Stručná historie Interhelpa

První světová válka se stala katalyzátorem rozsáhlých změn, které otřásly celou Evropou. Po Velké říjnové socialistické revoluci v roce 1917 se v Rusku k moci dostali bolševici, což zemi přivedlo na pokraj občanské války. Po jejím skončení zůstalo hospodářství zdevastované. Situaci ještě zhoršila neúroda a hladomor, takže nový stát vznikající na troskách starého impéria stál na pokraji kolapsu.

Skupina dělníků a komunistů se zájmem o reformované esperanto – jazyk ido, kteří usilovali o transformaci univerzálního jazyka a vytvoření ideálního prostředku pro mezinárodní komunikaci, se v květnu roku 1923 v Žilině rozhodla založit průmyslové dělnické družstvo Interhelpo. Jejich cílem bylo podpořit rozvoj socialistického hospodářství v sovětském Kyrgyzstánu. Vedl je Rudolf Mareček, který na území Kirgizie, jak tuto zemi nazývali ruští a sovětští kolonizátoři, pobýval již v době po první světové válce a podílel se zde na upevňování bolševické vlády.

Družstevníci usilovali o to, aby pomohli Sovětskému svazu v jeho počátcích a budovali nový život na východě v souladu s ideály komunismu a socialismu. Interhelpo se vedle dalších československých komun jako Reflektor, Pragomašina, Kladenská nebo Slovácka komuna stalo největším a nejdéle fungujícím vystěhovaleckým projektem své doby, které zamířilo do Sovětského svazu.

Mezi roky 1925 a 1932 odjelo čtyřmi transporty do dnešního Biškeku celkem 1329 převážně Čechů a Slováků, ale i Maďarů, Němců a Rusínů, kteří dalších osmnáct let budovali nejen průmyslové a zemědělské podniky, továrny, dílny, infrastrukturu, ale i školy a obytné domy.

Úspěchy Interhelpa upoutaly pozornost sovětské vlády, která nejprve nutila jeho členy k přijetí sovětského občanství a později jejich podniky znárodnila. Ve 30. a 40. letech se mnozí družstevníci stali oběťmi politických represí – byli vězněni, deportováni do pracovních táborů, popraveni nebo na začátku války nuceni vstoupit do takzvané pracovní armády pod správou NKVD (obdoba našich pomocných tankových praporů).

Interhelpo bylo oficiálně zrušeno v roce 1943. Většina jeho členů se buď vrátila do Československa, nebo odešla do jiných částí Sovětského svazu. Potomci některých Interhelpovců, kteří zůstali, žijí v Kyrgyzstánu dodnes.

Družstevník - superhrdina nové doby

V roce 1922 se Rudolf Mareček, který se s rodinou vrátil ze Sovětského svazu do Československa, postavil do čela nelegální komunistické buňky a začal propagovat myšlenky komunismu. Barvité postavě Rudolfa Marečka, který byl zřejmě sovětským agentem a potažmo i viníkem mnoha zmařených osudů svých krajanů, se věnujeme v samostatném TEXTU.

Mareček v Žilině vstoupil do kroužku idistů a právě tady se začala psát historie Interhelpa. Myšlenka mezinárodní dělnické svépomoci inspirovala název družstva – inter v jazyce reformovaného esperanta znamená mezi a helpar je sloveso pomáhat.

Dne 1. května roku 1923 proběhla zakládající schůze a o několik měsíců později Rudolf Mareček odjel do Brna na první družstevní sjezd. Následovaly dva roky jednání mezi sovětskou a československou stranou v několika českých a slovenských městech než 11. února roku 1924 komuna konečně získala povolení k výjezdu do Sovětského svazu.

Nábor nových členů se často odehrával na tajných schůzkách, které se staly platformou Marečkovy agitace. Zárukou úspěchu cesty do neznáma měly být příznivé klimatické podmínky v Kirgizii a úrodná půda v okolí jezera Issyk-Kul navzdory faktu, že ve finální smlouvě podepsané v roce 1924 byly družstvu Interhelpo věnovány pozemky v okolí města Pišpek.

Kdo do nově vzniklého družstva vstupoval? Snílci a idealisté, nadšenci dychtící převést utopistické vize komunismu do praxe, ale i lidé prostě jen toužící po novém, lepším životě daleko na východě. Členem družstva se mohl stát člověk „fyzicky zdatný a zdravý, schopný pracovat, se speciálními schopnostmi, člen strany s doporučením stranické organizace, který se nehlásí k žádnému náboženství“. Ani splnění těchto požadavků ale nestačilo. Pro vstup bylo třeba zaplatit vklad čítající 3 000 korun. Zároveň byly stanoveny další náklady na osobu - 2 000 korun, které mohly být vyplaceny nejdříve po třech letech práce v družstvu.

Těžká cesta k lepším zítřkům

Když 29. března roku 1925 vyjel ze žilinského nádraží za zvuků Internacionály první transport, za lokomotivu bylo zařazeno 24 osobních a 13 nákladních vagonů se 117 členy družstva, 186 jejich rodinnými příslušníky, traktorem, průmyslovými stroji a vybavením budoucích továren. Zakladatel družstva Rudolf Mareček mezi pasažéry však nebyl. Údajně proto, že mu československé úřady odmítly vystavit vízum a zadržely jeho pas, i když tuto Marečkovu verzi archivní dokumenty vyvracejí. Tato událost stála na počátku budoucích sporů.

Vlak se přes východ Slovenska a Podkarpatskou Rus – nejzazší cíp republiky, rozjel směrem do Polska. Na hranici se Sovětským svazem bylo třeba všechno manuálně přeložit z klasických československých vlaků do širokorozchodných sovětských těplušek. Cesta trvala téměř měsíc a nejsložitější část trasy – přejezd z Ruska přes Kazachstán – byl komplikovanější, než se předpokládalo. Málo vody, jídla i špatné hygienické podmínky byly pro mnohé členy Interhelpa velkou zkouškou jejich víry v utopický projekt. Došlo k prvním konfliktům a Rudolf Mareček byl z iniciativy Donáta Láníčka během jízdy v nepřítomnosti z družstva vyloučen.

Dne 24. dubna roku 1925 vlak zastavil na konečné stanici, na nádraží v Pišpeku (dnešní Biškek), kde železnice končila. Družstevníky po výstupu z vlaku čekal šok - nejen klimatický, ale i kulturní. Bylo velmi chladno, padal déšť se sněhem a všude kolem se rozprostírala pustá step. Samotné město bylo od železniční dráhy vzdálené několik kilometrů. Takto ho deset let před tím, než na místní nádraží dorazili družstevníci z Interhelpa, popsal pišpecký komsomolec B. Avgustovský: “(...) na ulicích zarostlých trávou se pásla telata, v kalužích ležely husy a prasata. (...) Přízemní domečky byly některé sroubené ruskými tesaři, jiné slepené hlínou kašgarskými řemeslníky. Přímé přísně pravoúhlé ulice, které vedly do stepi.”

Triumf v pusté stepi

Začátky v Pišpeku nebyly jednoduché. Interhelpovci nejdříve žili ve vagonech a poté se přestěhovali do bývalého zajateckého tábora, který tu zůstal jako relikt rusko-japonské a první světové války. Polorozpadlé baráky byly zanesené silnou vrstvou hnoje. V nevhodných životních podmínkách se začaly šířit nemoci, které nepřežily téměř všechny děti mladší tří let. Zemřelo jich minimálně čtvrnáct. Mráz a sníh, které Čechoslováky na konci dubna překvapily, vystřídalo letní horko a sucho, na které nebyli z Evropy zvyklí.

Do konce roku 1926 z téměř tisícitičlenného Interhelpa odjela třetina zpět do Československa nebo do jiných koutů Sovětského svazu. Další rok byl v tomto ohledu ještě dramatičtější – více než polovina těch, kdo přijeli s prvním transportem, družstvo opustila.

Po náročných začátcích se Interhelpu začalo dařit. Členové družstva vybudovali tam, kde v době příjezdu prvního transportu byla step, prosperující čtvrť s bytovými domy a řadovými domky se zahradami. Pro potřeby obyvatel vzniklo zdravotní středisko, obchod, prádelna, jesle, škola, hudební škola, knihovna, klub s divadelním sálem, rozlehlý park s letním kinem, tanečním parketem, vodotryskem a kuželkovou dráhou.

Úspěchy československých družstevníků sem několikrát přijel obvdivovat i Julius Fučík, který se o Interhelpu chystal napsat samostatnou knihu.

Interhelpo si na seznam úspěchů mohlo připsat mnohá prvenství sovětské Kirgízie – od rozsvícení první žárovky, prvního stroje na naftový a elektrický pohon, dosud nevídaná nákladní auta a traktory, přes postavení moderní továrny – textilky, která produkovala první strojově tkané látky v dějinách země, vybudování pily a truhlárny, která byla v Kirgizii jedinou továrnou vyrábějící strojově nábytek, až po zřízení koželužny, elektrárny, masokombinátu, opravárenských a mechanických dílen a kanceláří.

Triumfu Interhelpo dosáhlo i na poli zemědělství, členové družstva vybudovali zavlažovací systém a začali pěstovat dýně, jablka, hroznové víno, pšenici a kukuřici. Poprvé v této oblasti taky vypěstovali cukrovou řepu, postavili cukrovar a samozřejmě začali vařit pivo.

Československý sen versus sovětská realita

V rámci Interhelpa vzniklo několik družstev – textilní výroby, kožedělné, zámečnicko-mechanické, nábytkářské, stavební, dopravní nebo potravinářské. Interhelpo bylo svého času vyhlášeno nejlepším družstvem v Kirgizii, jeho produkce se ve třicátých letech podílela na celkové výrobě země dokonce dvaceti procenty. Družstevníci se činili nejen ve “své” čtvrti nedaleko nádraží, kam jejich transport dorazil. Postavili cihelnu a vybudovali několik studní. Stavební odborníci pomohli transformovat Pišpek v moderní velkoměsto (od roku 1926 už s novým názvem Frunze), když postavili polikliniku, banku, vládní budovy nebo dostihové závodiště. Ostatně vzpomínka na všechny jejich úspěchy je ve městě patrná dodnes. A kromě faktu, že budovy, které vystavěli, stále slouží původnímu nebo upravenému účelu, o tom svědčí i hrdost potomků a také obdiv místních obyvatel k řemeslné zručnosti a kvalitě práce, kterou tu Čechoslováci před sto lety odvedli.

Pozitivní výsledky Interhelpa a nesporný podíl jeho členů na rozvoji ekonomiky v sovětském Kyrgyzstánu neuchránily družstvo před zánikem. I přes úpornou rusifikaci ve druhé polovině 30. let si družstvo stále uchovávalo jistý druh autonomie. Ta ale začala být postupně omezována. Nová sovětská ústava z roku 1936 zásadně změnila postoj k cizincům a upravila vnímání pojetí občanství. Zákon o státním občanství z 19. srpna 1938 byl pak pro členy Interhelpa přelomovým. Všichni cizinci žijící na území Sovětského svazu měli přijmout sovětské občanství. Členové Interhelpa byli postaveni před nelehkou volbou – buď se stát sovětskými občany nebo se vrátit do Československa.

Mezi roky 1937 a 1938 zpátky do Československa odjela asi třetina členů družstva, kteří v té době ve Frunze ještě pobývali. Ostatní byli nuceni podvolit se nové legislativě a přihlásit se k sovětské státní příslušnosti. Tím byla otevřena cesta k perzekucím, které se členů Interhelpa dosud příliš netýkaly. Mnoho členů družstva bylo zatčeno a na základě přiznání získaných mučením uvězněno, posláno do pracovních táborů nebo popraveno.

Zatčení a popravení

V rámci expedice jsme zjistili, že perzekvováno bylo minimálně 52 občanů Československa a nejméně 16 z nich bylo popraveno, dalších sedm zemřelo v lágrech Gulagu či ve vězení. Toto číslo pravděpodobně není finální. S jistotou můžeme říct, že ostatky dvou popravených členů Interhelpa se našly v masovém hrobě nedaleko Biškeku. Osud mnohých dalších československých obětí Velkého teroru je neznámý. Jednotlivé příběhy perzekvovaných Čechů, které se nám podařilo blíže zdokumentovat, publikujeme v samostatném TEXTU.

Na ty Interhelpovce, kterým se vyhnuly politické procesy, čekala začátkem války pracovní armáda, tzv. trudovaja armija. To byl systém nucených pracovních odvodů obyvatel Sovětského svazu, kteří byli během Velké vlastenecké války (jak v postsovětském prostoru nazývají 2. světovou válku) zařazeni do pracovních útvarů vojenského typu. Jednalo se o dočasné pracovní kolektivy vytvořené původně v době ruské občanské války v roce 1920 a poté obnovené během Druhé světové války jako pracovní prapory zařazené do systému NKVD.

Do Pracovní armády byli kromě mužů politicky nespolehlivých pro službu v armádě nuceni narukovat i cizí státní příslušníci včetně členů Interhelpa z Československa. Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar ve svých seznamech eviduje celkem třináct lidí z československé komuny, kteří do ní museli narukovat. Další čtyři muži na nich sice nefigurují, ale podle svědectví pamětníků i oni byli nuceni do jejich řad vstoupit. Pokud bychom i tyto muže počítali mezi české a slovenské oběti sovětských represí – neboť podmínky v pracovní armádě se příliš nelišily od lágrů Gulagu – tak se dostáváme až k počtu 70 lidí…

Díky studiu historických pramenů a rozhovorům s potomky členů družstva, které jsme s nimi vedli v Kyrgyzstánu i v České republice, jsme se dozvěděli, že kolem padesáti mužů z Interhelpa se připojilo k československému armádnímu sboru, který se formoval v Buzuluku. Jedenáct z nich jich se Svobodou armádou do Československa nedošlo. Některým se podařilo v Československu zůstat, jiní se museli do Kyrgyzstánu vrátit.

Na konci třicátých let také vrcholily snahy o likvidaci družstva začleněním komuny do systému sovětského hospodářství. Už v roce 1928 bylo Interhelpo nuceno vstoupit do Všesvazového svazu výrobních družstev. Teď se muselo podřizovat potřebám sovětského hospodářství – transformovat vlastní výrobu a některé provozy zrušit. V roce 1939 družstvo přišlo o své klíčové podniky – textilní závod a koželužnu. O rok později se z Interhelpa vydělila výroba koberců a textilií a železářsko-strojírenský závod se slévárnou.

Úplný konec družstva Interhelpo přišel 7. prosince 1943, když Rada lidových komisařů Kyrgyzské sovětské socialistické republiky rozhodla že z posledního samostatného podniku Interhelpa se stane závod na opravu motorů.

Interhelpo dnes

Interhelpo je dodnes stále relativně živou součástí místní historie v Biškeku. Československé družstevníky zde lidé vnímají jako nositele rozvoje zaostalé Kirgizie a vztah k nim je spíše pozitivní, i když zdaleka ne každý tuto historii zná. Na místě, kde družstvo vzniklo, je dodnes ulice nazvaná Interhelpo, podél ní se nacházejí původní budovy ubytoven, v nichž dodnes bydlí lidé, ovšem již ne s českými kořeny. Přestože ve své době šlo o kvalitní stavby, dnes už místní obyvatelé netrpělivě čekají na to, až radnice tyto sto let staré domy zboří a postaví nové. Na místě, kde vznikaly první dílny a cechy, pozděj vznikl velký městský závod jménem Frunze. Dnes na jeho území jsou zpustlé sklady a sem tam nějaký malý funkční podnik, českou historii tam ale téměř nic nepřipomíná.

Ve čtvrti se dochovala budova české školy, klubu, letního kina a také jeden z původních družstevnických dvojdomků, v němž shodou okolností vyrůstal Alexander Dubček, který přijel do Interhelpa jako tříletý se svými rodiči a bratrem. Nedaleko něj v novějších domech bydlí také několik potomků českých a slovenských družstevníků. Natočili jsme rozhovory a nafotili rodinné archivy některých z nich - vnučky zakladatele Interhelpa Elvíry Marečkové, rodiny Mádelových, Mercových, Caiselových a Golianových. Je ovšem třeba přiznat, že tito potomci, na rozdíl od doby před 15 lety, o sovětských represích a svých perzekvovaných příbuzných už příliš hovořit nechtějí a přebírají v pohledu na historii současný oficiální ruský narativ. Kromě kořenů je s Českou republikou mnoho vazeb nepojí, místní krajanský spolek “Nazdar” v podstatě skomírá, a žijí v čistě ruskojazyčném prostředí.

Rabočij gorodok

Rabočij gorodok, neboli Dělnické městečko, je název čtvrti v Biškeku, kterou ve druhé polovině dvacátých let, po svém příjezdu do Kirgizie, vystavěli Čechoslováci. Od té, v níž žili členové Interhelpa, ji dělí jen železnice, a životy jejích obyvatel se proto zákonitě protnuly s osudy členů družstva.

Rabočij gorodok se nachází v jihozápadní části města. Čtvrť s kruhovým půdorysem výrazně kontrastuje s pravidelnou mřížovou zástavbou zbytku Biškeku. Městský sektor, tvořený čtyřmi soustřednými kružnicemi a čtyřiadvaceti radiálními ulicemi, vytváří systém malých vějířovitých bloků a na mapě je nepřehlédnutelný. Ale když jsme procházeli po jedné z jejích vnějších ulic, ani nás nenapadlo, že opisujeme kruh, protože vnější průměr činí 1400 metrů.

Z hlavní rušné ulice, která tuto městskou část půlí, odbočujeme do menší klidnější uličky a doufáme, že tady potkáme někoho, kdo si Čechoslováky z Interhelpa ještě pamatuje. Máme štěstí. Správkyně kvartálu, nadšená naší přítomností a odhodláním vydat se po stopách předků, nám domlouvá setkání se dvěma nejstaršími obyvateli v tomto sousedství – paní Ludmilou a panem Alexejem.

Struktura čtvrti připomíná urbanistický koncept zahradního města. Ten vznikl v 19. století v reakci na průmyslovou revoluci a masovou migraci obyvatelstva z vesnic do měst. Nastupující bytovou krizi na jedné straně a vznik nevyhovujících dělnických čtvrtí a slumů na druhé chtěli průkopníci nového městského plánování vyřešit navržením ideálního místa – oázy uprostřed metropole. Ta by v sobě spojovala jak prvky města, tak vesnice a propojila by obytné zóny s rekreačními a veřejnými. Za zakladatele je považován anglický urbanista Ebenezer Howard, který popsal koncept utopického města, ve kterém lidé žijí obklopeni přírodním elementem. První zahradní města vznikala v Anglii, ale myšlenka idealistického bydlení se rychle začala těšit popularitě i v zahraničí. Prvky zahradního města můžeme najít v několika pražských čtvrtích budovaných záhy po vzniku Československa. Za nejznámější z nich je považována Ořechovka.

Čtyřiadevadesátiletá paní Ludmila, která v sobě v pokročilém věku objevila lásku ke kreativní činnosti a už v důchodu vystudovala umělecký obor si na Čechy a Slováky z Interhelpa vzpomíná. “Ano, Češi tady bydleli,” přikyvuje a vede nás labyrintem svého rozlehlého přízemního domu. Na stůl pokládá fotografie a ukazuje na rozesmáté obličeje mladých dívek. “Všichni jsme se učily ve škole číslo 7. Tohle je moje spolužačka, Češka. Myslím, že se jmenovala Prokopová.” Vzápětí ze sebe chrlí další česky znějící příjmení. Dobře si pamatuje, jaké budovy Češi postavili – závod Frunze, masokombinát, pekárnu a nízké obytné domky přímo ve čtvrti Interhelpo. Obchod Lux, poštu, školu a domy tady v Dělnickém městečku jsou pravděpodobně taky dílem československých zedníků.

Dvaadevadesátiletý Alexej Nikolajevič Ťjatov nás vítá ve své bujné divoké zahradě. Na Interhelpo si dobře vzpomíná. “Když sem Češ přijeli, nic tady nebylo a oni postavili tuhle čtvrť, ale bydleli jinde. Tam byla večerní škola a my jsme po lekcích chodili do klubu. V klubu bylo všechno – kino, různé kroužky, muzika – veškerá kultura. Tam jsme se scházeli. Nikdo nerozlišoval, kdo je kdo – Rus, Slovák, Čech…všichni jsme byli Slované. Scházeli jsme se tam s klukama a holkama z Československa.” Zasněně loví v paměti, jedna mezi nimi totiž zaujímá speciální místo. “Jmenovala se Olga Novosad, Češka. Byla krásná a nádherně zpívala. Začali jsme si psát. Bylo nám patnáct a ona byla moje první láska. Ale pak mi byla nevěrná. A jaká to byla nevěra? Šla do kina s nějakým Voloďou. Byla to pro mě tehdy velká rána,” uzavírá Alexej Nikolajevič své vyprávění.

Autoři: Judith Krulišová, Štěpán Černoušek / Gulag.cz

Tento text vznikjl v rámci projektu realizovaného za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.