného hříchu“, a který se dnes těší stále intenzivnějšímu zájmu psychologů i neurovědců, protože má nejen mentální, ale – jak výzkumy ukazují – také genetické zákonitosti. A právě osud Petra Petrika výmluvně ilustruje, jak se hrůzy Gulagu nakonec propisují i do životů lidí, kteří jím sice nikdy neprošli, přesto v něm ale svým způsobem „sedí“ – jako potomci těch, kterým teror sovětského Ruska nevratně zničil životy.

Zatímco o těžkostech židovských dětí, jejichž rodiče přežili nacistické koncentrační tábory, existuje poměrně rozsáhlá výzkumná i umělecká literatura, problémy, s nimiž se musejí potýkat potomci Stalinových vězňů, zůstávají stále víceméně nepovšimnuty. Právě proto je ojedinělé svědectví Petra Petrika tak cenné.

Karlag vs. Dukla

Jako všem obyvatelům „krvavých zemí“ – jak středoevropskému prostoru říká americký historik Timothy Snyder – postavil i Margitě Mučičkové životaběh na hlavu Adolf Hitler a následně i Josif Stalin.

Poté, co v březnu 1939 zahájilo Německo okupaci Československa, totiž maďarská fašistická armáda podnikla invazi na Podkarpatskou Rus, celou ji obsadila a ihned začala se zatýkáním nemaďarských obyvatel. Kolem osmi tisíc místních, většinou Rusínů a Židů, do té doby československých občanů, proto raději opustilo své domovy a uteklo přes hory na původně polské území, které však v té době v rámci paktu Molotov-Ribbentrop nově zabral Sovětský svaz. „S kamarádkami z mukačevského gymnázia se takhle jednoho dne rozhodla odejít i maminka, aniž by někomu něco předem řekla. Naivně si prý představovaly, že se pustí do boje proti fašistům. Místo toho je na hřebenech Karpat sebrali ruští vojáci a odvezli je do vězení,“ rekonstruuje začátky Margitina trápení její syn.

Za mřížemi držely sovětské orgány Margitu Mučičkovou pro nelegální přechod hranice až do jejích osmnácti let – celu při tom sdílela s manželkami polských důstojníků zavražděných v Katyni. Hned po dovršení plnoletosti byla odsouzena ke třem letům nucených prací v Gulagu a odeslána k výkonu trestu do Karagandy v Kazachstánu, kde se nacházel nechvalně proslulý komplex Karlag.

V tvrdých podmínkách uprostřed stepi měla rozvíjet zemědělství, ale jako mladá a „perspektivní“ byla nasazena i k těžkým pracem při stavbě přehrady. „Nosila necky s balvany, které se pak shazovaly do základů. Slabé holky to musely dělat den co den od rána do večera bez pauz,“ přibližuje lágrový režim své maminky Petr Petrik.
Navzdory otrocké dřině dostávaly vězeňkyně jen minimum jídla. „Nárok měly na pouhých 150 gramů chleba a k tomu dostaly jednou za den mizernou polévku. Tuřínovou nebo rybí, ale bez jediného kousku ryby. Jen někdy s nějakým bramborem,“ tlumočí Margitiny vzpomínky její syn. Pokud se ovšem ženám nepodařilo splnit vražedné normy, zůstávaly úplně o hladu.

Po celou dobu byly navíc vystaveny extrémním podmínkám. V létě panovala v kazašské stepi úmorná vedra, v zimě zase teploty klesaly až k minus čtyřiceti stupňům Celsia. „Po příjezdu dostaly všeho všudy takový vaťák. Maminka vyprávěla, jaká to byla hrůza, chodit v mrazech z lágru několik kilometrů na pracoviště. Když někdo padl, museli ho nechat ležet.“ Otřesné byly i hygienické podmínky, takže se lavinovitě šířily tyfus a další infekční nemoci.

Příležitost vystoupit ze smrtícího kolotoče Margita dostala, když se v roce 1942 začala v Sovětském svazu formovat československá zahraniční armáda pod vedením generála Ludvíka Svobody. Do jejích řad se hlásili českoslovenští občané žijící v Sovětském svazu a tuto možnost dostali i vězňové Gulagu, kterým byla výměnou za odjezd na frontu nabídnuta amnestie. „Maminka říkala, že vlastně neměla na vybranou. Na frontě ji sice velmi pravděpodobně čekala kulka, v sibiřském lágru ale zase číhala stále jistější smrt z vyčerpání. Nakonec se rozhodla pro první variantu. Asi i proto, že podle jejích slov byl život v Karlagu tak otřesný, až jí připadal nesnesitelnější než vidina smrti,“ popisuje situaci Petr Petrik.

Volba se Margitě vyplatila. Tábor, ve kterém byla vězněna, zalila nedlouho po jejím odjezdu voda z prasklé přehrady a tisíce trestanců se utopily (z dostupných pramenů o Karlagu však o neštěstí takového rozsahu nejsou ověřené informace k dispozici). Jí se kulky ve válečné vřavě nakonec vyhnuly i přesto, že se jako radistka účastnila hrůzného masakru na Dukle, kde padly tisíce jejích spolubojovníků. Ani peklo, jehož obrysy v dukelském průsmyku na vlastní oči zahlédla, jí přitom nikdy nezačalo připadat děsivější, než to, čím si prošla v táboře.

Po válce se šťastně vdala za krajana z Podkarpatí Stěpana Petrika (kterého ovšem po roce 1948 kvůli provozování hospody zavřeli čeští komunisté) a s novou rodinou se časem usadila nedaleko severočeského Litvínova. Pobyt v Gulagu ji ale nepřestal pronásledovat. A postupně začal poznamenávat i život syna, který se jim s manželem narodil.

Každý řádek bolel

„Máma byla dost nemocná,“ vzpomíná Petr Petrik. „Jsem ročník 1961, takže v době, kdy jsem začal trochu vnímat, uplynulo už čtvrt století od doby, kdy byla zavřená, ale stále měla na nohou omrzliny. Pamatuji si, že sháněla různé léčebné kameny, kterými si pak třela kůži na prstech. Někdy až do krve,“ vypráví. „Každou chvíli se k nám volala pohotovost, protože mámu braly žlučník nebo záda. V domě bydlel taky lékař, takže mě někdy posílala i pro něj, aby jí přišel píchnout injekci.“

Ačkoli byl Petr Petrik prakticky denně svědkem maminčiných bolestí, a jako dítě ho to velmi trápilo, příčinu jejích muk se mu stále nedařilo zjistit. „O tom, co prožila, přede mnou nikdy nechtěla mluvit.“

Postupně se jejímu synovi ale přece jen z různých střípků a útržků začal před očima skládat obraz inferna, kterým si Margita prošla. Z části díky návštěvám maminčiných „kamarádek z mládí“ – což nebyl nikdo jiný než další ženy, které prošly Gulagem a občas se scházely, aby si v jakési samovolně vzniklé obdobě terapeutické skupiny vzájemně aspoň trochu ulehčily ve svých trablech. „Někdy přijely ony k nám, jindy jsme jezdili různě za nimi. Do Podbořan, Kladna, Litoměřic, ale třeba i do Gottwaldova, jak tehdy komunisté přejmenovali Zlín,“ pamatuje si Petr Petrik.

Jeho dětskou zvědavost dráždilo, že u jejich rozhovorů nikdy nesměl být. „Vždycky se zavřely a nepouštěly mě dovnitř.“ Začal proto tajně poslouchat za dveřmi. Věcem, které slyšel, sice nerozuměl, když se na ně ale ptal tatínka, začal mu alespoň některé z nich postupně vysvětlovat. „Tak jsem se poprvé konečně dozvěděl, proč má máma zničené nohy.“

Opravdový zlom v poznávání maminčiny minulosti ale Petru Petrikovi přinesla až chvíle, kdy se mu dostalo v sedmdesátých letech do ruky české vydání Solženicinova Ivana Děnisoviče. „Každý řádek bolel. Bylo strašné číst, co všechno se lidem v Gulagu dělo,“ říká. Maminku se pak rozhodl s knihou konfrontovat. Vyrazilo mu dech, když přiznala, že mnohem víc než o uměleckou licenci jde o velmi realistický popis toho, co ji v mládí potkalo. „V hlavě jsem měl pořád děsivé záběry z filmů o nacistických koncentrácích, na které jsme se školou chodili – a ovládala mě představa, že tak nějak to muselo vypadat i na Sibiři. Ničilo mě, když jsem si uvědomil, že tohle musela snášet moje maminka.“

Ještě více ho pak zasáhlo, když se dozvěděl o rozhovoru, který vedla se svým otcem, jenž za války jakožto představitel sociálnědemokratické strany na Podkarpatí prošel německým lágrem. „Jednou si o tom spolu povídali a děda prý u toho plakal, protože si uvědomil, že to, co zkusila ona v Rusku, bylo ještě mnohem horší než hrůzy, s kterými se musel vyrovnávat on v Sachsenhausenu.“

Po celé své dospívání nemohl Petr Petrik maminčin osud dostat z hlavy. „Vlastně jsem tím byl postižený podobně jako ona – pořád jsem na to musel myslet, pořád mě to trápilo.“ Čím méně měl přitom od Margity konkrétních informací, tím intenzivněji se činily jeho fantazie a obrazotvornost, které mu nepřestávaly leptat mysl sžíravými obrazy. „Chtěl jsem, aby mi toho řekla maximum. Stále jsem se jí na to vyptával. Kvůli tomu, aby tady zůstalo zachované její svědectví, stopa jejího života. Ale taky kvůli sobě. Prostě jsem toho potřeboval vědět co nejvíc, abych mě pořád nedrásaly myšlenky na to, jaké to asi muselo být.“

Margita ale o své minulosti s nikým mluvit nechtěla. „Měla hrozný strach, aby se nedostala do potíží s tajnou policií. Nikdy ji nepřešel. Bát se nepřestala dokonce ani po roce 1989,“ dává nahlédnout do maminčina nitra Petr Petrik. Výjimku v tomto ohledu představovaly pouze zmiňované kamarádky – bývalé vězeňkyně Gulagu. „Ty, které jsem znal a vídal, na tom byly podobně jako máma. Mluvit o svých bolestech byly vlastně schopné jen mezi sebou,“ vybavuje si Margitin syn. „Bylo to tragické, protože my jako jejich děti jsme dobře cítily jejich strach a prožívaly ho s nimi. Naši přítomnost ovládala jejich lágrová minulost.“

Problém ještě zesiloval fakt, že dospívající Petr zůstával na své těžké myšlenky v citlivém věku prakticky sám, bez možnosti ulevit si alespoň trochu sdílením. „Máma mi neustále zdůrazňovala, že o ničem z toho všeho nesmím vůbec s nikým mluvit, že nesmím nikde nic říkat. Bylo to tak sugestivní, že se mě nakonec zmocnil stejný strach jako jí.“ Ústa mu rozvázal až pubertální vzdor, který mu dodal odvahu začít před kamarády odhalovat pravdu o sovětských táborech smrti. „Nedá se ale říct, že by je to nějak zvlášť zajímalo,“ mrzelo ho.

Vánoce, Vánoce přicházejí

Když po válce začínali přeživší vyprávět o zrůdnostech, které se děly v nacistických koncentračních táborech, šlo vždy o příběh, který měl podle Petra Petrika tečku. Nenávistná ideologie byla poražena a její šiřitelé odsouzeni i potrestáni. Vražedná mašinerie skončila a z míst hrůzy se staly veřejně přístupné památníky, aby svět viděl a nezapomněl.

Soukolí zla zvané Gulag ale podobná katarze nezastavila a tečka na konci chybí. Lidé, kteří jím prošli, tak zůstali po celý život se svým utrpením, bolestí a strachem sami. A jako temné dědictví je nechtíc předali i těm, na kterých jim záleželo nejvíc – svým dětem.

„Viděl jsem jednou televizní reportáž o studii Masarykovy univerzity, která zkoumala, jak moc byli minulostí svých rodičů poznamenány děti lidí, kteří přežili holocaust. Uvědomil jsem si při tom, jak moc se promítlo mámino věznění v Gulagu do mého života,“ říká Petr Petrik. „Třeba i Vánoce jsme prožívali tragicky. Nepamatuju si, že bychom je kdy měli normální. Vlastně nebylo dne, nad kterým by se ten stín nevznášel. Pořád to nosím v sobě. I poté, co maminka v roce 2014 zemřela.“

Takových dnů je v životě Petra Petrika od narození po dnešek dvacet tři tisíc sedm set patnáct.

Josef Greš, Štěpán Černoušek, Gulag.cz